Moskva /od našeho spolupracovníka/ - První dubnový týden byl z hlediska vztahu mezi Ruskem a Západem ostře sledovaný. V Londýně se uskutečnila schůzka mezi Dmitrijem Medveděvem a Barackem Obamou, na které se poprvé oba prezidenti setkali tváří v tvář a mohli dát nový impulz napjatým rusko-americkým vztahům.
V druhé polovině týdne proběhl jubilejní, šedesátý summit Severoatlantické aliance, na kterém byla obnovena kvůli kavkazskému konfliktu pozastavená činnost Rady Rusko-NATO.
Opomenout nelze ani pražské vystoupení amerického prezidenta, neboť problematika jaderného odzbrojení se v první řadě týká Spojených států a Ruska.
Všechny tyto události, ale například i otázku dalšího rozšiřování NATO, komentuje pro Aktuálně.cz Fjodor Lukjanov, hlavní redaktor odborného časopisu Rossija v globalnoj politike (Rusko v globální politice):
Minulý týden se v Londýně uskutečnila první schůzka prezidentů Obamy a Medveděva. Jak byste ohodnotil toto setkání? Zahájilo onen pomyslný "restart" rusko-amerických vztahů?
Hodnotím ho pozitivně. Došlo k tomu, co se očekávalo. Určitým způsobem se změnila celková atmosféra vzájemných vztahů. Také bylo dosaženo tichého porozumění v tom, na jaká témata se nejprve zaměřit, aby bylo dosaženo lehkého a rychlého úspěchu.
A o jaká témata se konkrétně jedná?
O smlouvu o omezení počtu strategických zbraní a Afghánistán. V obou případech mezi Ruskem a Spojenými státy zjevný rozpor není a je zde možné sladit zájmy. Alespoň v první etapě. V těchto směrech je možné dosáhnout dostatečně znatelného a viditelného pokroku.
Všechna ostatní témata jsou mnohem složitější a v jejich případě zatím kompromis není vidět, a proto se obě strany rozhodly jejich řešení odložit a začít tam, kde je možné dosáhnout úspěchu. Jakýkoliv úspěch totiž zvýší předpoklady k další spolupráci.
Vy už jste se dotkl problému snížení počtu jaderných zbraní. Toto téma se nakonec stalo hlavním bodem evropské cesty prezidenta Obamy, který dokonce jasně řekl, že chce usilovat o svět bez jaderných zbraní. Jakou pozici v této otázce zastává Rusko?
Iniciativa, o které Obama hovořil v Praze, tedy celkového zřeknutí se jaderných zbraní, je heslo a dlouhodobý cíl, který jako skutečný záměr nemá smysl brát vážně. To není možné splnit.
Moskva je toho názoru, že je potřeba nová smlouva snižující počet jaderných zbraní, která by byla právně zavazující. Co se týká rozsahu snížení, to je už záležitostí jednání.
Rychlé a radikální zmenšení jaderného arzenálu je však pro Rusko komplikované. Protože jaderné zbraně pro něj znamenají záruku vlastní obranyschopnosti. Budeme-li totiž brát v potaz jen nejaderný potenciál, tak převaha Spojených států v konvenčních silách je obrovská. Proto rychlé snížení velké části ruských jaderných zbraní je poměrně složité.
Mimo to, jednání o snížení počtu jaderných zbraní je jediné téma, ve kterém jsou Rusko i USA rovnoprávní partneři a mohou vést rozhovor jako rovný s rovným. To je důležité z psychologického hlediska. V ruském zájmu je vést toto jednání dlouho. První etapa, druhá etapa, jedna smlouva, druhá smlouva a tak dále.
Neodporuje iniciativa jaderného odzbrojení plánům USA rozmístit protiraketovou obranu (PRO) v Evropě? Nemůže z tohoto důvodu Rusko odmítnout podepsat novou smlouvu o snížení jaderného arzenálu?
