Dnes, v necelých třiceti, je z Azíze Senniho úspěšný podnikatel. Mezi Francouzi původem ze severní Afriky docela vzácná výjimka.
Na severovýchodním předměstí Paříže provozuje taxikářskou firmu, ve které zaměstnává stovku lidí. "Rychlejší než autobus, levnější než taxi", zní slogan, na nějž s úspěchem láká klienty.
Přesně v době, kdy před dvěma týdny v reakci na dosud zcela neobjasněnou smrt dvou mladíků vypukla nová vlna výtržností, vydal knihu, ve které svůj příběh o cestě ze dna francouzské společnosti vypráví.
"Napsal jsem ji zčásti proto, aby se lidé mé generace nevzdávali, aby viděli, že uspět v podnikání je možné. Zčásti chci také Francouze vyburcovat k tomu, aby s tímto problémem něco dělali," vysvětlil deníku Sydney Herald.
Jeho předpověď, k čemu dojde, jestliže chudé imigrantské čtvrti zůstanou i dál ponechány vlastnímu osudu, je hodně temná. "Příští vzpoura na předměstích bude ještě daleko výbušnější. Mladí použijí ve velkém zbraně, už teď disponují kalašnikovy a raketomety," citovaly ho londýnské Timesy.
Lež z moci státu
Přestože má jeho příběh šťastné vyústění, při popisování zkušenosti s životem přistěhovalce ve Francii si servítky nebere. Míří přitom jak na stát a většinovou společnost, tak na imigrantskou komunitu, z níž vyšel.
Její zoufalá situace podle něj pramení z toho, co nazývá lží z moci státu. "Francie žije na začátku 19. století, v představě, že je stále obývaná bílými a zemědělci. Pokud vypadáte jako Arab, musíte neustále něco vysvětlovat."
Studie provedená ve Francii v loňském roce mu dává za pravdu. Pokud se ucházíte o pracovní místo a máte francouzské příjmení, jste pozváni k pohovoru v pětasedmdesáti procentech případů. Je-li ale vaše jméno alžírské, dostane se vám pozvání jen ve čtrnácti případech ze sta.
Senni ve své knize popisuje, jak se při budování své firmy neustále setkával s diskriminací. Na problémy narážel, už když chtěl podnik založit. Poté co začal fungovat, žalovaly ho místní úřady čtyřikrát pro porušení obchodních pravidel. Ani jednou u soudu neuspěly.
Úspěch všude, jen ne ve Francii
Obdobný příklad, byť s jiným koncem, nabízí životní osud Senniho bratrance Hamída. Přestože vystudoval ekonomii, ve Francii se mu nepodařilo najít práci. Odešel proto do Švédska, kde si dodělal titul MBA a získal zaměstnání u firmy Ericsson.
Po pěti letech se vrátil domů do Francie, přesvědčen, že nyní už nebude mít s uplatněním problémy. Jediné místo, které mu bylo nabídnuto, byla práce podomního prodejce vysavačů.
Stěhoval se tedy znovu, tentokrát do Londýna, kde ho zaměstnala společnost British Petroleum. V současnosti si v britské metropoli zakládá vlastní konzultační firmu. "Na Francii jsem zanevřel. Přestože se stejně jako ti mladíci zapalující auta v ulicích cítím Francouzem, mým životem je teď Londýn," řekl Hamíd Senni deníku Sydney Herald.
Výtah nejezdí, a tak jsem to vzal po schodech
Přes všechny úklady, jimž oba bratranci čelili a čelí, musejí přistěhovalci podle Azíze Senniho hnout především sami se sebou. Vzkazuje jim to už samotným titulem své knihy, které se za dva týdny prodalo ve Francii na pět tisíc výtisků: Výtah nejezdí, a tak jsem to vzal po schodech.
Ačkoli má pochopení pro zlost mladých výtržníků v ulicích, není podle něj jiné cesty, než že si najdou vlastní politickou reprezentaci, která bude na rozdíl od té současné hájit jejich zájmy. "Hlas ve volbách je mocnější než zápalná láhev," snaží se je přesvědčit Senni.
