Gaziantep (Od našeho zpravodaje) - Učitel Ahmad Adžán umí šest jazyků, včetně japonštiny. Na univerzitě v tureckém Gaziantepu vyučuje angličtinu. Domluví se i turecky, získal povolení k pobytu a patří mezi Syřany, kteří mohou v zemi volně cestovat.
Jíst chodí do syrských restaurací, kolem sebe má mnoho Syřanů, včetně svých studentů. A do města, kde dlouho bydlel, to má jen 120 kilometrů. V tureckém Gaziantepu je doma, ale pochází z Aleppa. A jako by byl na jiné planetě.
Denně vidí v ulicích dopravní směrovky s nápisem svého města, protože za normálních okolností jsou to dvě a půl hodiny jízdy autem.
Za normálních okolností...
Z domova zbyly jen ruiny
"V Aleppu jsme žili v domě, nad kterým jednoho dne začaly kroužit vládní helikoptéry. Měli jsme několik minut na evakuaci. Během těžkých bojů jsme přežívali v křesťanské čtvrti, která byla relativně bezpečná, pak v zubní laboratoři. Ale museli jsme odejít. Celá rodina. Matka, otec, sestra, všichni," vypráví.
Rodiče se usadili v Kayseri nedaleko Ankary, Ahmad získal místo na univerzitě. Oblast, kde v Aleppu žil, je podle něj totálně zdevastovaná. Jsou tam jen ruiny. Mnoho lidí zemřelo.
Gaziantep je úplně o něčem jiném. Město a vůbec provincie je jednou z ekonomicky nejrychleji rostoucích oblastí Turecka. Za poslední dvě desetiletí tady vyrostly rozsáhlé středostavovské čtvrtě a vysoký hospodářský růst Turecka posledních let je zde velmi vidět.
Pojem "turecké hospodářství" dávno ztratil svůj původní, hanlivý význam.
Podél hranice jsou statisíce Syřanů
Příliv Syřanů je obrovský. Ve městech podél hranice jich jsou statisíce. V Gaziantepu, který má nyní 1,8 milionu obyvatel, jich je přes 400 tisíc.
Ačkoliv to pro Turecko znamená i problémy a dohodlo si s Evropskou unií pomoc výměnou za přijímání uprchlíků zpět z Řecka, Syřané jsou i přínosem.
Podle místní obchodní komory založili v provincii přes šest stovek firem. "Když naši syrští přátelé přišli, věřili jsme, že přispějí naší ekonomice. Ukázalo se, že jsme měli pravdu. Jsou velkým hospodářským motorem," tvrdí šéf komory Eyüp Bartik.
Mnozí Syřané ale mají problém sehnat práci, a když už nějakou najdou, většinou špatně placenou. Zaměstnavatelé za nízké náklady najímají - například do restaurací nebo obchodů - i syrské děti.
Jen třicet procent z těch, které jsou v Turecku, chodí do školy.
Na druhé straně hranice není situace lepší
Za syrskou hranicí to samozřejmě není v tomto ohledu situace lepší. Lenka Filípková v sídle organizace Člověk v tísni v Gaziantepu koordinuje a pomáhá obnovit na válkou rozvráceném severu Sýrie provoz škol, které bychom v Česku nazvali jako učňovské.
Chodí do nich ale i studenti, kterým je třeba dvacet nebo jedenadvacet let. Několik let života ztratili ve válce.
"Většina ze škol v této oblasti alespoň částečně funguje, ale s velkými problémy. Vybavení se ukradlo nebo zmizelo, některé budovy jsou rozbombardované. Studenti se bojí chodit do školy, protože v oblasti jsou útoky časté. Je nedostatek finančních prostředků na provoz škol. Pro studenty je to drahé, nemohou si dovolit dojíždět," vypočítává Filípková.
"Někteří potřebují pracovat, protože musí živit rodiny. Je těžké sehnat práci, takže jsou snadno zrekrutovatelní různými ozbrojenými skupinami. Do budoucna plánujeme například podporovat firmy, které studenty budou zaměstnávat. A také podporovat spouštění malého byznysu, startupy," dodává k obnově normálního života v Sýrii, kde se po podepsání příměří a začátku mírových jednání v Ženevě boje přece jenom zmírnily.
V Gaziantepu jsou celé ulice plné syrských obchodů. Ze všech stran zní, že až válka definitivně skončí, chtějí se uprchlíci vrátit domů. Za těmi, kteří zůstali.
Ahmad Adžán to ale nadějně nevidí. "Často dostávám otázku, jestli se chci vrátit. Samozřejmě, kdo by nechtěl domů. Ale kam se mám vrátit? Jak se vrátit někam, kde už nic není?"
