Praha - Mezinárodní společenství vyjadřuje čím dal silněji obavy o osud několika desítek tisíc civilistů, kteří uvízli vprostřed bojů mezi armádou a tamilskými povstalci na Srí Lance.
Konflikt mezi ozbrojenými silami centrální vlády v Colombu a bojovníky z povstalecké organizace Tygři osvobození tamilského Ílamu (LTTE) trvá s proměnlivou intenzitou už více než čtvrt století a vyžádal si podle nejstřízlivějších odhadů na 70 tisíc životů.
Nyní je na životě ohroženo přinejmenším stejné množství tamilských civilistů, kteří se nacházejí na zbytku území o rozloze necelých 25 kilometrů čtverečních, které kdysi mocná, nyní značně zdecimovaná tamilská guerila ovládá.
Obě strany konfliktu se vzájemně obviňují z brutality vůči civilistům. Vzhledem k omezenému přístupu do zóny konfliktu je ale prakticky nemožné ověřit, jak se věci skutečně mají.
O zprostředkování osobní zkušenosti s tamním konfliktem a jeho dopady na civilisty proto požádala redakce Aktuálně.cz humanitárního pracovníka Davida Ševčíka, který v oblasti působil jako člen mise organizace Lékaři bez hranic až do konce loňského roku.
Aktuálně.cz: Zaznamenal jste během svého působení na Srí Lance, ať už přímo nebo skrze svědectví a výpovědi lidí, případy krutého zacházení s civilisty ze strany vládních jednotek či povstalců?
David Ševčík: Organizace Lékaři bez hranic velmi často pracuje společně s místními zdravotnickými zařízeními. Nejinak tomu bylo i v Kilinochchi, kde jsme pracovali společně s "okresní" (district) nemocnicí. Tudíž se většinou dostaneme k raněným a jejich příběhům velmi blízko.
Problémem zůstává propaganda. Pokud se v nemocnici objeví postřelený zemědělec, který vypráví, jak jej postřelili vojáci srílanské armády, když pracoval na poli, tak si nikdy nemůžete být jisti, zda ve skutečnosti nejde o vojáka protistrany, kterého do nemocnice přivezli příbuzní až poté, co jej převlékli z uniformy do civilu.
Z osobní zkušenosti, minimálně do srpna roku 2008, můžu říct, že civilisté nebyli přímým terčem útoků, ať už srílanské armády, či vojenských jednotek Tamilských tygrů. Ve srovnání se zeměmi typu Súdán či Kongo byli civilisté většinou ušetřeni přímé konfrontace. To ovšem neznamená, že civilisté neumírali. Stávali se převážně oběťmi bombových (někdy sebevražedných) útoků na policejní stanice či autobusová nádraží, uskutečněných jednotkami Tamilských tygrů.
Na druhé straně pak umírali civilisté jako oběti nastražených min, nepřesného ostřelování, či prostě jen kvůli tomu, že byli ve špatný čas na špatném místě a zasáhl je šrapnel z rakety, která spadla na dům používaný Tygry jako sklad.
Tato situace se začala dramaticky měnit s tím, jak se zmenšovalo území pod kontrolou Tamilských tygrů. Lidé, kteří dnes stále ještě žijí na územích ovládaných LTTE už nemají kam utíkat. Toto území už není větší než několik desítek kilometrů čtverečních, a civilisté se tudíž ocitají stále blíž přímým bojům. Civilní oběti v této situaci samozřejmě dramaticky narůstají.
Infobox
David Ševčík
- Humanitární pracovník s jedenáctiletou zkušeností z různých krizových oblastí v Asii
- Na Srí Lance pracoval v rámci mise organizace Lékaři bez hranic (MSF) od června do prosince 2008
- V srpnu a září působil v Kilinochchi, tehdejším administrativním centru pro celé území ovládané Tamilskými tygry
- V září, kdy se frontová linie přiblížila na 10 až 15 km od města, musel spolu s ostatními humanitárními pracovníky Kilinochchi z bezpečnostních důvodů opustit a po následující 3 měsíce pracoval převážně ve Vavuniyi, nedaleko bývalé předsunuté obranné linie srílanské armády
Podle některých zpráv je úroveň zdravotní péče v zóně konfliktu, pokud tam vůbec nějaká je, naprosto zoufalá. Můžete to potvrdit?
