Při prvním testu atomové bomby, který proběhl 16. července 1945, sehrál Kanaďan Louis Slotin klíčovou roli. Bombu, kterou pomohl v laboratoři v Los Alamos v americkém Novém Mexiku sestrojit, necelý měsíc poté Američané shodili na japonská města Hirošima a Nagasaki. Stejně jako Oppenheimer se následně postavil proti pokračování jaderného programu a rozhodl se projekt opustit, připomíná britská stanice BBC.
Než k tomu však došlo, provázel 21. května 1946 po základně svého nástupce, vědce Alvina Gravese. Když se dostali do laboratoří, kde se testovala štěpná reakce atomového jádra, Graves nadhodil, že test nikdy neviděl v praxi.
Slotin se proto rozhodl, že mu to ukáže. Přistoupil k malé kovové kouli přezdívané Rufus, která vyzařovala teplo, protože v sobě ukrývala plutoniové jádro. Na něm se dala po mírném nadzvednutí kulatého víka bezpečně pozorovat stabilní reakce jádra, popisuje americký časopis The New Yorker.
Slotin k nadzvednutí použil šroubovák, který mu však podklouzl a narazil do plutoniového jádra. Na to poté spadnul i reflektor zabraňující neutronům v úniku ze zařízení. Nehoda, která trvala jen okamžik, spustila štěpnou reakci. Oproti výbuchu atomové bomby byla milionkrát slabší, přesto se do okolí uvolnilo velké množství radioaktivity.
"Otočil jsem se, protože jsem slyšel nějaké zvuky a zahlédl prudký pohyb," popsal později Raemer Schreiber, který byl v tu chvíli také v laboratoři. "Viděl jsem modrý záblesk a zároveň jsem ucítil vlnu horka," dodal. Onen prudký pohyb byl Slotin, který rukou rychle shodil na zem reflektor a tak zastavil další štěpení.
Ticho, které následovalo, prolomil až on sám. "Tak. A je to tady," pronesl.
Zemřel po devíti dnech
Vědci místnost rychle vyklidili a Slotin nakreslil diagram toho, kde všichni v okamžik nehody stáli. Poté je sanitky odvezly do blízké nemocnice. Slotinovi, který stál přímo u jádra, se ještě v autě udělalo nevolno.
Následně ho začala bolet ruka, ve které původně držel šroubovák, natekla a zmodrala. Za Slotinem přijeli jeho rodiče, kteří sledovali, jak se především od pátého dne jeho stav prudce zhoršil. Nevolnost vystřídala zmatenost, zmodraly mu rty a upadl do bezvědomí. Devět dní po nehodě zemřel ve věku 35 let na selhání orgánů. "Čistý a jasný případ úmrtí z radiace," popsal později kolega.
Jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí a v rodném městě po něm pojmenovali park. Americké úřady o příčinách smrti moc nemluvily, označily ho ale za hrdinu, který svou rychlou reakcí ochránil ostatní.
Graves, který měl Slotina nahradit a stál v osudnou chvíli za svým průvodcem, částečně oslepl na levé oko a na stejné straně hlavy mu vypadaly vlasy. "Jeho bílé krvinky byly na tak nízké úrovni, že jsme nechápali, jak může být pořád naživu," popsala jeho stav lékařka Floy Agnes Leeová, která se o něj starala. "Nepamatuju si, jak dlouho trvalo, než mu opět začaly růst vlasy." Když se vyléčil, stal se Graves hlavním vědcem projektu.
Schreiber stál nejdál, a tak neměl vážné následky. Po nehodě se ale začal věnovat bezpečnostním opatřením, která pomohl zlepšit.
Problémy s bezpečností
Přestože práce na výrobě atomové bomby musela být precizní, právě bezpečnostní opatření v laboratoři Los Alamos nebyla ve 40. letech minulého století moc přísná. V laboratořích docházelo k požárům, úrazům elektrickým proudem nebo i k výbuchům.
Edward Wilder, který pracoval v týmu zaměřeném na výbušniny, jednou dokonce viděl, jak úlomek bomby letěl vzduchem a spadl jeho kolegovi do úst. Ten ho v šoku spolkl. "V té době jsme neměli žádné oddělení pro bezpečnost," vylíčil.
Na ozáření zemřeli celkem dva lidé - kromě Slotina o rok dříve také fyzik Harry Daghlian Jr., který tehdy zacházel se stejným zařízením. Na Rufus, který byl po obou nehodách přejmenován na "démonické jádro", mu spadla kostka karbidu wolframu. Pád uvolnil radiaci a Daghlian byl ozářen. Zemřel po necelém měsíci.
Před nerozvážným zacházením s jádrem varoval Slotina jeho nadřízený Enrico Fermi. Jen několik měsíců před nehodou mu prý řekl, že když nebude opatrnější, "bude do roka mrtvý".
