Jerevan/Praha - Když německý vůdce Adolf Hitler před začátkem operace Barbarossa obhajoval vpád do Sovětského svazu, možné následky útoku zmírňoval slovy: "Kdopak si dnes ještě pamatuje na genocidu Arménů..."
Zatímco dvacet let poté, co se první genocida nového věku stala, si na ni skutečně vzpoměl málokdo, téměř sedmdesát let po Hitlerově výroku vyvolává vyvražďování arménského obyvatelstva v Osmanské říši mezi léty 1915-1923 stále silnější vášně.
Dnešní třiadevadesáté výročí zahájení genocidy, si opět připomínají Arméni po celém světě. Mezi významné představitele států, kde arménské menšiny žijí, patří také americký prezident George Bush.
Ten každoročně pronáší projev k Arménům, záměrně se však při něm vyhýbá slovu genocida. Kvůli možnému ohrožení vztahů s Tureckem, které je významným spojencem USA pro operaci v Iráku, prezident doposud ve svých frázích manévroval.
Letos to však může být jinak. Jedná se totiž o poslední Bushův projev k Arménům, navíc vlivný zahraniční výbor Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu prezidenta vyzval, aby události konečně nazval pravými jmény.
Umělci o genocidě
Kromě západních politických gest - například ve Francii je popírání arménské genocidy trestné - se stále více do informační kampaně o genocidách všech druhů zapojují také umělci.
Nejde pouze o hollywoodské hvězdy a celebrity, které jezdí do Dárfúru, organizují tiskové konference a různé kampaně. Vznikají také desítky knih na toto téma, točí se stále více dokumentárních filmů. Jedním z nejnovějších je film Screamers britské režisérky s arménskými kořeny Carly Garapedian.
Režisérka se v něm na příkladech různých genocid v dějinách snaží ukázat, že jejich vznik a průběh mívají takřka identický scénář.
Aby film zpřístupnila široké veřejnosti, příběhem se prolínají osudy členů rockové skupiny System of a Down, která je nepochybně nejpopulárnější arménsko-americkou formací současnosti.
Její členové v čele se zpěvákem Serjem Tankianem mají významný podíl na zpopularizování problému arménské genocidy mezi mladými lidmi po celém světě.
V exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz Carla Garapedian mimo jiné vysvětluje, jak se nacistické Německo učilo z osmanských genocidních praktik, které poté využilo během holokaustu.
Aktuálně.cz: Jak vás vlastně napadlo natočit film o arménské genocidě?
Můj dědeček genocidu přežil. Hodně mi o tom vyprávěl, ale původně jsem film natáčet nechtěla, bylo to moc osobní. Pak jsem potkala režiséra Michela Hagopjana, který natočil několik filmů o arménské genocidě. Například film Hlasy z jezera můžu všem jenom doporučit. Odehrává se v roce 1915 a sleduje vývoj celé genocidy a den po dni zaznamenává příběh amerického misionáře, který v Arménii v té době působil. Den po dni se tam vypráví, jak k té genocidě došlo, jak probíhala, jak se vyvíjela… Ale byl to pohled člověka z venku, cizince, ne přímo Arménů. Další film trilogie se jmenuje Německo - skrytá genocida. Ten je o německo-tureckém spojenectví. A vyvstává v něm ve spojitosti s genocidou otázka, jestli se Turci učili od Němců nebo Němci od Turků. Pro mě byla překvapivá odpověď, že se Němci učili od Turků. Způsob, jakým Turci organizovali tu genocidu - používali moderní technologie, telegraf, železnici, aby to celé fungovalo. Nebo způsob, jakým využívali práva, aby mohli lidem sebrat jejich majetek. To všechno potom Němci jen okopírovali. Turci genocidu provedli velmi levně. Byli chytří, nepotřebovali samopaly nebo něco takového, prostě je jen přesunuli do pouště a při tom přesunu většina zemřela.
Prohlédněte si trailer z filmu Screamers (rozhovor pokračuje pod videem):
Aktuálně.cz: Začala jste se zajímat o lidská práva, natočila jste například film o Talibanu v Afghánistánu "Zarmina: Lifting the Veil", dokument o Severní Koreji nebo o Čečensku "Dying for the President". Proč jste se rozhodla natočit film o arménské genocidě a využít přitom populární kapelu System of a Down?
