14:35 rozšířeno o anketu
Praha - Ačkoliv se předchozí vláda profilovala jako silně proamerická, přijmout některé z těch vězňů z Guantánama, kteří podle USA nepředstavují bezpečnostní riziko, odmítla. Nový český ministr zahraničí a místopředseda vlády Jan Kohout se však nebrání přehodnocení tohoto postoje.
Ve druhé části rozhovoru s Aktuálně.cz se Kohout také zabývá tématem rozvojové pomoci během ekonomické krize i svou komunistickou minulostí a stáží na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), kde se školili komunističtí diplomaté.
Diskuse o Guantánamu bude
Aktuálně.cz: Jedním z největších projektů českého předsednictví bylo Východní partnerství. Rusko se však domnívá, že je namířeno proti němu. Budeme Moskvu nějak ujišťovat, že tomu tak není? Případně chceme nějak zmírnit svou ostrou rétoriku vůči Rusku?
Kohout: Nejsem si vědom, že by zde byla nějak ostrá rétorika.
Stačí si zadat do Googlu „Schwarzenberg +Rusko" a vyjede jeden ostrý výrok za druhým.
Já jsem negoogloval (smích). Pokud se ale během jakéhokoliv setkání bude ruská strana dotazovat na Východní partnerství, samozřejmě, že je budeme ujišťovat, že proti Rusku namířeno není. A ono to tak opravdu není. Je tady řada zemí, které hledají cestu k větší demokratizaci, k tržnímu hospodářství. A náš úkol je tyto reformy podporovat. Není to o tom stavět někoho proti někomu.
Probíhá ve vládě diskuse ohledně případné změny postoje a přijetí vězňů z Guantánama?
Vláda tohle téma neřešila. Zda je tu kontinuita v této věci, nebo diskontinuita, to jsme ještě neřešili. Samozřejmě o tom chci s ministrem vnitra mluvit.
Bavili jsme se o tom na obědě ministrů zahraničních věcí (EU), že by bylo vhodné, když se Spojené státy celou dobu za Guantánamo kritizovaly, vyjít vstříc prezidentu Obamovi, když se rozhodl tento problém nějak řešit.
Řeklo se ale také, že musí především ministři vnitra a spravedlnosti rozhodnout o tom, zda je azylový systém schopen něco takového absorbovat.
Samozřejmě s přihlédnutím k Schengenskému prostoru. Je sice odpovědností každého státu, koho si vezme, máme ale Schengen, takže to není jenom naše věc, a proto hledáme tu společnou pozici, která by se měla vyrýsovat v červnu.
Vy jako ministr zahraničí ČR možnost, aby Česko nějaké vězně přijalo, spíše podporujete?
Myslím, že by měly být zváženy všechny možnosti, pokud to jde. Ale pakliže to z nějakých důvodů, se kterými nás ministr vnitra seznámí, nepůjde, pak budu především respektovat bezpečnost našich občanů.
Závazky vůči třetímu světu? Nevedeme si špatně
V čerstvé zprávě evropských nevládních organizací (CONCORD, za Česko FORS) týkající se evropské zahraniční pomoci se konstatuje, že se její objem během krize snižuje, ačkoliv by to mělo být podle nich právě naopak, protože dopad krize na nejchudší bude nejdrtivější. I Česko se ve zprávě dočkalo kritiky. V pondělí a úterý (rozhovor byl uskutečněn v pátek - pozn. red.) jednáte v rámci evropské Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC) také o tomto. Budete se snažit na ostatní evropské země apelovat?
Skutečně se jarní balíček a finanční otázky ukazují jako nejsložitější. Na pracovních schůzkách (které předcházely GAERC- pozn red.) nedošlo k dohodě. Takže se to bude řešit tradičně až na GAERCu. Nové členské země za svými politickými závazky pokulhávají (ČR si vytyčila zvýšit rozvojovou pomoc na 0,17% hrubého národního důchodu do roku 2010 a na 0,33%HND do roku 2015 - pozn. red.), ale proti tomu, co dělaly dříve, je to dnes čtyřnásobné zvýšení.
Ty země s tím nikdy nepracovaly, takže procházejí transformačním obdobím. Stejně jako Česká republika, která založila Českou rozvojovou agenturu, pod kterou pomoc z jednotlivých ministerstev přetahujeme. Bez administrativních kapacit to nejde - bez toho, že máte někde profesionály, že to někdo umí, ne že to mají na každém ministerstvu na starosti dva tři lidi, ale že to je profesionální agentura.
Velké země mají samozřejmě pocit, že ty nové za nimi zaostávají a že nedělají dost. Ale už tady máte i třetí skupinu. To jsou staré členské země, které už dávají najevo, že nechtějí plnit to, k čemu se politicky zavázaly (do roku 2010 zvýšit rozvojovou pomoc na 0,56 % HND a do roku 2015 na 0,7 % HND - pozn. red.).
A teď my jako předsednická země tu máme tři skupiny zemí a musíme se dohodnout na textu, se kterým budou souhlasit všichni. Bez něho odejít nemůžeme. My zatím razíme to, že politické závazky mají být dodrženy.
To znamená, že my je dodržíme? Podle Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (FORS) Česko loni poskytlo jen 0,11 procenta hrubého národního důchodu.
Budeme se tomu blížit. Je to samozřejmě všechno jen projekce, definitivně to vždy spočítáte až v květnu následujícího roku, dle kurzu apod. Navíc je tady problém, že se na rozvojové projekty schvalují peníze jen na rok dopředu, což je problém, ale rozpočtová pravidla nám to zatím jinak neumožňují.
Rozvojová pomoc - budoucí pilíř zahraniční politiky
Znamená to tedy, že my - protože dáváme v očích starých zemí málo - nemáme coby předsednická země silnou páku, abychom přesvědčili bohatší členy EU k plnění jejich závazků?
