Analýza - Když v roce 1998 strana Zelených vstupovala do vlády, politologové právem hovořili o vůbec největší změně na německé politické scéně od druhé světové války.
Deset let poté ale Zelení v opozici marně hledají svou tvář. A co víc: víkendový mimořádný sjezd ukázal, že představy stranického vedení a základny se zcela rozcházejí.
Proti vůli špiček Zelených se totiž většina z více než šesti set delegátů sněmu postavila proti rozšíření mandátu německých jednotek v Afghánistánu.
Návrat k pacifismu
Všeobecně pak v Göttingenu, kde se sjezd konal, zvítězily pacifistické zásady, na nichž Zelení stavěli v osmdesátých letech. Za éry exministra zahraničí Joschky Fischera je ale opustili ve prospěch "reálpolitiky".
Čím dál víc se ukazuje, že strana postrádá vůdčí osobnost, kterou Fischer- i přes své nedostatky - byl.
Když jako šéfdiplomat obhajoval v květnu 1999 spojenecké bombardování Srbska, zasáhl ho igelitový sáček s barvou do hlavy. Přesto dokázal nad pacifistickým křídlem zvítězit.
Když se v Göttingenu o víkendu pokoušel o obhajobu zásahu německých stíhaček Tornado v Afghánistánu jeden ze dvou šéfů strany, Reinhard Bütikofer, ozval se pískot a bučení.
Potlesk naopak sklidil dosud neznámý zástupce levicového křídla Robert Zion, který prohlásil, že Německo není spojencem, ale jednou stranou válečného sporu.
Kdo za to může?
Vedení strany a šéfové parlamentní frakce se navíc začali obviňovat, kdo za neúspěch vůbec může. "Prohrát mohli jen ti, kteří vůbec nebojovali," prohlásil Bütikofer.
"Pokoušela jsem se rozhýbat, co rozhýbat šlo," hájila se někdejší ministryně a šéfka zelené poslanecké frakce Renate Künastová.
Zamýšlené přibližování k politice křesťanských demokratů tak dostalo tvrdý úder. "Kdo po tomto sjezdu stále zamýšlí černo-zelené spojenectví, tomu přeji dobrou zábavu," glosoval situaci šéf liberálů (FDP) Guido Westerwelle.
Jediný, kdo se k fiasku sněmu nijak nevyjádřil, je sám Fischer. Ten si po půlročním hostování na Princetonské univerzitě v USA užívá v Německu politického důchodu.
