Praha - Britský filosof Roger Scruton má Českou republiku tak trochu jako druhý domov. Od konce 70. let jezdil pravidelně do komunistického Československa, kde vedl bytové semináře pro ty, kteří nemohli studovat na oficiálních univerzitách.
Platí za jednoho z nejvýznamnějších představitelů konzervativního směru v politickém myšlení. Jeho kniha Smysl konzervatismu se v 90. letech stala jednou z nejčtenějších knih v politické filosofii v Česku.
Roger Scruton se v Praze účastnil konference Forum 2000. Aktuálně.cz s ním hovořilo především o aktuální politické situaci v Británii, kde od květnových voleb vládne koaliční kabinet konzervativců a liberálů.
Premiér David Cameron přišel s projektem Velké společnosti, jehož záměrem je dle jeho vlastních slov přesun moci směrem od státu k občanům a od vlády ke společnosti. Vláda navíc přistupuje k masivním škrtům ve veřejných výdajích, a to kvůli deficitu rozpočtu, který zdědila po labouristickém kabinetu.
Knihy Rogera Scrutona
- Slovník politického myšlení (česky 1991)
- Smysl konzervatismu (česky 1993)
- Krátké dějiny novověké filosofie (česky 1999)
- Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře (česky 2002)
- Průvodce inteligentního člověka filosofií (česky 2003)
- Západ a ti druzí (česky 2007)
A.cz: Je Británie připravena na takto zásadní změnu, nebo očekáváte masivní protesty veřejnosti, jaké se konaly za vlády Margaret Thatcherové?
Pokud se Cameronovi podaří přenést moc od státu k občanské společnosti, bylo by to obdivuhodné. Byl by to návrat ke starým anglickým způsobům. Jde o to, co hájil Burke v čase Francouzské revoluce: myšlenka společnosti, která si vystačí sama a nepotřebuje stát. Šlo také o myšlenku, která byla v jádru americké revoluce za nezávislost. Zda toho však můžeme dosáhnout, aniž by se objevily protesty, to netuším.
A.cz: Ve Francii vidíme v současnosti masové stávky. Bojíte se něčeho podobného?
Britská situace je naprosto odlišná od té ve Francii. Máme velkou spoustu lidí, kteří jsou zaměstnání, ale jen malá část je organizována v odborech. Počet jejich členů prudce poklesl poté, co byly za vlády Margaret Thatcherové změněny zákony a členství v nich přestalo být povinné. Odbory tak mohou hlasitě rámusit, je ale možné, že už nejsou schopné zorganizovat velkou stávku. Mnoho lidí v Británii navíc objevilo výhody toho, kdy jsou samostatně výdělečně činní. Čím víc takových lidí ve společnosti je, tím lépe je připravena na tyto změny. Je tedy možné, že žádné velké protesty nebudou.
A.cz: Pokud jde o podstatu Cameronových reforem, jaké to je pro vás jako konzervativce, když ho slyšíte hovořit o radikální změně či dokonce revoluci?
Nepoužil bych jazyk, který používá on. Myslím, že konzervativec by měl vždy používat laskavé výrazivo. Například o obětech, které musíme učinit, namísto revoluce. Jeho vzdělání pochází z jiné doby než mé, mám obavu, že nevnímá zcela správně to, co revoluce znamená. Problém moderních politiků je, že se musí zalíbit masovým médiím, a novináři jsou lidé, kteří byli takovým jazykem vychováni. Proto dobře Cameronovi rozumí. To však ještě neznamená, že to, co říká, skutečně myslí vážně.
A.cz: Je Cameron připraven na tak velkou politickou transformaci, jakou slibuje? Má dost politických zkušeností i odolnosti?
Ještě nevíme. Slova jsou velká, je možné, že je bude následovat málo skutků. Je pravda, že není příliš zkušeným politikem. Ani Napoleon ale nebyl příliš zkušený, když se ve Francii ujal moci. A přesto zemi radikálně změnil, pravda, ne k lepšímu, ale změnil.
A.cz: Škrty by podle některých odhadů mohly způsobit propuštění až 1,5 milionu lidí. V USA nyní před volbami vidíme, jak sílí hnutí čajového dýchánku, které je vyloženě zaměřeno proti vládě. Objevuje se takový sentiment také v Británii?
Ne v takové míře. Podezřívavost vůči vládě je součástí americké tradice, v Británii není tak silná. Pokud by mělo přijít o práci 1,5 milionu lidí, bylo by to velmi těžké. Dokonce ani Američané nebyli schopni přijmout, když jim hrozilo něco podobného v případě krachu General Motors. Vláda zasáhla a firmu, která tou dobou vyráběla auta, pro něž nebyl odbyt, zachránila. Přesně po vzoru socialistické politiky, za níž se nemohlo stát, aby kdokoli zkrachoval, protože všichni už zkrachovalí byli. Toto nechceme, aby se vrátilo.
A.cz: Co by tedy měla být úloha vlády v takové situaci?
