Sydney - Australští ochránci přírody se radují: ropuchy začínají trpět artritidou. Neznamená to, že by ekologové začali být škodolibí. Doufají však, že onemocnění pomůže zastavit invazi žab, které devastují přírodu.
Příběh ropuch v Austrálii je už několikátým poučením, jak může člověk nerozumně poškodit přírodu.
Žáby na osmině kontinentu
Ropucha obrovská (Bufo marinus) není v australské přírodě původním druhem. Farmáři přivezli 102 ropuch do severních, tropických končin nejmenšího světadílu v roce 1935 z Havaje. Měly požírat brouky, kteří ničili plantáže cukrové třtiny. Žáby však zařadily do svého jídelníčku i další hmyz a drobné živočichy a vyrazily z plantáží do okolních oblastí.
Dodnes už v Austrálii obsadily oblast o rozloze kolem milionu čtverečních kilometrů. To představuje asi osminu rozlohy země.
Pojídáním hmyzu ubírají potravu domácím obojživelníkům. Ale to není všechno. Dokážou zabít i velkého hada, krokodýla nebo psa dingo.
Jed zastaví srdce
Jak je to možné? Ropucha obrovská v dospělosti měří 15 až 23 centimetrů, což je sice na žábu hodně, ale samozřejmě nic ve srovnání s velkými dravými živočichy. Jenže ve váčku za hlavou vytváří jed.
Když je napadena, vylučuje jej, a ubrání se jím před drobnými útočníky. Větší živočichové ji přesto snědí. Po čtvrthodince jim hrozí smrt na zástavu srdce, kterou žabí jed vyvolá.
Ropuch si vědci začali více všímat až v roce 2001, kdy žabí invaze dorazila do Národního parku Kakadu. Tam zdecimovala populaci pozoruhodných a ohrožených dravých vačnatců kunovců severních (Dasyurus hallucatus). Tito živočichové o velikosti králíka loví všechno, co se hýbe. Požírají tedy i jedovaté žáby. A pak umírají.
Dlouhé nohy nejsou náhoda
Ropuchy nejsou nijak skvělými skokankami. Přesto během noci, což je oblíbená doba jejich pochodu, se nejrychlejší žáby dokážou přesunout až o 1,8 kilometru. Jak je to možné?
To loni zjistil zoolog Richard Shine se svými kolegy z Univerzity v Sydney. V odborném časopise Nature popsali, že v novém teritoriu se nejdříve objevují ropuchy s delšíma nohama, než mají žáby, které přihopkají až o rok později.
A dlouhé nohy nejsou náhoda.
Když zoologové porovnali dnešní žáby s vycpanými exempláři z muzeí, ukázalo se, že celkově se za šedesát let zvětšily končetiny ropuch o čtvrtinu, a žáby se proto staly rychlejšími.
Žabí evoluce
Vědci to vysvětlují evolucí.
Žáby s delšíma nohama se mohou rychleji pohybovat, dosáhnou nového teritoria a jeho potravinových zdrojů jako první, a lépe se jim proto daří. Při rozmnožování pak předávají své vlastnosti dál.
Dlouhonohá populace tedy sílí. Zato krátkonohé ropuchy v boji o přežití ztrácejí.
Výhoda jen na chvíli
Nyní však Richard Shine a jeho kolegové zjistili další významnou skutečnost. Právě žáby v prvním sledu, tedy s nejdelšíma nohama, jsou náchylné k artritidě. To je zánětlivé onemocnění kloubů. U těchto ropuch se projevuje tak, že páteřní výrůstky brání pohybu obratlů.
Vědci o tom nyní informovali v americkém odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Zdá se, že postižení páteře souvisí s námahou spojenou s rychlým postupem žab.
"Tělo ropuchy se vyvinulo tak, aby podporovalo způsob života, při němž žáby vysedávají v mokřinách a chytají hmyz," říká Shine. "Když se teď každou noc posouvají kupředu, klade to na ně nečekané nároky."
Na jednu stranu se tedy žáby dostávají k novým zdrojům potravy. Na druhou stranu je pohyb činí citlivějšími na poškození páteře.
Stoičtí skokani
Ropuchy trpící artritidou se pohybují pomaleji, kratšími skoky. Nicméně stále urazí zhruba stejnou vzdálenost jako zdravé žáby; prostě skáčou déle. Postup žabí invaze se zatím nezpomaluje.
"Ropuchy jsou neuvěřitelně stoická zvířata," hodnotí Richard Shine pro časopis Nature.
Vědci přesto doufají, že nové poznatky jsou přece jen dobrou zprávou pro australskou přírodu. Ukazují totiž, že žáby nejsou nezdolnými vetřelci, jak se zatím zdálo. Naopak, příroda je může nakonec sama zastavit.
Je možné nakazit žáby parazity?
Shine chce ovšem přírodním silám pomoci. Vychází z poznání, že artritida je příznakem oslabení imunitního systému nejsnaživějších žab. A tak teď zkoumá, jestli by se nedaly nakazit třeba plicními parazitickými červy, kteří dokážou žábu usmrtit.
Možná by tedy vědci mohli záměrným rozšířením parazitů mezi žabami jejich ofenzívě konečně čelit.
Nepřemožitelní králíci
Ropuchy obrovské jsou jen jedním živočišným druhem, který lidé do Austrálie neprozřetelně přivezli a teď se ho nemůžou zbavit, přestože působí škody v původní přírodě.
Do stejné kategorie patří i králíci, lišky, ale také evropští kapři.
Králíci jsou nejznámějším příkladem. Farmáři si je do Austrálie přivezli koncem 18. století. Tito hlodavci se postupně šířili po celém území, kde vyžírají trávu jiným zvířatům. Přes řadu pokusů se je zatím nepodařilo účinně regulovat.
V roce 1845 si Angličané přivezli do Austrálie také lišky, aby mohli pořádat své oblíbené lovy na tyto šelmy. Výsledek? Dnes v přírodě žijí stovky tisíc lišek a požírají místní druhy zvířat i přivezené ovce a kozy. Farmáři lišky usilovně střílejí, chytají do pastí a chystají jim otrávené návnady. Ale nezbavili se jich.
Nebezpečný kapr
V řekách zase řádí jiná bestie: kapr. Australané si jej v minulosti přivezli z Evropy. Kaprům se dobře daří nejen v jezerech, ale i v řekách, a vytlačují ostatní ryby z jejich přirozeného prostředí, což hrozí zhroucením původního ekosystému.
Už od roku 2002 zvažují úřady, že proti kaprům rozpoutají genovou válku.
Vědci totiž znají rybí gen, který - pokud jej mají v těle samci - způsobuje, že jejich potomstvem nejsou samičky, ale pouze samečkové. A ti gen předávají zase dál.
"Pokud do přírody vypustíme samce, do nichž předtím v laboratoři vložíme tento gen, snížíme postupně počet samiček, a následně i celkové množství kaprů. Je to určitě lepší, než kdybychom ryby trávili. Takhle vám po řece nepoplavou tuny mrtvých kaprů," popsal Ron Thresher, australský vědec, který metodu prosazuje.
Definitivní rozhodnutí o tom, jestli bude povoleno vypouštění genově upravených kaprů do řek, se čeká někdy kolem roku 2010.
Ekologové se jen hrozí, že by to mohlo vyvolat nějaké nové problémy, které by přírodě daly zabrat zase jiným způsobem.
| Čánek o tom, proč je konec letního času návratem k biologickému normálu, a další texty z rubriky věda najdete ZDE. |
