Jste znám především jako spoluautor knihy o spolupráci Lecha Walesy s komunistickou tajnou policií. Dnes vidíme, že spor o minulost Walesy je součástí politického sporu mezi vládnoucí stranou Právo a spravedlnost a opoziční Občanskou platformou. Výklad historie a práce historiků se staly součástí politického boje?
Nemohu říci, že by historici stáli na nějaké straně v tomto názorovém konfliktu. Zabývají se výzkumem historie, ale samotná kauza spolupráce Lecha Walesy se Státní bezpečností se stala nástrojem pro politiky. Je předmětem politického sporu. Od okamžiku, kdy bylo zveřejněno, že Walesa spolupracoval. Tedy od června 1992.
Byli jsme svědky neustálé debaty na toto téma, kterou spíše než historici vedli politici. A v této debatě se objevovalo neustále popírání skutečnosti, že neexistují žádné důkazy nebo že důkazy jsou falešné.
V roce 2008 vyšla kniha Lech Walesa a Státní bezpečnost, jejímž jsem spoluautorem. Vyšla ve státní instituci – v Ústavu národní paměti. Přinesla důkazy spolupráce a ukazovala, že Walesa už jako polský prezident víceméně ukradl několik tisíc stránek dokumentů, týkajících se jeho kauzy agenta Bolka.
I tato kniha se stala předmětem boje a vláda Donalda Tuska vypověděla válku této knize a ústavu, který ji vydal. Čili téma Walesovy spolupráce je součástí politického sporu, ale historici ne.
Chci ale říci, že ta kauza už je vlastně ukončena. Tím, že se loni našly v bytě bývalého komunistického ministra vnitra Czeslawa Kiszczaka originály dokumentů, ukazujících Walesovu spolupráci. Zveřejněny byly začátkem letošního roku – po Kisczakově smrti. Jsou to originály s vlastnoručními podpisy. Černé na bílém.
Jaké je tedy místo Walesy v polských dějinách?
Těžko na to odpovědět. Svoji práci beru jako pokus vrátit Walesovi v polské historii místo, které mu náleží. Nejde o to ho vygumovat z dějin, vystřihnout ten obličej a nalepit tam nějaký jiný. Jde o to vrátit mu proporce, které jsou z historického hlediska správné. Jednalo se o jednoho z lídrů stávky v gdaňských loděnicích a následně lídrů Solidarity. Ale hnutí nelze redukovat na osobu Walesy, jak se v minulosti dělo.
Osobně Walesovy kroky a názory už v letech 1980 a 1981 hodnotím kriticky. Jeho konfliktní povaha a diktátorské sklony měly už tehdy vliv na rozhodování Solidarity – na zamýšlenou demokratičnost jejího fungování.
Jiné téma je Walesovo prezidentské období v letech 1990 až 1995. Neexistuje v Polsku kniha nebo autor, který by ho hájil. Je hodnoceno negativně. Všichni vědí, že Walesa bránil vstupu Polska do NATO, že podivně kličkoval v otázkách likvidace základen sovětské armády v Polsku. Že bránil lustracím a dekomunizaci. Že se obklopoval lidmi s podivnou minulostí v polské armádě a Státní bezpečnosti.
Pokud si najdete články z tohoto období, které tehdy psali dnešní Walesovi obhájci – například Adam Michnik (šéfredaktor listu Gazeta Wyborcza – pozn. red.) – tak byste byl přesvědčen, že jsem je psal já nebo někdo odmítající Walesu. Později ho tito lidé začali hájit, protože ten případ se jednoduše stal zbraní ve válce o hodnocení polského vývoje po roce 1989. Teprve poté liberální a levicoví intelektuálně začali Walesu obhajovat, v době jeho prezidentování byl z těchto pozic tvrdě kritizován.
Mluvil jste o diktátorských sklonech Walesy, ale dnes je v Evropě kritizován bývalý premiér a předseda strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczynski. Například známý historik a znalec polských dějin Norman Davies ho ostře napadl a označil za politika bolševického typu...
Problém je složitější. V zahraničí o Polsku převážně vytvářejí obraz lidé, kteří jsou – řekl bych – prostředníky mezi Polskem a cizinou. Jsou to ti, kdo jsou ukotveni na jedné straně politického spektra, a to je i případ Normana Daviese.
Ten sám sebe vnímá jako součást politického establishmentu a měl z toho výhody. Ať už prestiž oficiálního historika píšícího o Polsku nebo jakéhosi mluvčího historiků zabývajících se Polskem. S tím souvisela finanční podpora ze strany polského ministerstva kultury a s požehnáním, že může hovořit i o současné polské politice. Dokonce k tomu byl vybízen.
Dvakrát reagoval velmi agresivně na vítězství opačného politického tábora, tedy Práva a spravedlnosti. Jeho neochvějná pozice byla nějakým způsobem narušena a polské státní instituce už nebyly tak jednoznačně nakloněny podpoře jeho knih nebo projektů.
Ale když někdo říká, že Jaroslaw Kaczynski má diktátorské sklony, mohu reagovat svým vlastním příběhem a příběhem mé knihy o Lechu Walesovi. Za tehdejší vlády Donalda Tuska jsem byl vyhozen, výzkum byl pozastaven. Premiér vyhrožoval Institutu národní paměti, že pokud se bude zabývat takovými tématy, bude odříznut od státního financování.
Také bych rád dodal, že v roce 2008 mě státní zastupitelství v Bydhošti na žádost šéfa polské kontrarozvědky rok a půl vyšetřovalo. Kvůli tomu, jestli má kniha neporušila státní tajemství. Byl jsem několikrát u výslechu a připomínalo mi to spíše atmosféru oněch komunistických časů, které v knize popisuji.
Kdo je Anna Walentynowyczová? V Česku není moc známá. Proč jste se rozhodl věnovat jí biografii?
Je třeba říci, že ani v Polsku nebyla příliš známou osobou. Její příběh nebyl součástí hlavního proudu moderní polské historie. Změnilo se to až po roce 2005, kdy byl zvolen prezidentem Lech Kaczyński, který ji udělil nejvyšší polské státní vyznamenání, Řád bílé orlice. Ještě výrazněji vstoupila do povědomí kvůli své smrti na palubě polského prezidentského letadla ve Smolensku v roce 2010.
Ačkoliv ti, kteří se zajímají o nejnovější polské dějiny, o ní věděli. Například ji vyznamenal americký prezident George W. Bush. Její příběh ale nikdy nebyl v popředí.
Její význam souvisí se stávkou v gdaňských loděnicích v srpnu 1980. Na její obranu (kvůli aktivitě ve vládou neuznávaných odborech byla propuštěna ze zaměstnání – pozn. red.) vlastně tato stávka začala a ona patřila k jejím tvářím. K lidem, kteří zahájili proces, na jehož konci byl na podzim 1980 vznik odborového hnutí Solidarita.
I v osmdesátých a devadesátých letech byla ztělesněním ideálů Solidarity.
