Gauhátí (od naší zvláštní zpravodajky) – "Dělám byznys, hodně byznysů. Nic konkrétního," vysvětluje mi radostně špatnou angličtinou muž, který se představil jako Bipulnat. Stojíme v jedné z místností venkovské školy ve státě Assám na severovýchodě Indie. Na otázku, jestli je to legální, se jen pousměje. Nejspíš jí ani neporozuměl. Plynule mezitím pokračuje ve vyprávění a přechází do rodného jazyka.
Místní škola působí na první pohled spíš jako zázemí pro letní tábor. Pro dnešek se změnila v polní oční kliniku pro chudé vesničany z odlehlého kraje. Bipulnat tady vypomáhá jako dobrovolník.
"Asi před měsícem jsem prošel školením," říká pyšně s tím, že jeho úkolem je předběžně vyšetřit pacienty. Pro Evropana asi nezvyklé, tady ale nejde o nic složitého.
V malé tmavé místnosti se stěnami částečně postavenými z bambusu mají Bipulnat a jeho kolega k dispozici dvě tabule. Na každé z nich je přilepený papír s různě velkými znaky ve tvaru nedokončených kruhů. Žádná písmena. "Zjišťujeme, jak daleko dohlédnou a tak podobně," pokračuje Bipulnat.
Jeho kolega natáhne dva prsty a položí otázku jednomu z asi 20 pacientů, kteří se tísní kolem lavic po obvodu místnosti. Ptá se, kolik prstů vidí. Žena v obyčejném bílém sárí, zato s výraznými zlatavými náušnicemi, si tiskne k jednomu oku kapesník. I bez znalosti assámštiny je možné pochopit, že si není odpovědí jistá. Muž ji požádá, aby přišla o krok blíž a pak otázku zopakuje. Poté si něco odškrtne do papírů.
Vidíš, nevidíš, jdeme dál. Na vyšetření čekají ještě desítky a desítky dalších pacientů.
Světlo pro svět
Nevládní organizace, která se zaměřuje na léčbu a prevenci slepoty a na systémovou podporu osob s postižením v nejméně rozvinutých regionech světa. V Česku vznikla v roce 2007 jako součást mezinárodní organizace Light for the World. Díky jejich pomoci už bylo provedeno více než padesát tisíc operací šedého zákalu nebo téměř dvacet sedm tisíc operací trachomu. Organizace působí například v severovýchodní Indii, Etiopii a řadě dalších států.
Na snímku šéf českého Světla pro svět Richard Schinko.
"Neviděla jsem na jedno oko. Tak jsem přišla do tábora a pak podstoupila operaci," vzpomíná asi šedesátiletá Kondi Bora na dobu před dvěma lety. "Jedno oko už mám dobré, ale to druhé se začíná zhoršovat. Mám proto dnes další vyšetření," vysvětluje s pomocí tlumočníka.
Na nose má velké brýle se zlatavými obroučkami. S kamarádkou, která sedí na židličce vedle ní, se nervózně tu a tam chytne za ruku.
Bílá mlha v očích
Ve vesnici, kde na jednu říjnovou sobotu prozatímní zdravotnické zařízení vyrostlo, zrovna probíhají slavnosti.
Po jediné prašné cestě, která ji protíná a míjí i školu, procházejí hloučky lidí v šatech hýřících barvami. Přesto do tábora dorazilo kolem 300 pacientů. Někteří z nich mají na první pohled zakalený zrak nebo jedno oko překryté bílou mlhou. Šedý zákal.
"Přes 50 procent slepých má šedý zákal. V Indii je to příčina slepoty číslo jedna,“ vysvětluje lékař Depak Bhuyan z Regionálního oftalmologického institutu (RIO) v nemocnici v Gauhátí, největším městě státu Assám. On sám nazývá šedý zákal "vyhnutelnou slepotou".
(Text pokračuje pod fotografií.)
