Celkem zmizelo přes dva a půl milionu liber, které odpovídají dnešním 69 milionům. Našlo se pouze 400 tisíc. Loupež se dočkala i filmového zpracování.
Plán akce, jenž se zrodil v hlavě zkušeného lupiče Bruce Reynoldse, byl smělý, ale vlastně jednoduchý. Gang si počkal, až noční poštovní vlak zastaví uprostřed polí u návěstidla záměrně postaveného na "stůj". Strojvůdce byl zneškodněn a vlak rozpojen. Lokomotiva a za ní připojený vůz s penězi pak odjely k nedalekému mostu, kde lupiči pytle s penězi naložili do přistaveného auta.
Šlo to relativně snadno, neboť většina personálu poštovního vlaku byla natolik zaměstnána tříděním zásilek, že loupež postřehla až pozdě. Zcela bez násilí se ale akce neobešla, jeden z lupičů uhodil strojvedoucího vlaku Jacka Millse obuškem do hlavy. Mills nesl po zranění hlavy trvalé následky na zdraví a zemřel o sedm let později.
Zatímco policisté teprve stavěli zátarasy na silnicích kolem místa činu, užívali si lupiči čerstvě nabytého bohatství na nedaleké opuštěné farmě. K jejich radosti se celý obnos navíc skládal z použitých bankovek nízkých hodnot, což usnadňovalo jejich uvedení do oběhu. Pocit triumfu z úspěšně provedené akce patrně otupil jejich obezřetnost, což se jim zakrátko stalo osudným.
Pět dnů po přepadení policie farmu objevila. Ačkoliv samotnou loupež provedli lupiči v maskách a s rukavicemi, v jejich úkrytu se to otisky prsů jen hemžilo. Nalezeny byly mimo jiné na deskové hře Monopoly, kterou si pachatelé krátili dlouhou chvíli, a při níž furiantsky používali skutečné bankovky z lupu.
Protože většina pachatelů měla za sebou kriminální minulost, dali se podle otisků snadno dohledat v policejních registrech. Prvního z nich policisté zadrželi už 22. srpna, a během pár týdnů jich pochytali dvanáct. Soud s nimi začal v lednu 1964 a skončil vynesením rozsudků vězení v celkové délce 300 let.
Zbývající tři účastníci loupeže, včetně organizátora akce Reynoldse, byli dopadeni později. Reynolds byl zatčen v roce 1968 a odsouzen k 25 letům vězení. Byl však propuštěn po deseti letech, příležitostně se věnoval žurnalistice a sepsal dobře hodnocené paměti. Zemřel ve věku 81 let v únoru 2013.
Velkou pozornost médií vzbudil útěk z vězení jednoho z účastníků loupeže Ronnieho Biggse, který si z třicetiletého trestu odseděl jen 15 měsíců. V červenci 1965 totiž s pomocí provazového žebříku zdolal 7,5 metru vysokou zeď věznice Wandsworth a odjel přichystanou dodávkou. Opustil Británii, v Paříži si plastikami změnil vzhled, ukrýval se ve Španělsku či Austrálii.
V roce 1970 Biggs zakotvil v Brazílii, kde se mu narodil čtvrtý syn (tři měl z prvního manželství ještě v Anglii). Několikrát úspěšně čelil pokusům o vydání. Zruinován a po záchvatech mrtvice částečně ochrnutý se teprve v roce 2001 sám vzdal britským úřadům. Jako důvod uvedl únavu ze života na útěku a chuť dát si ještě jednou pivo ve své oblíbené hospodě. Podle méně sentimentální verze si jen už nemohl dovolit platit lékařskou péči v Brazílii, a proto zvolil bezplatný servis britského vězeňského systému.
Ke svému činu se tento zločinec hrdě hlásil: "Jestli se mě chcete zeptat, jestli lituju toho, že jsem byl jedním z vlakových lupičů, pak je moje odpověď 'ne'!" napsal novinářům v létě 2013 na tabulku, kterou poslední léta používal vážně nemocný muž ke komunikaci se světem. Kvůli zdravotnímu stavu ho ostatně v roce 2009 předčasně propustili z vězení.
Zemřel v prosinci 2013 a pohřbili ho v Londýně při velkolepém obřadu. Jeho rakev doprovodili do krematoria členové motorkářského gangu Hell's Angels a ve smutečním průvodu mimo jiné vyvolal pozornost obří květinový věnec znázorňující hanlivé gesto, jímž Biggs nedlouho předtím počastoval novináře.
Velká vlaková loupež se posléze stala i vděčnou knižní, hudební či filmovou inspirací. Známý je třeba snímek Buster: Velká vlaková loupež z roku 1988, v němž si zahrál i zazpíval Phil Collins. Již o deset let dříve vyšla kniha Pierse Paula Reada s příznačným názvem The Train Robbers (Vlakoví lupiči), v níž autor rozvíjel spekulace o zapojení bývalých příslušníků SS do loupeže. To však bylo vyvráceno.