Ta kapela mne přivedla na myšlenku, že je tady cesta, jak natočit zajímavý film, který by místo historie, politiky a konzervativních názorů zaznamenal problém z pohledu kluků, kterých se genocida osobně týká. Druhá věc byla, že se v BBC zajímali o vstup Turecka do EU a o debatu, která kolem toho v Evropě probíhala. Arménská genocida se stala klíčovým tématem "politického fotbalu". Něco, co se stalo téměř před sto lety, bylo najednou hlavním tématem rozhovorů o přistoupení Turecka do EU. Objevily se otázky ohledně porušování lidských práv v Turecku. Mluvilo se o imigraci a vůbec o tom, jestli Evropa chce Turecko v EU. Mluvili o zemi, která zatkla spisovatele, který dostal Nobelovu cenu za literaturu za urážku turectví. Co si o tom máme myslet? Proto BBC souhlasila se snímkem, který se na genocidu dívá pohledem rockové kapely, která prodala 16 milionů desek a má 50 milionů fandů po celém světě, takže mluvíme o kulturním fenoménu.
Carla Garapedian
- Carla Garapedian (na snímku vlevo) dlouhá léta pracovala pro BBC. V roce 1991 přijela do Československa natáčet o jaderných elektrárnách ve východní Evropě. V jedné z nich vypukl požár, protože technici kouřili ve velíně. V České republice poté točila o znečištění způsobeném uhelnými elektrárnami
- Její dokument o Afghánistánu nazvaný Zarmina: Lifting the Veil dostal cenu Emmy. Kromě toho natočila snímky o Severní Koreji nebo o Čečensku. Ve svém posledním filmu Screamers se věnuje genocidám.
Název filmu Screamers je tedy mnohoznačný? Vztahuje se k rockové kapele, obětem genocidy, nebo k někomu úplně jinému?
V BBC mi řekli, abych oslovila Samanthu Power, což je profesorka z Harvardu, která získala Pulitzerovu cenu za knihu Problem from Hell. Bylo to vůbec poprvé, kdy se tato společnost začala zajímat o genocidu ne z pohledu jejích obětí, ale z pohledu neutrálních západních zemí. Měla vznést otázku, proč se genocidy stávají a jaká je vůči nim naše zodpovědnost. Ona je ten, kdo přišel se slovem Screamers, to je z její knížky. Ta kapela křičí a ona v té knize také hovoří o křiku. Píše, že existuje skupina lidí, která má možnost říct světu, co se děje, aby to zastavil. To je jako s holokaustem, lidé věděli, že se děje něco špatně, britská vláda o tom věděla, židé, kteří utekli, o tom vyprávěli v Americe. Vědělo se, že nejde jen o izolovaný incident, ale o probíhající proces. Stejné to bylo i s arménskou genocidou. Na diplomatické úrovni se moc dobře vědělo, co se děje. Henry Morgenthau, tehdejší americký velvyslanec v Turecku to dobře věděl. Stejně tak Kofi Annan, bývalý tajemník OSN (a v roce 1994 šéf mírových operací OSN - pozn. red.), také věděl, co se děje ve Rwandě. Teď v Dárfúru už víme všichni, co je špatně.
Proč jste do filmu zahrnula také další podobné události? Co všechny ty genocidy spojuje?
Genocida má vždy stejný průběh a nemá smysl o ní mluvit v minulém čase, zvláště když právě teď jedna probíhá. Hlavním cílem je všechny zabít. Když vidíte fotografie z genocidy ve Rwandě nebo Dárfúru, tak jsou úplně stejné, jako fotografie z genocidy v Arménii. To mě vedlo k natočení filmu. Každá genocida je stejná, jsou v ní ti, co musí zemřít, a ti „vyvolení". Takhle se vyvíjela intelektuální idea toho filmu. Přišlo mi ale hrozně těžké to udělat takto přímo, takže jsem se rozhodla jet s kapelou turné a použít právě ji jako platformu pro diskuzi o arménské genocidě.
Arméni, ale i další národy včetně Turecka napjatě očekávají, zda americký prezident George Bush při svém posledním projevu k Arménům vyslyší výzvy Kongresu a označí vyvražďování Arménů termínem "genocida". Je to ostatně jeho poslední možnost...
V archivu Kongresu existuje 50 000 záznamů o diplomatické korespondenci z té doby a tam je hodně důkazů. Oni nepopírají, co se stalo, ale nenazývají to genocidou. Prezident Bush to označil za vyhoštění a vyhlazení 1,5 milionu lidí, což je docela blízko, ale stále to nemá takový význam jako slovo genocida.