Naše vysvědčení je nejlepší z celé nové vlny, takže určitou páku na to, abychom mohli přesvědčovat, nebo hrát brokera, máme. Že bychom si přihřívali vlastní polívčičku a schovávali se za ostatní, když sami neplníme, tak to ne. Sice kulháme, ale začali kulhat všichni.
Připravujete nový zákon o rozvojové pomoci. Co má zlepšit?
Především to budeme definovat jako pilíř zahraniční politiky, kterým to oficiálně zatím není. Společně s ekonomickou diplomacií bude pátým. Zavádí také možnost víceletého financování a také možnost, že Česká rozvojová agentura může vypisovat výběrová řízení tady i v cílových zemích.
Cílem je, abychom měli jednu profesionální agenturu s politickým grémiem, kde budou zastoupeny jednotlivé rezorty, plus nevládky, podnikatelé, kraje, které jsou v tom také aktivní.
Letos máme revidovat prioritní země. Už víme, kdo vypadne a kdo zůstane?
Dnes jich je osm (Angola, Zambie, Mongolsko, Vietnam, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko - pozn. red.). Počet možná o jednu, dvě snížíme, protože tříštíme síly. Víme, že určitě zůstaneme na Balkáně, chceme zůstat v Africe i v Asii, ale jestli tam bude Vietnam jako středněpříjmová země, to je velký otazník. Do této koncepce se chceme pustit po skončení předsednictví. Chceme si také určit, ve kterých sektorech chceme prioritně pomáhat.
Zeptám se váš ještě na další body kritiky FORS. Pomáhat více nejchudším zemím. Tedy například místo Srbska a Vietnamu nějaké další africké zemi.
Je to možné. Jde to tímhle směrem. Takhle to vidíte, já to cítím podobně. Pomáhat je potřeba těm, kteří jsou na tom v téhle chvíli nejhůř. Zvláště když je méně peněz.
Zavést vnější evaluace, zajistit publikaci evaluačních zpráv a řídit se doporučeními.
Teď si nejsem jistý, myslím, že to není novým zákonem řešeno, ale je to předpokladem práce České rozvojové agentury. To je naprosto legitimní věc.
Skutečná versus nafouklá pomoc. Nevládky kritizují, že jsou do rozvojové pomoci započítávána stipendia pro zahraniční studenty nebo vojenská pomoc.
O tom je tu dlouhá debata. Nevládky za skutečnou pomoc považují jen peníze, které jdou přímo do projektů v cílových zemích. Ale když školíme lidi, když jim dáváme stipendia, když vytváříte Provinční rekonstrukční tým (PRT) v afghánském Lógaru, tak to rozvojová pomoc fakticky je. Jsou to činnosti, které napomáhají té zemi, aby se rozvíjela. Je to metodika OECD, které se držíme.
Debatě o členství v KSČ rozumím
V médiích se teď znovu otevřela vaše komunistická minulost a stáž na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO). Jak se na to díváte dnes?
Já jsem byl na MGIMO všeho všudy dvakrát při jediné stáži v květnu 1989. Nestudoval jsem tam, byl jsem tam na stáži. Když jsem pracoval v Ústavu mezinárodních vztahů, zpracovával jsem téma Francie a Německa a byl jsem požádán o cestu do Paříže, nicméně vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím nebyl v Sovětském svazu, tak se rozhodlo, že bych měl jet nejdříve na MGIMO.
V Moskvě - ne na MGIMO - jsem byl pět týdnů. Tu školu jsem navštívil první a poslední den. Věřte tomu, nebo ne, ale měl jsem spoustu jiných zážitků. Pravoslavný pohřeb, návštěva hrobu Vysockého a Chruščova, divadlo Na Tagance, sklepní divadla i Bolšoj těatr. Mluvil jsem s Jelcinem, i s těmi, co sloužili v Afghánistánu. Pil jsme na ulici s opilci vodku. Jezdil jsem na koni, vařil špagety. Ale o té škole vám upřímně nejsem schopen říct nic.
Proč vás tam tedy posílali, když jste tam byl pouze dvakrát?
V roce 1989 byl Sovětský svaz v totálním rozkladu, lidé se hádali na ulicích, četli už polonezávislé noviny, měli už polodemokratické volby nejen s komunistickými kandidáty, bylo to už v pohybu, zatímco tady to bylo pořád tuhé. Už tam promítali americké filmy přímo na koleji MGIMO za rubl. Takže tam jim to bylo úplně jedno.
Oficiálně jste během té stáže měl dělat co?
Měl jsem tam chodit do knihovny MGIMO. Ne na nějaké přednášky, nebo proškolování. Měl jsem číst a zpracovat nějaký materiál.
Považujete debatu o tom, že jste byl členem předlistopadové KSČ, po dvaceti letech jako mimo mísu, nebo je to stále relevantní?
Víte, já už jsem o tom mluvil, když jsem byl jedním z kandidátů na premiéra (v roce 2005 - pozn. red.). V roce 1986 tu byl Michail Gorbačov a já, když jsem se stal členem, jsem se při vší naivitě domníval, že to povede k nějakému otevření. Můj problém s členstvím byl ale ten, že jsem nedokázal z té strany v roce 1989 - před listopadem - vystoupit.
Rozumím tomu, proč tady může být jiný úhel pohledu na lidi, kteří měli předlistopadové členství v KSČ, ale jsem přesvědčen, že na ty, kteří prošli všemi těmi bezpečnostními prověrkami včetně těch nejpřísnějších a kteří svou prací ukazují, že jsou demokrati, že by se na ně mělo po těch letech pohlížet podle práce a výsledků, které jsou za nimi.
