reklama
 
 

Filmaře experimentující s virtuálními brýlemi čekají těžko překonatelné výzvy

8. 3. 2016 20:40
Festival Jeden svět představuje prostřednictvím brýlí Gear VR od společnosti Samsung několik dokumentárních filmů natočených 360stupňovou kamerou, při jejichž sledování stojíte uprostřed dění a můžete se libovolně rozhlížet na všechny strany, zatímco brýle propojené s telefonem v reálném čase reagují na pohyb vaší hlavy a celkem sugestivně vám nabízejí rozhled po okolí.

Praha - Sci-fi si s oním konceptem pohrávalo snad půl století. Ve fázi vývoje se nachází okolo dvou desítek let a nyní jsme se ocitli v momentě, kdy se virtuální realita prostřednictvím speciálních brýlí buď dostane do světa jako běžná platforma, nebo se čekání na ni ukáže být prozatím slepou uličkou. Jako když diváci v padesátých letech opustili 3D snímky, aby po svém znovuobjevení nabyly popularity až začátkem dalšího století.

O technologii se mluví především v kontextu herního průmyslu, kde bude nejspíš vděčně přijata a najde se zde pro ni bohaté uplatnění. Experimentují s ní ale i filmaři, pro něž jde o mnohem nejistější médium.

Jeden svět 2016

Jeden svět 2016

Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.

Představuje 123 filmů z 62 zemí.

Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.

Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.

Festival Jeden svět představuje prostřednictvím brýlí Gear VR od společnosti Samsung několik dokumentárních filmů natočených 360stupňovou kamerou, při jejichž sledování stojíte uprostřed dění a můžete se libovolně rozhlížet na všechny strany, zatímco brýle propojené s telefonem v reálném čase reagují na pohyb vaší hlavy a celkem sugestivně vám nabízejí rozhled po okolí.

Být vtažen

Nesoustřeďme se ani tak na samotnou technologii, jejíž mušky a nedokonalosti budou časem hravě překonány, jako na samotný princip virtuálního filmu, jehož příběh sice není interaktivní a divák nemá šanci zasahovat, zato však je vtažen přímo doprostřed děje.

Že tento princip publikum fascinuje, dokládá čerstvý oscarový vítěz, maďarský Saulův syn, který diváka připoutá k hlavnímu hrdinovi a kameru umisťuje většinou pár centimetrů za jeho týl. Virtuální filmy mohou udělat onen krok kupředu a s hrdinou nás přímo ztotožnit.

Nese to s sebou jistá specifika. Předně velké zmatení a nejistotu diváka. Ten sice nyní na rozdíl od zastřeného Saulova syna vidí absolutně vše, paradoxně ale nastává ještě větší ztráta přehlednosti, protože neví, kam se má dívat, aby mu neunikly důležité informace.

S velkou mocí tu přichází velká zodpovědnost: Můžeme se dívat kamkoliv, jenže se nabízí otázka, jestli je vhodné takovou svobodu mít a riskovat, že přijdeme o část filmu.

Snímky Svědek 360° 7/7 o ženě, jež přežila útoky v londýnském metru v roce 2005, a Vlny milosrdenství o Afričance vyléčené z eboly řeší oba problém podobně: jde v podstatě o filmové eseje, jež nenabízejí kontinuální děj, pouze sledujeme řadu nesouvislých záběrů a do nich předčítají obě přeživší monolog. Dilema, jestli jde tímto způsobem skrz obraz vyprávět kontinuální příběh, tak zůstává nevyřešeno, sami tvůrci onen souboj vzdávají hned od počátku.

Hledá se génius

V tuto chvíli je technologie čerstvá a tvůrci s ní ještě neumí pracovat. Těžko tedy odhadneme, nakolik se v tomto formátu dokáží vzdálit jeho zábavní podstatě vzrušující atrakce. Obě dámy v uvedených snímcích se pokouší mluvit o smyslu jejich života, jenže divák jim nevěnuje příliš pozornosti, protože se jen točí na kolečkovém křesle a "hraje si" s možnostmi obrazu.

Vztahují k němu ruce africké děti se slzami v očích a on kroutí hlavou sem a tam, aby mu jediný z těch obličejů neunikl. Jde zatím o moc velkou zábavu, aby mohla nastoupit hlubší empatie.

Těžko říct, jestli - až toto nadšení opadne -, zbude ještě něco jiného. Zatímco herní designéři mohou s nadšením plánovat, jak nového rozměru využijí, protože nutnost kontrolovat obraz všemi směry lze skvěle uplatnit u střílečky či adventury, filmaři musí nejspíš přijít na to, jestli je pro ně tato technologie vůbec vhodná.

Možná půjde jen o jednorázovou atrakci jako kino 4DX, na které téměř každý nadává jako na degradaci kinematografie.

Režisér směřuje divákovu pozornost v rámci obrazu skrz ostrost a pohyb kamery i postav. Je to fuška i na obdélníkovém formátu, komponovat takto film odehrávající se ve všech směrech, aby ho mohl divák smysluplně sledovat a nevěnovat veškerou pozornost výhradně tomu, jestli se dívá správným směrem, bude vyžadovat nejspíš génia.

Zvlášť pokud by se časem opustila statičnost spojená se ztotožněním kamery a protagonisty. Pokud se génius najde, může vzniknout výjimečné audiovizuální dílo, takové zážitky ale jistě nebudou samozřejmostí.

autor: Martin Svoboda | 8. 3. 2016 20:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama