A: Jak jdou přípravy festivalu? Spíte teď vůbec?
Já obvykle málo spím, jsem workoholik. Kolem druhé jdu spát a v sedm už mě budí děti. Přípravy jdou dobře, ale mám už takovou zkušenost, že dva dny před začátkem se lidem kolem festivalu zdá, že absolutně všechno jde do háje, ale je to spíše vyjádření takového vnitřního stresu a nervozity, než, že by to tak skutečně bylo.
A: Proč by se měli lidé po večerech chodit do kina dívat na filmy, které jsou o vraždění, mučení a o lidském utrpení?
V těch filmech se až tak nevraždí, i když jsou třeba z Afghánistánu nebo Iráku, nebo z jiných zemí ze kterých vidíme každý večer ne moc povzbudivé zprávy. Je zásadní rozdíl mezi dokumentem a zpravodajstvím. Ty filmy jsou o nějakých vyjímečných lidech, kteří se nacházejí v extrémních životních situacích. Jsou o skutečných hvězdách našeho světa. Návštěvníci festivalu uvidí realitu světa v trochu méně povrchní míře, více emocionálně, příběhově. Ty filmy nepřináší nic nového. Ukazují situace, o kterých každý den čteme a přemýšlíme. Diváci se však o nich nedozví takovým tím drastickým způsobem. Naopak vidí, že ti lidé se snaží té situaci čelit.
A: Jak by se to, co vidí, mělo promítnout do jejich života?
Tyto "hvězdy" mají pro ty, kteří žijí v blahobytu mnoho inspirujícího a mohou je nakopnout. Pomohou jim složit mozaiku světa, ve kterém žijí. Moje zkušenost je, že ty filmy na člověka hodně silně zapůsobí a nenechají ho lhostejným. No a po filmu lze dělat několik věcí. My se snažíme o filmech debatovat a já vyzývám lidi, aby se nebáli říct svůj názor. Češi totiž v sobě ještě mají nějaký ostych nahlas říct, co si myslí.
A: Proč myslíte, že to v nich je?
Asi tady je geneticky zakódováno, že jim za to někdo usekne hlavu (smích). Ale spíše si myslí, že budou směšní. Strach Středoevropanů z toho, že budou trapní, je trochu zbytečný. Filmaři, kteří na Jeden svět přijíždějí, jsou zkušení lidé, kteří toho v životě hodně viděli a zažili, a jsou rádi, když dostanou otázku.
A: Vraťme se ještě k tomu, co lidé mohou po filmu udělat.
Já pořad hledám, jak pomoci lidem v kinosále zvládnout emoce, které ten film vzbudí. Když promítáme na školách, tak je to uzavřená komunita lidí a s nimi se potom velmi dobře hrají různé interaktivní hry. Ty jsou lepší než debata. Zatímco když debatujeme o tom, kdo za to může a podobně, nevěnujeme se našemu pobouření a emocím. Já bych byl rád, abychom uměli tohle přenést také do kinosálů. No ale hlavně bych si přál, aby lidé v České republice alespoň malý kousek té své svobody, blahobytu a vzdělání věnovali konkrétním lidem ve světě. Stačí málo, aby člověk někomu pomohl a zároveň z toho měl také příjemný pocit.
A: Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Igor Blaževič o sobě
Ano, banální věc. Před Vánocemi jsme místo novoročních přání rozeslali výzvu, aby lidé neposílali přání nám, ale poslali ho politickým vězňům na Kubu, do Barmy a do Běloruska. A lidé skutečně poslali kolem 4000 těchto přání. Vím dokonce, že do věznic v Bělorusku dopisy dorazily a udělaly těm lidem strašnou radost. Ano, nějakého blbého kýčovitého sněhuláka z Čech, pro nás je to minimální investice. Jenže pro toho vězně to bude něco, co si bude pamatovat pravděpodobně celý život. A já doufám, že Jeden svět bude právě inspirace tohoto druhu. Já nechci, aby se lidé sbalili a odjeli do Čečenska zachraňovat lidské životy.