Nemůžu přímo potvrdit, v jakém stavu se zdravotní péče nachází v momentální zóně konfliktu, jelikož jsem v této oblasti nebyl od září roku 2008. Srílanská vláda do této oblasti nevpustila žádnou organizaci, kromě Mezinárodního výboru Červeného kříže. Z dostupných faktů ovšem lze vyvodit, že zdravotní péče je v zoufalém stavu.
Srí Lanka má poměrně vyspělý systém zdravotní péče a vzdělávání doktorů a ostatního zdravotního personálu je na dobré úrovni. Dá se tedy předpokládat, že doktoři v oblasti stále jsou. Doktoři z venkovských klinik se také stali uprchlíky společně se zbytkem obyvatel a většinou nerezignovali na své poslání ani v uprchlických táborech a snažili se léčit a pomáhat přímo tam.
Zoufalým problémem určitě jsou dodávky zdravotnického materiálu. Pokud vím, tak se do oblasti dostává jen absolutní minimum dodávek a ty rozhodně nemůžou uspokojit potřeby, které v dané oblasti jsou. Naproti tomu spousta Tamilů už z válečné zóny uprchla a ocitli se v táborech, organizovaných srílanskou vládou. Tam se existence základní zdravotní péče (byť na diskutabilní úrovni) dá předpokládat.
Co soudíte o tvrzeních, že ze strany armády dochází i k bombardování nemocnic a ze strany LTTE naopak ke střílení na civilisty, kteří se snaží opustit zónu konfliktu? Tvrdí to ve své únorové zprávě například organizace Human Rights Watch. Potvrzují něco takového i vaše zkušenosti?
Nemocnice v Kilinochchi byla bombardována byla už v minulém roce. To je nezpochybnitelný fakt. Podle dostupných informací ale až v okamžiku, kdy v ní nebyli pacienti a neplnila svou funkci.
Rovněž se ke mně dostaly zprávy, že Tamilové používali nemocnici jako velitelské ústředí ("command centre") při obraně Kilinochchi. Kdy přesně spadla bomba na nemocnici, jestli v okamžiku, kdy v ní ještě byli pacienti a doktoři, nebo až poté, co byla celá budova vyklizena pro potřeby vojáků, nejde s přesností určit, jelikož každá strana tvrdí něco jiného.
Propaganda funguje na obou stranách konfliktu velmi intenzivně. Manipulace faktů, fotek a příběhů dosahuje neuvěřitelného rozsahu. Fotky mrtvých civilistů na tamilských webových stránkách ne vždy ukazují civilisty. To samé platí o propagandistických metodách srílanské armády.
Na základě zkušenosti si dokážu velmi lehce představit že LTTE střílí do civilistů, kteří prchají z jimi kontrolovaného území. Dokážu si představit srílanskou armádu, jak bombarduje nemocnici a tvrdí, že je to vojenské centrum. K takovým věcem pravděpodobně dochází.
Problémem zůstává, jak tyto věci v oné propagandistické změti dokázat na konkrétních případech. Srílanské tajné služby stojí za mnohými zmizeními tamilských občanů a LTTE zcela běžně zavírala rodinné příslušníky dezertérů a zabíjela kohokoliv, kdo jen naznačil že nesouhlasí s oficiální linií.
Červený kříž počátkem měsíce varoval, že v zóně bojů hrozí vypuknout humanitární katastrofa. Nemáte i na základě vlastních zkušeností pocit, že už tam vlastně nějakou dobu trvá?