Zde není jasné, nakolik bude nová americká administrativa usilovat o uskutečnění těchto plánů. Myslím si, že určitě nebudou prioritou jako za vlády prezidenta Bushe. Minimálně budou odloženy.
Rozmístění PRO v Evropě a jaderné odzbrojení jsou v podstatě navzájem propojeny. Pokud se nynější administrativa vrátí k té politice, kterou vedl Bush, tak se jednání o snížení počtu jaderných zbraní zkomplikují.
Minulý týden se také uskutečnil jubilejní summit Severoatlantické aliance. Jak byste ohodnotil tuto událost?
Na summitu bylo schváleno jedno rozhodnutí, které považuji za historické. Jím je zvolení Anderse Fogh Rasmussena generálním tajemníkem NATO. Podle mého názoru totiž tato volba znamená, že NATO nebude globální aliancí.
Pokud se Aliance skutečně snaží o rozšíření působnosti za hranice své původní zóny odpovědnosti, tedy v první řadě do severní Afriky, na Blízký a Střední východ, a zároveň jmenuje člověka vyvolávajícího alergii v celém islámském světě, tak to je poněkud iracionální.
Z toho vyvozuji, že nehledě na všechny debaty, NATO zjevně nebude opouštět svou zónu odpovědnosti.
Ospravedlnila tedy podle vás Severoatlantická aliance vůbec svou existenci po rozpadu Sovětského svazu a Varšavské smlouvy?
Pokud budeme hovořit o tom, zda se NATO stalo tím, co se plánovalo, tedy že by Aliance mohla stabilizovat krizové situace v různých částech světa, tak toho dosaženo nebylo.
Pokus s tím byl proveden na Balkánu. Avšak Spojené státy ho se vší pravděpodobností vyhodnotily jako neúspěšný. Když byl totiž dva roky po skončení války v Kosovu, která byla první a zatím poslední válkou Aliance, proveden teroristický útok 11. září, evropští spojenci byli připraveni použít 5. článek Washingtonské smlouvy o kolektivní sebeobraně. Spojené státy na to však odpověděly: „Děkujeme, není třeba. My budeme jednat mimo rámec NATO."
Infobox
Fjodor Alexandrovič Lukjanov
- hlavní redaktor odborného časopisu zabývajícího se mezinárodním děním Rossija v globalnoj politike
- člen think tanku Sovět po vněšněj i oboronnoj politike (Rada pro zahraniční a obranou politiku) a mezinárodního diskusního klubu Valdaj
- Narozen v roce 1967¨
- V roce 1991 absolvoval na Filologické fakultě Moskevské státní univerzity obor Německá filologie
- Od začátku 90. let pracoval ve sdělovacích prostředcích (rádio Golos Rossii, deníky Segodnja, Vremja MN, Vremja novostěj)
- V roce 2002 se stal hlavním redaktorem dvouměsíčníku Rossija v globalnoj politike
- Je častým komentátorem zahraničních událostí spojených s Ruskem.
Mně se zdá, že toto rozhodnutí bylo ovlivněno kosovskou válkou a přesvědčením, že NATO je k ničemu.
Jaká budoucnost tedy podle vás Alianci čeká?
Myslím si, že se Severoatlantická aliance jako významný element světové politiky rozvíjet nebude. Protože existují příliš velké rozdíly v pohledu na strategii organizace mezi Amerikou a evropskými státy.
Evropané ve větší míře nemají chuť bojovat daleko za evropskými hranicemi někde na Středním východě a Spojené státy naopak v blízkém desetiletí budou přesně toto potřebovat.
Proto si myslím, že NATO jako faktor evropské bezpečnosti zůstane, ale globální roli nezíská. Následkem toho Spojené státy budou postupně o Alianci ztrácet zájem.
V čem tedy spočíval význam rozšíření Aliance?
