Praha - Česko slaví dvacet let svého členství v Evropské organizaci pro jaderný výzkum CERN. A čeští vědci tu rozhodně nedělají ostudu.
Jestli je co zlepšit, tak je to práce s dětmi, učiteli i mladými vědci, kteří by se neměli bát po škole do CERN a podobných institucí vyrazit sbírat zkušenosti.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz to řekl šéf CERN, profesor Rolf-Dieter Heuer.
"Je velmi užitečné mít několikaleté zkušenosti z CERN a potom se vrátit do rodné země a tyto zkušenosti sem přinést," radí Heuer.
Navíc je podle něho potřeba změnit přístup k výuce fyziky - a to nejen u nás.
"Když se na první hodině fyziky učíte o mechanice z 18. století, řeknete si - dobře, zapomenu na to, nelíbí se mi to," kritizuje současný systém výuky Heuer.
Aktuálně.cz: Na brífinku jste mluvil o hledání nových cest, jak ještě vylepšit působení českých vědců v CERN. Jaké jsou tyto cesty?
Začněme na té "nejmladší" úrovni. Myslím, že je důležité v příštích letech využít vzrušení, které LHC vyvolává, a přivést do CERN školní výpravy. Protože když žáci toto prostředí navštíví, může to občas proměnit pohled na vědu.
Další úrovní jsou učitelské programy, kde máme od několikadenních až po týdenní národní programy, kde česky hovořící vědci prezentují učitelům poslední vědecké objevy a otázky moderní fyziky. Výhodou je, že ti poté mají k dispozici materiály v jejich rodném jazyce a mohou je posléze využít v rámci vyučování.
Potom máme programy pro mladé vědce a inženýry, kteří čerstvě po absolvování vysoké školy přijdou na dva až tři roky do CERN.
Spolu s navýšením počtu vědeckých pracovníků, kteří zde jsou na pár let, si myslím, že to je oblast, kde by mohla Česká republika svoji účast vylepšit. Protože je velmi užitečné mít několikaleté zkušenosti z CERN a potom se vrátit do rodné země a tyto zkušenosti sem přinést.
To jsou hlavní oblasti, kde se můžete zlepšit, jinak jsem velmi spokojený se spoluprací s vámi.
A.cz: Jak tedy vyřešit problém, kdy se například člověk mého věku během gymnaziálních studií o výsledcích z CERN - a v podstatě i o samotném CERN jako takovém - ve škole nic nedozvěděl?
Třeba právě zmiňované workshopy by pomoci mohly. Ale jedním z problémů jsou školní kurikula - učitelé mají předpis na to, co mají učit, a toto kurikulum obvykle nezahrnuje současnou fyziku.
Představte si - jste mladým školákem a máte první hodinu fyziky. A v ní se učíte něco o mechanice z 18. století?
Řeknete si, dobře, zapomenu na to, nelíbí se mi to. Měli byste začít s moderními otázkami, o kterých lidé čtou na webu.
Samozřejmě že nemůžete najít odpověď na tyto otázky ještě bez znalosti matematiky, ale alespoň o nich můžete začít logicky přemýšlet, pokládat si otázky, diskutovat je a potom jít k základům fyziky.
Po nich se můžete k těmto otázkám vrátit - ale to se musí změnit v kurikulu, takže to není ani tak chyba učitelů jako systému.
A.cz: Jak se vám vůbec daří držet pohromadě tisíce excelentních vědců a přesvědčit je, aby s ostatními sdíleli své myšlenky, nápady, data nebo prostor? Jak najít rovnováhu mezi spoluprací a vzájemnou konkurencí? Hodnocení vědy založené na publikacích vědce tlačí publikovat v prestižních časopisech, být prvními a jedinými, kteří s danými výsledky přijdou. Jak to zvládnout?
Nevím. Je to dobrá otázka, ale velmi obtížná na zodpovězení. Lidé pracující v oboru částicové fyziky vědí, že ji nemůžete dělat sám. Vím, že potřebuji různé znalosti a zkušenosti od různých lidí. Oni zase vědí, že potřebují moji pomoc v podobě znalostí z mé oblasti zájmu. Takže když od vás něco chci, vím, že zase něco musím dát vám. Musíte dávat, pokud chcete brát.
Samotní nemůžeme dělat nic, musíme spolupracovat, protože potřebujeme velké experimenty. Takže my víme, že musíme spolupracovat, ale zároveň také víme - a každý to uznává -, že zároveň musíme soupeřit.
Ale soupeření v tomto případě neznamená, že před někým skrýváte informace, ale že vyvíjíte takovou metodu, abyste byli rychlejší než ten druhý.
To, že soupeříte o to, kdo bude mít výsledky rychleji, neznamená, že nemůžete spolupracovat - a funguje to. Je to prvek motivace.
A.cz: Má další otázka je do jisté míry spojená se vzděláváním na školách a všeobecným povědomím o vědě. Jak přesvědčit politiky a zodpovědné úředníky o užitečnosti základního výzkumu? Jak je přimět, aby dali peníze na něco s takto nejistým výsledkem?
Toto je velmi důležitá oblast a téma, se kterým jsem často konfrontován. Použil bych odpověď, která - myslím - říká všechno. Michael Faraday (významný britský vědec, zabýval se mimo jiné elektřinou, magnetismem nebo elektrochemií, pozn. red.) byl jednoho dne tázán, premiérem, nebo ministrem financí, to je teď nepodstatné: "Pane Faradayi, k čemu je to, co děláte, jak to může být užitečné?"
A Faraday se podíval a odvětil: "Čestně se přiznávám, že nevím. Ale možná to jednoho dne budete moci zdanit."
Já myslím, že to vysvětluje všechno - víme, že získáme nějaký poznatek, a také víme, že ho v určité fázi můžeme použít. Ale nevíme kdy ani kde.
Další možnou odpovědí je ta, že existuje jen jedna věda. Pokud se zbavíte základního výzkumu, zbavíte se zároveň podkladu pro aplikovaný výzkum.
Pokud chcete dělat velké pokroky v poznání, potřebujete mít základní výzkum. Protože aplikovaný výzkum je omezený, zaměřuje se jen jedním směrem. Základní výzkum je naopak mnohem širší.