Katastrofa podle mě nastala už před 37 lety, kdy byla založena LTTE. V té době neustálý tlak a diskriminace Tamilů ze strany sinhálské vlády vedly k tomu, že Tamilové sáhli po zbrani a začali hájit svá práva násilnou cestou.
Od té doby se životní podmínky Tamilů v zásadě pořád zhoršují. Válečná vřava a fronta se přehnala přes Tamilské území už několikrát (Kilinochchi už jednou vláda dobyla, ale LTTE vytlačila vojáky zpátky). V těchto dnech se ona permanentní katastrofa dostává na svůj vrchol.
Poté, co vláda LTTE porazí, se podmínky patrně malinko zlepší, ale dlouhodobě odvrátit onu katastrofu se podaří jen tehdy, pokud srílanská vláda bude chtít kromě vojenské porážky LTTE chtít také vyhrát srdce a mysli Tamilů a udělat z nich rovnoprávné občany Srí Lanky. V této oblasti zatím ale bohužel není přehnaný optimismus na místě.
Ona konkrétní humanitární katastrofa, o které patrně mluví Červený kříž, se týká prostého faktu, že na posledním zbytku LTTE kontrolovaného území jsou drženy desítky tisíc civilistů, kteří jsou odříznuti od dodávek jídla, relevantní zdravotní péče, bez obydlí a se ztíženým přístupem k pitné vodě. Pokud tato situace bude trvat dlouho, pak obě strany konfliktu (LTTE tím, že lidi násilně drží ve svých oblastech, a srílanská vláda tím, že stále v oblasti provádí válečné operace) budou mít podíl na tom, že tito lidé budou zasaženi katastrofou.
Navštívil jste některý z armádou zřízených internačních táborů pro tamilské civilisty prchající ze zóny konfliktu? Co o těchto zařízeních a řádu, který v nich platí, soudíte?
Navštívil jsem armádou řízené uprchlické tábory v Mannaru, kde žili uprchlíci z oblasti západního pobřeží tamilského území, dobytého vládou už na začátku roku 2008.
V těchto táborech funguje základní infrastruktura. Lidé mají přístup k vodě, zdravotní péči, v táborech jsou i školy a hygienické podmínky byly na dobré úrovni a dokonce jsem viděl i společenské místnosti s televizí.
Opět ve srovnání s uprchlickými tábory v Súdánu (které jsem také viděl na vlastní oči) jde o relativně slušné podmínky. Problém nastane, pokud se obyvatel tábora rozhodne tábor opustit. Opustit tábor na trvalo není možné, v tom tyto tábory opravdu připomínají vězení.
Pokud obyvatel tábora sežene práci mimo tábor (například pro nevládní organizaci), může jej během dne opustit, ovšem někdo z rodiny v táboře se musí za dotyčného zaručit. Pokud by se dotyčný nevrátil, uvrhává své příbuzné do obrovských problémů.
Z vojenského hlediska si dokážu představit, že po určitou dobu armáda musí soustředit civilisty v těchto táborech. Džungle v tamilských oblastech je plná muničních skladů, min, krytů, podzemních chodeb.
Pokud by armáda nechala všechny civilisty odejít do svých vesnic dříve, než tyto arzenály objeví a zničí, uvrhla by Srí Lanku do nekonečné guerilové války, protože nejde zaručit že všichni civilisté jsou lidé bez ambicí porážku LTTE vládě oplatit.
Na druhou stranu jsem nezaznamenal, že by vláda měla přílišnou chuť tuto dobu, kdy má tamilské obyvatelstvo soustředěno v internačních táborech, nějak zkracovat. Pokud lidé budou žít v podobných táborech déle než rok, stanou se plně závislí na pomoci zvenčí.
Nehledě na to, že zlost, agresivita a nenávist vůči Sinhálcům bude v táborech nabývat stále větších rozměrů. V tomto ohledu je mezinárodní tlak na vládu Srí Lanky na co nejrychlejší návrat civilistů do svých domovů nanejvýš žádoucí.