Je možné ztratit práci a získat novou. Pokud jsou lidé propouštěni ze státních služeb, je klíčovým úkolem vlády, aby v ekonomice vytvořila takové podmínky, že vzniknou nové pracovní příležitosti v soukromém sektoru. Pokud se vláda postará jen o tu první část a lidi vyhodí, pak se oprávněně dostane do problémů. Předpokládám, že Cameron si dá na toto pozor.
A.cz: Cameron je lídrem konzervativců, který proto, aby přivedl stranu zpátky k moci, posunul ji více do politického středu, a přivlastnil si některá témata, která byla do té doby doménou levice, jako například ochranu životního prostředí. Jak byste popsal způsob, jakým se pokusil transformovat Konzervativní stranu?
Existují na to dva pohledy. Jeden je, že dělení na pravici a levici je tak trochu záležitost minulosti. Bylo patřičné v době, kdy existovali lidé, kteří skutečně věřili v socialismus. Dnes však nenajdete nikoho, kdo by v socialismus věřil. Co vidíme, je drobný příklon k sociální demokracii na levici, drobný příklon ke svobodným trhům na pravici. Velké otázky, kterým dnes musí politici čelit, nejsou řešitelné v rámci tohoto pravo-levého dělení.
A.cz: A pokud jde o ono "zezelenání" konzervativců?
Ochrana životního prostředí patří k hlavním problémům dneška. Cameron se zachoval správně, když ji učinil jednou z centrálních ve své politice, neboť ve své podstatě jde o konzervativní věc. Nemůžete se nazývat konzervativcem, pokud nevěříte v zachování existujícího. A o to v ochraně životního prostředí přece jde. Pokud se navíc podíváte na hlavní zdroje znečištění ve 20. století, tak skončíte u socialismu.
A.cz: Evropa prošla finanční krizí a recesí. Dalo se očekávat, že půjde o úrodnou půdu pro levicové strany. A to se nestalo. Když se podíváte napříč Evropou, kdo v poslední době získával, byly pravicové strany. Našla pravice recept, jak reagovat na obavy lidí?
Pokud jde o recesi, převládá mezi lidmi realismus. Lidé chápou, že byla důsledkem státu, který příliš utrácel, příliš se zadlužoval. Vlády rozhazovaly peníze, aby se udržely u moci. Lidé chápou, že tento problém vznikl v politice a že je třeba tuto věc změnit. Vědí, že návrat ke starým socialistickým receptům, kdy vláda přebírá víc kontroly, není cestou ven z ekonomických problémů. Protože právě to byla příčina potíží, do nichž jsme se dostali.
A.cz: Británie má první koaliční vládu od druhé světové války, jak spolu zatím konzervativci a liberálové vycházejí?
Co fungování koalice mimořádně pomohlo, je mládí obou lídrů, Davida Camerona a Nicka Clegga. Ani jeden z nich zatím nic nereprezentuje, bylo proto pro ně daleko snazší se dohodnout. Oba věci teprve prozkoumávají, nemají na ně hotový názor. Je to skvělá, osvěžující věc. Pokud máte sedmdesátileté politiky, kteří uvažují dogmaticky, mají své staré přátele a spojence, pak je dohoda daleko těžší. Může to být vynikající příklad pro Británii.
A.cz: Myslíte, že vydrží koalice pohromadě celých pět let, tak jak si strany slíbily?
Nevím, nejsem prorok. Ale myslím si, že by mohly.
A.cz: Očekáváte nějakou změnu v politice vlády ve vztahu k Evropské unii, nebo bude pokračovat v přístupu, který razil labouristický kabinet?
Doufám, že přijde změna. Přišel čas, aby vznikla opozice k evropskému integračnímu procesu, který potřebuje hlubokou strukturální reformu. Věřím, že vláda se spojí s tou českou, slovenskou, maďarskou a bude schopna konat v tom, co je naším společným zájmem, tedy aby Francouzi a Němci k této věci přistoupili seriózně.
A.cz: Co konkrétně by měly požadovat?
Změny. Požadavky musí mít podobu hrozeb. Jednou z nich je hrozba, že opustíme EU. Protože až když pohrozíte takto vážně, tak se tím začnou zaobírat. Jsem příznivcem hrozeb, protože čeří stojatou vodu. A to evropské politice chybí.
A.cz: Co konkrétně by ale měly hrozby dosáhnout?
Reformy unie. Dostali jsme se do stavu, kdy lidé nepřijímají Evropskou unii. Kdykoli dostanou šanci hlasovat, hlasují proti ní. Takto není možné pokračovat dál. Musíte mít lidi na své straně, a to v případě EU neplatí. Lidé nemají unii rádi kvůli legislativnímu procesu, který se odehrává kdesi v Bruselu a nutí lidí akceptovat nové právní normy. Říkají, co máme dělat, aniž by řekli proč. Dokonce ani nedávají lidem šanci, aby otázku proč položili.
Diskutujte se mnou na Facebooku, sledujte mě na Twitteru
