Berlín/Kodaň - O tom, že squatting může být někdy řešením, jak to hlásal banner na - o víkendu obsazeném - pražském domě na Albertově, není pochyb. Evropa nabízí hned několik úspěšných squatterských projektů. Jindy však nad alternativním typem bydlení zvítězily ekonomické zájmy.
Letitou tradicí squatování sahající až do sedmdesátých let se chlubí zejména německý Berlín a dánská Kodaň.
Pád železné opony z Berlína udělal nový ráj squatterů. Tisíce Němců ze zaniklé Německé demokratické republiky tehdy prchali ze svých státem vlastněných bytů za štěstím do tehdy více rozvinuté západní části města.
Squaty vznikaly jako houby po dešti, ale časem se ukázalo, že naprostá anarchie není možná. Úspěšné zasquatování neobydlených objektů vyžaduje jisté organizační schopnosti. Například legendární berlínský squat Tacheles má svoji "radu", která je pověřena zajištěním chodu squatu. To například zahrnuje rozdělování prostorů v rámci budovy či vyjednávání s úřady.
Úspěch tacheleské berlínské komunity se dostal až do turistických průvodců Lonely Planet, podle kterých se v tomto historickém domě "míchá punková politika se squatovou estetikou". Několikapodlažní budovu, ve které jsou díry po bombardování z dob 2. světové války, navštíví ročně až 300 tisíc návštěvníků.
Krize může pomoci
"Někteří turisté se nás ptají, proč zde nemáme pivo zdarma," řekl nedávno německému týdeníku Spiegel Ludwig Eben, který v Tachelesu bydlí od roku 1990. Vede zde úspěšně Café Zapata, jež nabízí i denní obědové menu pro okolní firmy. Podle něj nejde o to radikalizovat společnost, ale dát squatterskému typu bydlení punc legitimity.
V Tachelesu bydlí zejména umělci. Ti po práci a výdělku toužící vedou restaurace, bary, kino a divadlo. Jiní si vydělávají prodejem pohlednic a svého vlastnoručně vyrobeného umění.
Jenže osud tohoto úspěšného squatu je v současnosti nejistý.
V roce 1998 Tacheles koupila investorská skupina Fundus, která se squattery uzavřela dohodu o desetiletém nájmu za symbolickou cenu půl eura ročně. Loni v prosinci smlouva vypršela a Fundus se chystal vybudovat z uměleckého doupěte luxusní hotel. Jenže podle všeho je nyní Fundus před krachem.
Squatteři mezitím obdrželi v lednu výzvu k opuštění prostoru, což zatím neučinili. Nyní je squat v nucené správě a byl na něj vyhlášen konkurs.
"Možná, že krize nám pomůže a dům nikdo nekoupí," řekl týdeníku Spiegel Martin Reiter, původně z Rakouska, který v komunitní budově bydlí už devatenáct let.
Luxusní bydlení místo squattu
Squat Yorck 59 potkal jiný osud. V roce 2005 se na protest proti vyklizení komunita čítající asi 70 lidí opevnila barikádami. Přesto policejní složky a investoři "zvítězili" a dnes jsou v bývalém squatu luxusní byty.
Jiný "slavný" berlínský squat Köpi šel na svou obranu trochu jinak a uspěl. Místo barikád využili služeb právníků a březen minulého roku oslavil osmnáctileté výročí neplacení nájmu bujarým třídenním festivalem. Právníci squatterským veteránům zajistili s investory smlouvu na dalších třicet let. Na ten ale obyvatelé Köpi prodávali vstupenku za pět eur, aby pokryli právní náklady spojené s proloužením smlouvy.
Svobodné město Christiania
Squatování má dlouhou tradici i v Dánsku. Nejznámější squat Christianii mladí Dánové obsadili v sedmdesátých letech. Tehdejší vláda si nechtěla mladé lidi proti sobě poštvat a projekt oficiálně označila za "sociální experiment" a mladí Dánové měli novou střechu nad hlavou.
Podle nordistky Heleny Březinové jsou ale dny Christianie sečteny.
"O lukrativní pozemky v centru Kodaně projevili zájem developeři a na ty současná dánská vláda slyší," řekla Aktuálně.cz zástupkyně vedoucího Katedry nordistiky na Filozofické fakultě UK Helena Březinová. "Jeho osud je tedy v této chvíli velmi nejistý."
Vyklízení jiného kultovního kodaňského squatu Ungdomshuset (v překladu Dům mládeže) před dvěma roky provázely bouřlivé nepokoje, při kterých tekla krev. Budovu koupila soukromá firma. Vláda za vyklizený dům squatterům udělila jiný objekt, ale ten se podle Březinové nikdy neujal.