Viktoria Chmilnyk

14 let Začátek nového dne měl být stejný jako toho předchozího. Myslela jsem na arogantní učitelku polštiny, na jejíž hodinu jsem se moc nepřipravila, spolužačku Veroniku, která mě naštvala, a taky na to, že mi bratr zase vylil barvy na malování. Byla jsem obyčejná puberťačka, která chodila do školy a ve volném čase kreslila a šila oblečení pro panenky. Ráno mě přerušil hluk shora. Když jsem se zaposlouchala, zjistila jsem, že je to zvuk vojenského letadla. Slyšela jsem matku mluvit – její hlas zněl velmi ustaraně a vyděšeně, jako by se stalo něco hrozného. Když jsem vešla do kuchyně, uviděla jsem všechny členy naší rodiny. Na otázku, co se stalo, matka odpověděla krátkou větou, která mi uvázla hluboko v srdci: „Začala válka.“ Slovo válka mi připadalo zastaralé, viděla jsem ho jen na stránkách učebnice dějepisu a ve filmech. Pro mě válka znamená zničená města, mrtvé vojáky, mučení a utrpení zajatců. Slzy těch, kteří ztratili své blízké.

Solomija Rivne

29 let Po probuzení v půl šesté ráno jsme s manželem měli spoustu zmeškaných hovorů od příbuzných. Když jsme zvedli telefon, manželovy sestry z Oděsy nám v panice vyprávěly, že slyšely hlasité výbuchy a začala válka. Manžel se s nimi pustil do hádky, tvrdil, že to není možné. Pokračovali jsme v ranní rutině, během které jsme si nevšimli ničeho neobvyklého. V televizi běžely běžné pořady, ale něco nám přišlo zvláštní. Zprávy o ruském útoku jsme našli až na sociální síti Telegram. Ačkoliv začala válka, šli jsme s manželem do práce. Cestou jsem si všimla mnoha neobvyklých věcí, které mě vyděsily: nekonečné fronty u bankomatů, nápadné kolony aut na silnicích, často projíždějící policejní vozy se sirénami. Den plný stresu se dlouho vlekl. Noc jsem už strávila v protileteckém krytu, kde jsem se nepřetržitě modlila. Doufala jsem jako všichni Ukrajinci, že se ze zlého snu brzy probudím.

Alexandr Kyjev

50 let Probudily mě nad ránem tlumené výbuchy, a tak jsem přemýšlel, co by je mohlo způsobit. Dobře si pamatuji, že mi manželka v 5:40 řekla, že Rusko začalo bombardovat Kyjev. Nemyslím, že mě útok překvapil, podlost Rusů znám od roku 2014, kdy obsadili Krym, Doněck a Luhansk. Vzpomněl jsem si na Budapešťské memorandum z roku 1994, a tak jsem si říkal, že od Ameriky a Británie se nám pomoci nejspíš nedostane. Ačkoliv začala válka, v televizi běžely koncerty, filmy a seriály. Informace jsem si hledal na sociální síti Telegram.Poté co jsem odvezl manželku do práce, jsem šel do obchodu pro potraviny. I když praskal ve švech, lidé nakupovali jen mlčky. Když se manželka vrátila večer domů, zavolali nám sousedé, kteří tvrdili, že se očekává bombardování Kyjeva. Rychle jsme se přesunuli do krytu v nedaleké škole.

Pavel Kropyvnyckyj

13 let Všichni příbuzní krátce před invazí panikařili, a tak jsem myslel, že atmosféra bude připomínat akční film. Když jsem se ale 24. února probudil kvůli hlasitým výkřikům rodičů a zvuku letadel, uvědomil jsem si, že taková pohoda jako ve filmech to nebude. V dálce hořelo vojenské letiště Kanatove. Naštěstí se první tři dny nic hrozného nedělo, to až později, když byly slyšet první letecké poplachy. Tehdy jsme během sekundy vyběhli ven, abychom se dostali do sklepa. Další den rodiče balili evakuační zavazadlo, ve kterém bylo vše potřebné. Ten večer jsme s rodinou vyrazili na chatu, kde jsme vyrobili několik krabic Molotovových koktejlů. Protože se našemu městu v té době nic nestalo, ani jsem se moc nebál, dokonce se mi ta atmosféra trochu líbila. Dospělí ale měli strach a já se kvůli jejich vyprávění a událostem na Ukrajině brzy začal bát taky.

Anastasia Beršaď

28 let Probudil mě manželův hovor s tchyní, která křičela do telefonu, že vypukla válka, a tak musíme nakoupit těstoviny, lahve s vodou a pleny pro syna, kterému ještě nebyly ani dva roky. Prý bychom jinak umřeli hlady. Z válečných filmů jsme si domysleli, že bude lepší bydlet v přízemí, kde byl sklep s horou brambor a sklenicemi kompotu. Rozhodla jsem se proto k tchyni na nějaký čas nastěhovat. Když jsme přijeli, uvědomila jsem si, jak byl ten nápad hloupý: v jejím domě se tehdy sešlo asi deset lidí. Ženy křičely, že zemřeme. Nad velkými městy už létaly rakety a stíhačky a také jimi projížděly tanky „osvoboditelů“, které zabíjely každého, kdo jim stál v cestě. Manžel se navzdory výpadům své matky šel spolu s kamarády přihlásit k teritoriální obraně. Když jsem večer ukládala dítě do postele, poprvé jsem se rozplakala. Opustit Ukrajinu už jsme nemohli.

