Lékařská pomoc na Haiti očima Jana Trachty

1/19 Přehled fotografií
Tým Lékařů bez hranic na cestě z Dominikánské republiky na Haiti. Uprostřed chirurg Jan Trachta.
Při příjezdu do Port au Prince, každý druhý nebo třetí dům byl v troskách.
Jedna z prvních zraněných, které jsem v ulicích Port au Prince spatřil; seděla třetí den před jednou ze spadlých nemocnic, které Lékaři bez hranic provozovali ještě před zemětřesením, a čekala, až jí někdo pomůže.
Každou zhnisanou ránu bylo třeba vyříznout nebo vystříhat až na živou čistou tkáň, aby se mohla začít hojit.
Anesteziologická sestra Jacqueline z Francie uspává pacienta před ošetřením infikované rány na noze.
Běžný pohled na ulicích Port-au-Prince (dodnes se podařilo odstranit pouze zlomek všudypřítomných ruin, takže v tomto ohledu se v Port-au-Prince nic nemění).
Haiťani si na trosky svých domovů rychle zvykli, nic jiného jim taky nezbývá a do ulic se pomalu začal vracet dennodenní život s nutnými pochůzkami a pouličními prodavači.
Pacientka během amputace ve hlezně pro otevřenou zlomeninu; přišla k nám už v septickém šoku (odpovídá laické "otravě krve"), protože tak jako desítky tisíc podobných lidí v Port-au-Prince a okolí ležela s otevřenou hnisající zlomeninou a bez ošetření přes týden na ulici...
Těžké techniky na odstraňování trosek a vyhrabávání těl jsem v prvních dnech viděl málo, připadalo mi, že v celém městě je jí jako šafránu.
Muž na ulici má přes obličej chirurgickou masku, která byla jedním z nejžádanějších artiklů poskytovaných lidem ve městě - bránili se tak alespoň částečně proti všudypřítomnému pachu rozkládajících se těl
Jeden z prvních císařských řezů po tom, co nám v neuvěřitelně těžkých organizačních podmínkách vyčerpaní logistici dovezli první krabice se sterilními plášti a rouškami; kvalita prováděných chirurgických výkonů na chodníku před naší nemocnicí v Carrefouru se tak významně pozvedla .
Viz předchozí popisek, v záběru je anestezioložka Lékařů bez hranic, která pacientku uspala porodníkovi.
Ulice před bránou nemocnice v Carrefouru, kde při našem příjezdu leželo asi tři sta zraněných lidí a čekalo celé dny na ošetření.
Stejná ulice během mé noční služby, kdy jsme omezili operování jen na nejnutnější případy; mezi operacemi jsem chodil mezi pacienty a rozdával injekce morfinu, jehož spotřeba byla první dny značná.
Naše stanová nemocnice v Leogane, druhá, kterou jsem během této mise s krizovým týmem Lékařů bez hranic otevíral; do stanů jsme navezli nemocniční postele z původní nemocnice, na jejímž pozemku jsme se usadili; logistici nad stany dokonce natáhli polopropustnou síť, aby stany zůstávaly celý den ve stínu a pacienti tak měli větší komfort.
Jedna z našich malých pacientek se závažnou zlomeninou stehenní kosti, která bude potřebovat 6 týdnů na lůžku se závažím udržujícím nohu v tahu, aby kost mohla srůst; jedna ze zdravotních sestřiček Lékařů bez hranic tady krásně zaimprovizovala - místo konstrukce s kladkou na zavěšení závaží použila rozpůlenou lahev od vody přilepenou na pelest postele a fungovalo to stejně dobře jako kladka
A to je náš tým.
Baterka se při operaci ve spartánských podmínkách hodí.
Snad to bude držet.