Kuropatský les /Od našeho zvláštního zpravodaje/ - Dálnice na sever od Minsku vede nejprve vilkovými předměstími. Mezi nimi i luxusní čtvrtí Drozdy, kde má svoji rezidenci prezident Alexandr Lukašenko.
Za městem stojí u dálnice těsně přilepený, nenápadný les, který mezi stromy ukrývá děsivé dědictví stalinismu a jedno z citlivých témat, které dodnes rozděluje tábor prezidenta Lukašenka a jeho odpůrce v Bělorusku.
V jámách a masových hrobech tady leží desetitisíce obětí, zastřelených na Stalinův pokyn v letech 1937 až 1941.
Připomínají je prosté dřevěné kříže, postavené podél cesty i nepravidelně uprostřed lesa. V propadlých jámách zůstávají ostatky, které už zřejmě nebudou nikdy identifikovány.
Uprostřed lesa je místo s vyššími kříži a symbolickým náhrobním kamenem. Aktivisté, kteří kříže stavěli, tomu tady říkají běloruská Golgota.
Nevedou sem ale žádné cedule, v běloruských knihkupectvích o tom nejsou k mání žádné knihy, není tu žádný oficiální státní památník.
Jen hra opozice, tvrdí Lukašenko
Prezident Lukašenko se k tématu stalinských zločinů nevyjadřuje a Kuropaty považuje jeho režim za politickou hru opozice. Každoroční průvody k lesu a připomínky mrtvých jsou dílem těch, kteří se s Lukašenkem a jeho už šestnáct let trvající nadvládou nad Běloruskem nesžili.
Další konfrontace se chystá na neděli. V prezidentských volbách chce Lukašenko už počtvrté zvítězit. Proti němu stojí devět kandidátů.
Opozice tvrdí, že Lukašenko nemůže zvítězit jinak než podvody při sčítání hlasů, protože jeho popularita je už dávno nižší než padesát procent. Sám prezident se ale nechal slyšet, že počítá se ziskem více než sedmdesáti procent.
Můj děda tam někde leží
Za volantem automobilu do Kuropat sedí osmatřicetiletý Vadim. Za zpětné zrcátko má zavěšený křížek, kritizuje Lukašenka a vypráví, jak Kuropaty zasáhly do života jeho rodiny, podobně jako mnoha dalších.
"Můj děda tam někde v lese leží. Znám to z matčina vyprávění. Dostali domů dopis od NKVD (Stalinova tajná policie), že zemřel na srdeční nedostatečnost a místo pochování je neznámé. Byl zatčen kvůli podezření, že je polský špion," vypráví.
Kuropatský les plný jam, křížů, květin a svíček není tichým pietním místem, kde by bylo slyšet jen sníh, křupající pod nohama. Z jedné strany hučí rychle jedoucí automobily na dálnici, z druhé na užší silnici.
Historie objevu tohoto temného místa tak trochu dokumentuje moderní historii Běloruska.
Zhruba v polovině sedmdesátých let se disident a odpůrce sovětizace Běloruska Zenon Pazniak dozvěděl, že když se v roce 1957 budovala dálnice na sever, dělníci zde našli lidské kosti a lebky.
Pojal podezření, že právě tady může být místo, kde NKVD povraždila desetitisíce či statisíce Bělorusů, považovaných za nepřátele sovětského režimu.
Objev až za Gorbačova
Z výpovědí svědků z okolních vesnic vyplynulo, že na konci třicátých let do lesa jezdilo mnoho aut a byly slyšet výstřely.
Pazniak pak o mnoho let později - už za Gorbačovovy perestrojky - pátral v Kuropatském lese se svým kolegou Jevgenijem Šmigalovem.
Podívejte, jak to vypadá na místě masového hrobu:
V červnu 1988 publikovali v časopise Literatura a umění článek, nazvaný Kuropaty - cesta smrti. Jejich objev vyvolal šok a jejich objev se stal takřka přes noc senzací nejen v Sovětském svazu.
Státní běloruská komise už po rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let dospěla na základě analýz ostatků a použitých zbraní k závěru, že se skutečně jedná o oběti NKVD a v lese bude vybudován důstojný pomník.
To se ale nestalo, pod vedením Alexandra Lukašenka zaujala oficiální běloruská místa ke Kuropatám negativní postoj. Navíc se začaly objevovat hlasy, že v lese vraždili příslušníci jednotek SS od roku 1941, kdy němečtí nacisté okupovali Minsk.
Volby? Jen divadlo
Masové hroby tady pravidelně obhlíží Valerij Buival. Bydlí nedaleko odsud a je členem Konzervativní křesťanské strany - Běloruské lidové fronty. Tato strana bojkotuje nedělní hlasování, protože podle jejích představitelů za současné situace nejsou svobodné volby s možností ověření výsledků možné.
"Několikrát tady byli zloději, kteří hledají v hrobech zlato. Jiní zase ničí kříže," říká místní neoficiální hlídač.
Nelze prý říci, kolik životů zde skončilo. „V každé jámě je přibližně padesát až šedesát těl. Ale zdaleka ne všechny byly otevřené a kolik jich přesně je, nikdo neví. Každopádně jde nejméně o desetitisíce lidí," vysvětluje.
Žádné opoziční kandidáty nepodporuje, protože podle něj je všechno jen divadlem. O výsledku, tedy jasném vítězství Lukašenka, je prý dávno rozhodnuto a opozice nemá šanci. Jedinou odpovědí režimu je bojkot.
Předsedou strany je právě Zenon Pazniak, který jako první zveřejnil informace o masových hrobech v Kuropatách. V roce 1994 byl jedním ze soupeřů Lukašenka v prezidentských volbách, ale s třinácti procenty skončil až na třetím místě.
Opoziční kandidáti letos poprvé mohou poprvé po mnoha letech agitovat na ulicích a pořádat mítinky. Dokonce mohli promluvit v televizi, která jinak informuje hlavně o prezidentovi a jeho každodenním pracovním programu.
Lidé už si zvykli
Volbám budou poprvé přítomni ve větší míře také mezinárodní pozorovatelé OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě).
Vadim je přesto skeptický. „Myslím si, že to dopadne jako obyčejně. Lidé už si zvykli. Nikdo z lidí, které znám, pro Lukašenka nehlasuje. Z mladých podle mě skoro nikdo. Starší lidé ano, protože dostávají pravidelně penzi. A někdo, kdo se bojí nejistoty a myslí si, že po změně prezidenta to tady bude vypadat jako někde v Čečensku," říká.
Pokud Lukašenko zvítězí, ať už jakýmkoliv způsobem, v roce 2014 tak bude moci oslavit dvacet let u moci.