Natalia Umaň

37 letPrvní výbuchy jsem zaslechla, když svítalo. Nejprve jsem si pomyslela, že někde házejí petardy. Výbuchy se ale o půl hodiny později opakovaly a tentokrát z dálky stoupal kouř. Otevřela jsem si na sociální síti Telegram skupinu našeho města, kde lidé psali, že vypukla válka. Prezident Volodymyr Zelenskyj krátce poté pronesl projev. Stála jsem na místě a nechápala, co se děje. Měla jsem jen pocit divokého strachu z neznáma. Brzy následovaly i první zprávy o úmrtích. Mladý muž, který jezdil vedle mě na kole do práce, zemřel. Nejděsivější byly první varovné zvuky sirén, které oznamovaly nebezpečí ve vzduchu. Nerozuměli jsme našim prarodičům, kteří nám vyprávěli o válce a hladomoru. Jako malá jsem si myslela, že se války nikdy nedožiju. Teď už si jen přeji, aby nebyla žádná válka, raketové útoky ani zprávy o raněných či mrtvých.

Iryna Černihiv

42 letPrvní den války začal v půl čtvrté ráno, kdy jsem se probudila s jakousi zlou předtuchou. Možná to byla předtucha dalších dní a nocí, kdy už člověk neměl čas na spánek mezi nálety. Ráno na internetu ale ještě nebyly žádné zprávy o vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Přesto jsem se zásobila cigaretami, kávou, kočičím krmivem. Hlavní nádraží bylo prázdné, lidé chodili sem tam. Nikdo nevěděl, jestli má odjet, nebo zůstat. Zdá se, že lidi udržovalo při smyslech jen řešení jejich chvilkových potřeb. Když děláte něco, co přináší užitek, strach ustoupí.

Vira Oděsa

19 letKolem čtvrté hodiny ráno jsme s přítelem zaslechli výbuch, po kterém se okamžitě spustil alarm v autech na dvoře. Tehdy mi došlo, že to nejsou petardy ani ohňostroj, ale rakety. Zatímco jsem se snažila přijít na to, co se doopravdy děje, ozvaly se další dva tři výbuchy o stejné síle. Pocítila jsem paniku a beznaděj. Ze zpráv jsem pochopila, že začala válka. Nemohla jsem spát dva dny kvůli neustálým poplachům doprovázeným výbuchy. Byla jsem tehdy v Oděské oblasti, v jejímž okolí stálo mnoho vojenských základen, takže jsme během prvních dnů slyšeli více výbuchů než lidé přímo v Oděse. Je těžké popsat emoce toho dne lidem, kteří ho sami neprožili. Byla to směs paniky, strachu, odporu a bolesti. V hlavě jsem měla jen strach o svůj život a životy blízkých, ostatní problémy se staly nepodstatnými.

Olha Charkov

19 letV České republice žiju už dlouho, ale často jsem dojížděla do Charkova za rodinou a přáteli. Večer 23. února jsem tam šla spát s myšlenkou: „Kéž bych se neprobudila kvůli výbuchům.“ Vzbudila jsem se ale ve čtyři hodiny ráno, kdy se třásl celý dům. Byla jsem tak vyděšená, že jsem běžela k oknu. Viděla jsem v dálce výbuchy.Otec mě odpoledne vzal k mému příteli domů, kde jsem strávila další týden. Nejhorší bylo, když se výbuchy ozvaly i v centru města nedaleko od nás. Střídali jsme se ve spaní. Vzpomínám si, že jsem spala asi hodinu a probudil mě zvuk letící stíhačky. Během sekundy jsme vyběhli do chodby a vzápětí se nedaleko ozvala exploze. V životě jsem nezažila nic horšího. Bylo děsivé sedět u okna a poslouchat zvuky tanků a střelbu zvenčí. Do České republiky jsem se po týdnu zase vrátila.

Liza Mariupol

20 letTento den mi navždy utkvěl v paměti. Stal se pro mě shrnutím veškerého zla, nespravedlnosti, bolesti a také ran, které nezahojí žádná mírová jednání. Začal i skončil explozemi. Probudila jsem se vystrašená a neklidná kolem čtvrté hodiny ráno. Od moře, u něhož jsem strávila dětství a které bývalo pro obyvatele Mariupolu místem klidu, se ozývaly děsivé výbuchy. Nebyla to ale žádná noční můra – začala válka. Ve spěchu jsem si sbalila věci. Matka se ale jako jindy chystala do práce. Neztrácela naději, že to brzy skončí.