Pacienti v táboře se nejdřív musí zapsat, přijít na první konzultace, pak vstupní vyšetření a teprve pak se dostanou k jednomu ze tří lékařů, kteří tu dnes jsou. To vše během několika hodin. Lidé posedávají v hloučcích na lavičkách i na zemi a povídají si. V těžkém vlhkém horku pijí přeslazený čaj z malých plastových kelímků.
"Pacienty vyšetříme. Jsme tady schopni zachytit například refrakční vady (krátkozrakost, dalekozrakost apod. – pozn. red.) nebo právě šedý zákal," vysvětluje 36letá lékařka Renu.
Podobných jednodenních táborů v okolí Gauhátí vyroste ročně okolo čtyřiceti. Pořádá je místní nezisková organizace Bosco Reach Out, kterou podporuje i mezinárodní neziskovka Light for the World. Jedna z jejích poboček – česky Světlo pro svět – se nachází i v Praze. Kromě institutu RIO se v mobilních táborech střídají taky lékaři z několika oblastních nemocnic.
Lidem chybí povědomí o možnostech léčby i finance
Šedý zákal nepředstavuje v západním světě problém, jde snadno odstranit. Tady v chudých částech Indie je to jinak. Chybí osvěta i základní povědomí o tom, že se se šedým zákalem dá něco dělat.
Oční vady
Ve světě žije přes 285 milionů lidí se zrakovým postižením, z toho 9 z 10 v rozvojových zemích. Až v osmdesáti procentech případů je možné postižení předcházet nebo ho léčit. Příčinou až poloviny případů slepoty na světě je šedý zákal.
Podle Renu popisují pacienti své potíže nejčastěji jako "rozmazané vidění". Někteří si vystačí s ošetřením přímo na místě a zakrátko odcházejí jen s kapičkami nebo předpisem. Pro další tady ale jejich cesta za světlem teprve začíná. Čeká je operace.
"Odstranění šedého zákalu zabere jen 10 až 15 minut. Probíhá za lokální anestezie, jen pro děti je plná. Program je zdarma, pokud si někdo nechce připlatit soukromě, třeba za lepší čočku. To pak stojí asi 2500 rupií (cca 800 korun)," vysvětluje lékařka Shuthra Das z institutu RIO. Ročně tady takto odoperují asi osm set až tisíc lidí. Přibližně polovina se k nim dostane právě skrze tzv. "reach out" programy, ve kterých dobrovolníci pacienty nejdřív vyhledají a v případě potřeby je do nemocnice i dovezou.
"Nemůžeme po nich chtít, aby platili," doplňuje doktor Bhuyan. Chudí venkované žádné zdravotní pojištění nemají.
Zázraky na počkání
Na nemocničních chodbách gauhátijského institutu se zvláštně mísí nesnesitelné horko a silný chlad z ventilátorů. Stěny jsou oprýskané, místo dveří závěsy, v pokojích jen kovové postele. Pruhované nemocniční oblečení pacientů se spíš než českým "andílkům" podobá vězeňským mundúrům. Přesto se tady rodí zázraky.
V malé místnosti se zamřížovaným oknem na chodbu sedí skupinka pacientů, které dobrovolníci do nemocnice svezli před pouhým dnem. Čekají na operaci. Na otázky, které do angličtiny překládá jedna z lékařek, odpovídají jen velmi ostýchavě. Lékařka vysvětluje, že oční vada pro ně může být v některých případech i tabu. To, že špatně vidí, se někteří snaží tajit i svému okolí.
(Text pokračuje pod fotografií.)
"Tohle je například farmář. Dohlédne s obtížemi asi na vzdálenost pěti metrů," vysvětluje lékařka a ukazuje na jednoho z pacientů. Dnes se mu změní život.
"Byla jsem vyděšená," svěřila se mi v polní klinice Nilumari Bora, která tuto operaci před rokem sama podstoupila. "Ale když mě operovali, nic jsem necítila," uzavírá.
