Praha - Ve středu zemřel někdejší politický vězeň Zdeněk Zelený, bylo mu 93 let. O úmrtí informoval Aktuálně.cz jeho zeť František Frídl. Pohřeb se bude konat 28. února při mši svaté v kostele svatého Ignáce v Praze.
Zdeněk Zelený se narodil 1. prosince 1924 v Praze v rodině bývalého ruského legionáře Františka Zeleného. Jeho maminka se znala s rodinou zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka, takže už odmalička navštěvoval skautský oddíl.
Za války se zapojoval do ilegálních skautských aktivit, po škole byl však totálně nasazen na nucené práce v říši. Tehdy se mu povedl jeho první velký husarský kousek - ještě s několika kolegy se mu podařilo uprchnout z hořící továrny na letecké součástky v Norimberku. V té době mu bylo necelých 20 let.
"Ten útěk nebyl vůbec připravený. Prostě jsme využili příležitosti a několik se nás sebralo a šlo, vzpomínal v rozhovoru pro Aktuálně.cz v září 2014. "Díky skautské průpravě jsem se orientoval v terénu. Museli jsme postupovat v noci a ve dne spát, všechno bylo hlídané."
Podařilo se jim dostat se až do Prahy, ale zjistili, že tam pro ně není bezpečno, a pokračovali dál. Přes Slovensko a Maďarsko došli až do Rumunska, kde se Zelený živil jako kovář. Ke konci války se vrátil na kraj Prahy a v květnu 1945 se zapojil do Pražského povstání.
Hned po válce založil skautský oddíl Maják, kam přijímal i hluchoněmé chlapce, kvůli kterým se naučil znakovou řeč. Skauting se tentokrát znelíbil nastupujícímu komunistickému režimu. Jeho oddíl se navíc netajil křesťanskou výchovou, proto na něj měli komunisti spadeno mezi prvními. A tak se "Káďa", jak zněla Zeleného skautská přezdívka, opět ocitl v ilegalitě.
Pomáhal například s tajnou distribucí křesťanských tiskovin. Brzy se na něj zaměřila StB a 13. ledna 1951 ho zatkli.
"Jednoho dne si pro mě přišli domů. Vrátil jsem se až za devět let," vzpomínal před čtyřmi lety Zelený. Spolu s dalšími představiteli skautského a křesťanského života ho komunisté odsoudili na 15 let. Osm měsíců ve vyšetřovací vazbě považoval za jeden z nejhorších zážitků.
"Kdybyste to nevěděla, tak máte tu čest s podvratným a nebezpečným zločincem. Odsoudili mě mimo jiné za velezradu a vyzvědačství. Ale měl jsem samé kvalitní spoluzločince - faráře, filozofy, spisovatele," řekl dříve v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Odseděl si devět let, během nichž prošel celkem 18 různými lágry a věznicemi. Včetně těch nejhorších adres jako Mírov, Leopoldov, Jáchymov či lágr Vojna u Příbrami.
"Bylo to proto, abychom se nestačili sčuchnout. Abychom neměli takzvaně chlupatý nohy a neplánovali útěk. Takže než se někde stačil člověk zabydlet a s někým seznámit, už zase šel jinam."
Na kruté věznění na Mírově Zelený nechtěl vzpomínat, říkal, že se mu o tom i po tolika letech špatně hovoří. Líčil však zážitky z jáchymovských uranových dolů.
"Pracoval jsem například v jáchymovské Věži smrti. V každém patře se přebíral jeden typ smolince. Do bedýnek jsme tenhle radioaktivní materiál dávali lopatami i rukama. Když jsme šli z práce, přejel nás dozorce aparátem na zjišťování radioaktivity a úplně to řvalo."
Své si užil i v nechvalně známém lágru Vojna nedaleko Příbrami, kterým prošli i mnozí západní letci, duchovní či spisovatel Jiří Stránský.
"Vybaví se mi proslulý Bunkr, kde jsem si na své 'dlouhodobé rekreaci' také něco odseděl. Nedalo se tam stát zpříma a bylo tam pořád vody nad kotníky. Někdy nás tam nacpali až 15, bez jídla a bez záchodu," líčil.
Komunisté ho přesto nezlomili, i v těch nejhorších podmínkách spolupořádal filozofické semináře, vedl tajné skautské schůzky a pořádal společné modlitby. Podle jeho slov ho zachránila právě víra.
"Nebýt víry, tak bych z toho asi zcvokatěl. A mnohokrát jsem odprosil tatínka, který byl ruský legionář a říkal mi, co jsou bolševici zač. Já jsem mu nevěřil a pak jsem to poznal sám."
Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. To se zrovna nacházel v opavské věznici, podvyživený a ve špatném zdravotním stavu.
Po propuštění nemohl dlouho sehnat práci, protože měl "papíry zločince", nakonec se mu podařilo zakotvit ve strojírnách. Stále ho sledovala Státní bezpečnost, i přesto potají pokračoval ve skautské činnosti. U sebe v bytě pořádal skautské i křesťanské schůzky a v roce 1968 se podílel na nedlouhé obnově Junáka. Normalizaci prožil opět pod dohledem StB, dlouhou dobu ho prý sledoval domovník, kterého k tomu pověřili.
Po revoluci v roce 1989 objížděl školy a vyprávěl žákům a studentům o hrůzách komunistického režimu. Se situací v České republice nebyl spokojen. Vadilo mu, jak jsou komunisti tolerováni, obával se, že se Češi svou minulostí dostatečně nepoučili. Děsilo ho, jak nevraživě na něj reagovaly některé učitelky na školách, kde vystupoval. Obával se, že se na mnohé černé kapitoly z nedávných českých dějin znovu zapomíná nebo se alespoň relativizují.
"Částečně nás poučil srpen 1968, ale zdá se, že nedopoučil. Teď to vidíme na Ukrajině, tak snad se dopoučíme," trpce konstatoval v září 2014.
I proto tehdy poskytl rozhovor on-line deníku Aktuálně.cz. "Ještě rok zpět jsem objížděl školy, jezdil jsem také pod stan na skautská setkání, teď už mi to zdraví nedovolí, tak to chci vzkázat lidem aspoň takto," říkal.
Zahořklý ale nebyl a rozhovor ukončil slovy: "Ale co. Jsem rád, že jsem to přežil. Nakonec zaplať pánbůh, že jsem poznal kriminál, že jsem poznal to moře dobrých lidí. Já to neberu zle, byla to cenná zkušenost."
Video: Zabránit dalším koncentrákům může jen liberální demokracie, říká Kroupa