Rozšíření mělo určitý politický smysl, aby nevzniklo v Evropě bezpečnostní vakuum, současně se jednalo i o imitaci pokroku. Protože se organizaci nepodařilo vypracovat nové poslání, byla mechanicky extenzivně rozšiřována.
To teď ale skončilo, protože NATO dosáhlo území, kde naráží na odpor. Ukrajina, Gruzie. A když se objevil odpor, ukázalo se, že v Alianci nikdo není připraven riskovat. A když nikdo není připraven riskovat, tak další rozšíření je málo pravděpodobné.
Na začátku 90. let se hovořilo o možném vstupu Ruska do NATO. Tuto diskuzi nedávno oživil polský ministr zahraničí Radoslav Sikorski, podle něhož by nemělo být členství Ruska automaticky vylučováno. Je reálné, aby se Rusko stalo členem Aliance? Co by to Rusku a NATO přineslo?
O tom se skutečně hovořilo v 90. letech, dokonce i za vlády Vladimira Putina se takové úvahy objevily. Já si však myslím, že nemají žádný praktický smysl. Jedná se o čistě politické proklamace.
Rusko si zatím nemůže představit, že by se ve vojenské oblasti komukoliv podřizovalo. Rusko, stejně jako Spojené státy, Čína nebo například Indie, si zakládá na plné suverenitě. Na suverenitě v jejím absolutním pojetí.
Stejně tak je těžké si představit, že pan Sikorski a další alianční politikové budou připraveni dát Rusku bezpečnostní garanci proti Číně. Pokud by Rusko vstoupilo do NATO, tak to znamená, že v případě rusko-čínského konfliktu o dálněvýchodní teritoria je Aliance povinna zapojit se do této války. Je jasné, že to nikdo chtít nebude.
Na summitu taktéž došlo k oficiálnímu obnovení činnosti Rady Rusko-NATO, která byla přerušena kvůli kavkazskému konfliktu. Je možné očekávat nějaký pokrok ve vztazích mezi Moskvou a Aliancí?
Myslím si, že k žádnému pokroku nedojde. On ani není potřeba. Nejdůležitější je, aby existovaly normální vztahy mezi Ruskem a klíčovými členy NATO. Spojenými státy, Francií, Německem, Velkou Británií. Vše se vždy bude řešit na bilaterální úrovni. Severoatlantická aliance není nic víc, než formální organizace.
Co se týká turbulencí ve vzájemných vztazích, měli jsme tu symbolické zmrazení vztahů, poté symbolické rozmrazení, kromě tohoto symbolismu se však nic neměnilo. Tam, kde členské státy NATO a Rusko reálně spolupracovali, konkrétně v případě Afghánistánu, tato spolupráce pokračovala. Před konfliktem s Gruzií, během konfliktu s Gruzií i po něm.
Vše ostatní je čistě rétorika, symbolika. Nic víc.
Změnil se tedy vztah mezi Ruskem a NATO po kavkazském konfliktu?
Mně se zdá, že konflikt změnil málo. Ty obavy, které před ním na Západě a v NATO ohledně Ruska byly, zesílily. Avšak existovaly i dříve. Stejně tak ruská nespokojenost s pozicí Aliance ohledně Gruzie zesílila, ale existovala i dříve.
Jak už jsem ale říkal, konflikt změnil vztah k rozšiřování organizace. Protože projev připravenosti Ruska bránit to, co považuje za své zájmy, všemi prostředky, včetně použití vojenské síly, postavil členské státy Aliance před dilema, jak daleko jsou ochotny zajít a jaká rizika na sebe vzít. Kvůli Gruzii nikdo riskovat nechce. Myslím si, že ani kvůli Ukrajině.
Konflikt tedy představoval ten moment, který definoval skutečné hranice NATO. Definoval je ale i pro Rusko. Nehledě na vítězství nad Gruzií se ukázalo, že ruské pozice nejsou ve vojenském ani politickém smyslu tak pevné.