A: Podle jakých kritérií tedy filmy vybíráte? Hraje tam roli umělecká kvalita, aktuálnost, sdělení?
Snažíme se podchytit několik kritérií. První je důležitost, relevance témat. Takže na jedné straně obrovská globální témata naší doby, jako je globální oteplování, ekonomika nebo Irák, ale na druhé straně také zanedbávaná témata, jako je Barma, Kuba, Dárfúr. Za druhé se snažíme zakomponovat témata, která jsou důležitá pro Českou republiku. Například reflexe o tom, co je kvalitní demokracie, jaké jsou nedostatky těch nových demokracií, nebo téma přijímání jinakosti a hledání identity. Jak se svět otevřel, tak za každým rohem na nás číhá nějaká jinakost. A to ani nemusí pocházet ze zahraničí. Ona tady už byla, ale až díky svobodě se mohla projevit a celá společnost je z toho trochu hysterická, nervózní. Já tvrdím, že třeba neexistuje pojem většina, protože všichni jsme v nějakém kontextu menšina. Dalším kritériem je kvalita zpracování. Hledáme opravdová umělecká díla, ale kvalitní jsou také ta, které jsou například investigativně zpracovaná. Chceme také na festivalu pouštět filmy z co největšího počtu zemí světa.
A: Je nějaké odvětví, které vám na festivalu chybí?
Stává se, že filmy o důležitých tématech na festivalu chybí, protože prostě neexistují. Já bych strašně chtěl mít pět filmů o Dárfúru, ale nemám ani jeden. Před dvěma lety jsem chtěl mít dobré filmy o Iráku, ale nebyly. Ještě dva roky po vstupu koaličních vojsk do Afghánistánu neexistoval žádný dobrý film k tomuto tématu.
Filmy které uchvátily Igora Blaževiče:
Max, Claire, Ida a spol. |
Černé slunce |
| "Lidé na sklonku života, kteří postupně umírají. Film o vztazích. Je to absolutně kouzelný film o jádru lidského života a já jsem jím byl absolutně uchvácen." | "Film o výtvarníkovi, který se stane terčem útoku kyselinou a ztratí zrak. A najednou následuje 70 minut absolutně neuvěřitelné vizualizace, obrazem a zvukem, co to znamená vidět svět z temna slepoty. To je úžasný film, já myslím, že nám ukazuje, co to znamená alespoň chvíli být v pozici někoho, kdo je jiný." |
| 05.03.2007 / 19:30 / Světozor 07.03.2007 / 20:00 / Světozor |
02.03.2007 / 19:30 / Evald 05.03.2007 / 17:30 / Světozor VS |
A: Dokument může docela jednoduše manipulovat s fakty. U aktivistických filmů se to očekává, ale jak můžete vědět třeba u filmů z Pákistánu nebo druhého konce světa, že se nejedná o naprostý výmysl?
Může se to stát. Odpovědností naší komise je nepustit film, který manipuluje s fakty. To však neznamená, že někdy nepustíme nějaký aktivistický pamflet, i když já to osobně dělám nerad. Takže film může mít názor, ale nesmí překrucovat fakta. Třeba před třemi lety jsme měli film o týrání Kurdů v tureckých věznicích. Hodně důležité téma, působivý film, ale já jsem nebyl schopen dopátrat, kdo ho natočil, proč a jestli to, o čem film pojednává, se skutečně stalo. Takže jsme jej nepustili. Ale i my samozřejmě můžeme udělat chybu.
A: Ověřujete tedy nějak filmy, které pouštíte na festival?
Ano, existuje jedna výborná pomoc. Renomované lidskoprávní festivaly, kterých je sedmnáct a jsou mezi nimi Human Rights Watch International Film Festival nebo Amnesty International Film Festival, si vytvořily takovou síť, ve které necháváme kolovat informace o filmech. Teď jsme díky této síti odhalili jeden film o Africe, který docela hodně překrucuje fakta.
