Stockholm - Když se 26. února 1852 potápěl u Kapského města parník Birkenhead s britskými vojáky, nechal kapitán Robert Salmond nastoupit do jediného záchranného člunu, který na lodi zbyl, všech sedm žen a třináct dětí na palubě.
Velitel pěchotní jednotky podplukovník Seton, pak nařídil svým mužům, aby nechali člun odjet a neohrožovali trosečníky tím, že by se hromadně vrhli do moře.
Z 623 mužů na palubě jich nakonec přežilo jen 171. Nebyl mezi nimi jediný vyšší důstojník.
Příkaz "ženy a děti první" se snažila tvrdě prosazovat i posádka Titaniku, který zmizel pod hladinou Atlantského oceánu 14. dubna 1912. A to i za cenu střelby na některé z mužů, kteří se drali do záchranných člunů.
Přežily díky němu všechny děti a drtivá většina žen cestujících první a druhou třídou i polovina žen a třetina dětí ze třetí třídy. Ti všichni dohromady představovali o něco více než polovinu všech zachráněných.
Jak ale vyplynulo ze studie, kterou před nedávnem zpracovala skupina švédských expertů, a jak také potvrdila zkáza amerického parníku Arctic, jenž se potopil pouhé dva roky po Birkenheadu před pobřežím Newfoundlandu, muži si na palubách lodí, jež jdou ke dnu, nepočínají vždy zrovna tak, jak by měli.
Neštěstí, jež stihlo Arctic, tak kupříkladu nepřežila žádná z 227 žen a dětí, které se na lodi plavily, a zmatek panující na výletním parníku Costa Concordia, jenž najel na mělčinu u toskánských břehů 13. ledna letošního roku, rovněž nesvědčí o příkladném počínání kapitána a posádky.
Titanic je spíše výjimka
Švédští vědci, kteří vyhodnocovali data týkající se osmnácti velkých lodních neštěstí uplynulých 160 let, tak dospěli k šokujícímu závěru. Proslulý povel zazněl pouze při pěti z nich a případy Titaniku a Birkenheadu tak představují spíše výjimku. Při jedenácti katastrofách, jež zkoumali, zahynulo dokonce více žen a dětí než mužů.
"Příkaz, podle kterého mají ženy a děti loď opouštět jako první, přispívá k tomu, že mají přinejmenším stejnou šanci na záchranu jako muži," citoval deník Spiegel on-line Mikaela Elindera z univerzity v Uppsale, spoluautora studie uveřejněné v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Je sice pravdou, že ženy a děti mají ve zmatcích panujících na potápějícím se plavidle i v mnohdy studeném a bouřlivém moři mnohem menší naději na záchranu, velkou roli ale při lodních neštěstích hraje právě ochota mužů obětovat se a nemyslet jen na sebe. A tady v řadě případů žalostně selhávají.
To, že by příkaz "ženy a děti první" zazněl na palubě Estonie, jež se v Baltském moři potopila v roce 1994, nikdo z přeživších, kterých bylo 137 z celkového počtu 989 cestujících a členů posádky, nezaznamenal.
Pouze v polovině zkoumaných případů šla loď ke dnu společně s kapitánem. Tak tomu bylo mimo jiné při zkáze ruského parníku Bulgaria, který se potopil před rokem na Volze. Mezi 122 obětmi tehdy záchranáři napočítali padesát dětí. Kapitán Alexandr Ostrovskij zahynul společně se svou ženou a devíti členy posádky, třiadvacet z jeho mužů se naopak zachránilo společně s 56 cestujícími.
Jaký zmatek a jaké dramatické scény se musely odehrávat na palubě beznadějně přetíženého filipínského trajektu Doňa Paz, který se potopil po srážce s ropným tankerem Vector v roce 1987 v Tablaské úžině, si lze jen stěží představit. Neštěstí přežilo pouze dvacet osob z více než čtyř tisíc, které se na trajekt nalodily.
Totéž platí pro největší lodní neštěstí všech dob, jež stihlo nemocniční loď Wilhelm Gustloff s více než deseti tisíci běženci, kterou 30. ledna 1945 potopila ruská ponorka.
