Jerevan - Jedenadvacetiletý Armén Artyom Harotenian zapálil svíčku a spolu s dalšími dvaceti tisíci (převážně mladými) lidmi se za zpěvu národních písní vydal na pochod.
Poslechněte si: Mladí Arméni zpívají hymnuVyšli vzdát čest svým předkům, kteří zahynuli během první genocidy nového věku. Nechtějí zapomenout na událost starou 92 let, která dodnes jitří vášně nejen mezi Arménií a Tureckem, ale hlavně mezi Tureckem a Západem.
Pláč a zpěv nad Jerevanem
Cílem jejich pochodu je vrcholek nad Jerevanem. Tady sídlí památník genocidy. Tady hoří věčný oheň. A odtud také mají poutníci výhled na Ararat: posvátnou horu Arménů, která však leží za momentálně neprostupnými hranicemi Turecka.
Každý rok je to podobné: desítky tisíc lidí - v úhrnu až milion - přichází na toto místo položit květinu.
"Proč jsem dnes tady? Jsem Armén, tak proto. Je to má povinnost, připomenout si tuto tragickou událost. Genocida je v naších myslích i srdcích. Neměli bychom jí však žít," říká letos Artyom.
Jeho i další poutníky bičuje ledové povětří. Hustě sněží a dav jen pomalu postupuje k pietnímu místu. V prochladlých prstech třímají květy a ty pak příkládají do ohně, který symbolizuje věčnou vzpomínku na statisíce, které nepřežily vyvražďování Arménů Turky a Kurdy za 1.světové války.
Prostorou se ozývají smutné popěvky. Scénu rámují drastické fotografie: Tato zachycuje skupinu vyhladovělých Arménů, tamta hlavy nabodané na kůly, ta o kus dál zmrzačené děti. Během odsunu Arménů do nehostinných oblastí Sýrie je nasnímal - jako jeden z mála svědků události - rakouský Žid Armin Teofil Wagner.
V Arménech je vzpomínka na tyto nešťastné roky stále živá. Každý má ve své rodině někoho, kdo musel před Turky uprchnout. Nebo kdo přežil či zahynul v dlouhých pochodech smrti do syrské pouště.
Genocida? Odmítáme, zní z Turecka
Turecko tyto důkazy nechce vidět. A jako nástupce Osmanské říše výraz genocida kategoricky odmítá.
Co víc: Možný budoucí člen Evropské unie a významný spojenec Izraele a USA varuje, že pokud se bude neustále otevírat téměř sto let staré téma genocidy Arménů, jeho spojenectví se Západem získá vážné trhliny.
Přesto sílí - s blížícím se stým výročím této události - tlak na vlády světa, aby tento akt Turků jako genocidu uznaly.
Jednání o uznání
Uznání genocidy, při které zahynulo podle růzých údajů 800 tisíc až půl druhého milionu Arménů a která započala 24.dubna 1915 vyvražděním arménské elity Turky, se - díky silné komunitě Arménů žijící v zahraničí - dostává na pořad jednání většiny parlamentů světa.
Arménie
Počet obyvatel: 3 miliony
Geografie: vnitrozemský stát hraničí s Tureckem (hranice uzavřeny), Ázerbájdžánem (hranice uzavřeny), Íránem, Gruzií a Náhorním Karabachem (vyhlásil nezávislost - neuznána)
Hlavní město: Jerevan
Obyvatelstvo: Arméni (93 procent), Rusové, Kurdové, Řekové, Asyřané a Židé
Náboženství: Ze současných států jako první přijala křesťanství jako státní náboženství (301)
Akt genocidy již přiznala například Francie, kde je popírání arménské národní tragédie dokonce trestným činem, nebo Kanada a Slovensko. Izrael, jehož obyvatelé sami zažili holokaust, uznání genocidy Arménů zamítl. Je známo, že Turecko je jedním z mála spojenců Izraele na Blízkém Východě.
"Chtějí, aby se připomínala pouze ta jejich tragédie. Chtějí, aby se jenom o nich hovořilo jako o těch, kteří minulé století trpěli," tvrdí historik Sergej Harjapetjan.
Jak nepřijít o spojence
Turecko, které má druhou nejsilnější armádu v NATO a je významným spojencem USA, dalo Američanům jasně najevo, že pokud oficiálně uznají genocidu, země přestane pomáhat USA v Iráku.
I přesto, že tlak arménské diaspory je v USA silný, pokud by to mělo znamenat oslabení pozic v Iráku, vláda George Bushe neustoupí, shodují se odborníci.
Americkým Arménům se však povedl už jeden významný krok, kdy stát Kalifornie, kde je jejich zastoupení nejpočetnější, v čele s guvernérem Arnoldem Schwarzeneggerem genocidu uznal. Jako reakci pak turecká televize odvysílala záběry, na kterých Turci v ulicích pálí knihy a plakáty rakouského svalovce.
Vztahy na bodu mrazu
Osmanská říše v roce 1915 rozhodla o přesídlení Arménů do syrské pouště. V průběhu deportací zemřely brutálním způsobem až 2 miliony lidí, tvrdí Arméni. Podle Turků to bylo desetkrát méně. Podle turkologa Gabriela Pirického zahynulo asi 800 tisíc lidí.
Kromě Turecka dávají historikové za vinu vraždění Kurdům - a také Německu, které tehdy bylo spojencem Turků a genocidě se nesnažilo zabránit, i když o ní vědělo.
I přes některé pokusy o sblížení jsou vztahy Arménie a Turecka stále na bodu mrazu. Arménský prezident Robert Kočarjan sice v únoru nabídl Turecku navázání oficiálních diplomatických vztahů, odpovědi se ale nedočkal.
Turecko zase investovalo miliony dolarů na rekonstrukci arménského kostela na jezeře Van ve východním Turecku. Vytvořilo z něj však muzeum a neumožnilo v něm Arménům modlit se.
Před nedávnem se také konala konference tureckých a arménských podnikatelů na které vyzvali k otevření hranic. To by podle nich výrazně usnadnilo pohyb zboží a posílilo turistický ruch v oblasti.
"Arménská genocida národ spojuje. Silná, demokratická a prosperující Arménie bude odpovědí těm, kteří popírají genocidu Arménům," vzkázal dnes prezident Kočarjan.