A: Většina promítaných filmů je kritická vůči různým vládnoucím režimům, policii nebo armádě. Nestalo se vám, že byste z toho měli nějaké problémy? Že by vám vlády posílaly protestní dopisy?
Role médií je být hlídacími psy jak demokratických, tak nedemokratických vlád. Takže je v zájmu každé slušné vlády být otevřený kritice, protože ta jí pomáhá, aby lépe dělala svoji práci. Víme, že některé promítané filmy nejsou oblíbené hlavně v diplomatických kruzích, ale některé ambasády bez ohledu na to, že by určité filmy vůbec do festivalu nezařadily, i nadále festival podporují. Klasickým příkladem je americké velvyslanectví. Souvisí to s tím voltairovským "nesouhlasím s vaším názorem, ale budu bojovat za vaše právo jej říct". Ovšem stalo se například, že si etiopské velvyslanectví v Berlíně stěžovalo na jeden film, který jsme promítali v minulém roce. Také film o Berlusconim, který šel v době, kdy byl ještě premiérem, vyvolal hodně nevole na italském velvyslanectví.
A: Poslední dobou se filmy, ukazující hrůzy světa staly populární také v Hollywoodu. Co říkáte na filmy o problémech Afriky (Krvavý diamant, Obchodník se zbraněmi), na různé charitativní koncerty či adopce dětí hollywoodskými celebritami. Je to skutečné prozření, nebo jen kalkul?
Zřejmě obojí. Hlavní důvod je ten, že když vznikne nějaké globální téma, tak se jej chopí i zábavní průmysl. Například o Rwandě v jednu dobu vznikly desítky dokumentů, které se potom zhmotnily do hraného filmu. Myslím, že v současné době v tom hraje roli určitá rozpolcenost americké společnosti. Ona v poslední době prochází takovým intenzivním procesem hledání sebe sama a svého místa ve světě. Každé noviny, které otevřete, tu rozpolcenost ukazují. Něco jako za vietnamské války.
A: Myslíte, že může nějak pomoct, když se natočí pět hollywoodských trháků o problémech Afriky?
Nemůže to pomoct nijak zásadně, ale nemůže to ani uškodit. Je dobře, že se o o těch problémech dozví hodně lidí, ale to povědomí je takové velmi povrchní. Spíše to vypovídá o nás, o problémech, které řešíme my, než že bychom primárně chtěli řešit problémy ve Rwandě. Filmy o Rwandě vznikají proto, že je to naše trauma. Rwanda to řeší jinak, a do toho my nejsme vůbec schopni proniknout.
A: Myslíte, že ta vlna zájmu, která teď je, může zase za nějakou dobu pominout?
Myslím že ano. Je to reakce na vnitropolitické dění. Liberální Hollywood se vypořádává s evangelistickým zbytkem světa. Ten zájem o realitu, o politická a sociální témata primárně vyplývá z vnitroamerické napjatosti.
A: Zájem o lidská práva tedy může opadnout - co vy děláte pro to, aby neopadl zájem o Jeden svět?
Je to jako jin-jang, jednou jste nahoře, podruhé dole. Musím být připraven na to, že zájem opadne. Ale myslím, že i když přijde jen 1000 diváků, tak to budu dělat znova. My se snažíme být krok dva dopředu, abychom podchytili témata, která oslovují naši cílovou skupinu. Je nutné být kreativní a být ve střehu. To je výhoda kapitalistické společnosti.
A: Co chystáte na příští rok?
Příští rok bude 10. ročník. Už teď vidíme, že Česká republika se více zajímá o témata lidských práv. Jednak na úrovni diplomatické či v neziskovém sektoru, ale také řada médií se začala více angažovat. Já bych si moc přál, abychom v deseti městech světa - New Yorkem počínaje, Paříží, Londýnem, ale třeba i ilegálně v Bělorusku - udělali paralelně s Jedním světem večer s těmito filmy. Aby to bylo takové okénko. Aby se svět dozvěděl, že existuje nějaká Česká republika a ta že se docela aktivně angažuje na poli obhajoby lidských práv.
