Londýn - "Potřebuje odejít tak, aby davy chtěly víc," stálo v dokumentu jednoho z Blairových poradců, který loni na podzim otiskly britské noviny.

Ještě před deseti lety, kdy ve volbách s přehledem rozdrtil konzervativce a vrátil levici po 18 letech do vlády, by ambiciozní slova o "hvězdě", která by ani "neměla zahrát poslední přídavek" seděla málokterému jinému státníkovi.

Přečtěte si: Blair předá královně demisi 27. června

Pro mladého a nadějného politika s talentem na rozdávání tehdy nebylo nic nemožné. "Věci se mohou pouze zlepšit," vzkazovala píseň labouristické předvolební kampaně.

V roce 2007 vše vypadá jinak. Někdejší nejpopulárnější britský premiér všech dob bojuje s nepříznivými průzkumy veřejného mínění a jeho kritici čím dál častěji připomínají nesmlouvavé pravidlo přírody a politiky: po vzletu následuje většinou pád.

"Historie rozhodne o mém odkazu," odpověděl jim Blair poté, co v úterý složila v Severním Irsku přísahu společná vláda  katolíků a protestantů.

Symboličtější místo si pro reakci vybrat nemohl. Bez jeho přičinění by totiž smíření nedávných nepřátel bylo možná ještě teď v nedohlednu.

Ačkoliv tzv. Velkopáteční dohoda, kterou  pomohl v Severním Irsku roce 1998 sjednat necelý rok poté, co nastoupil do funkce premiéra patří mezi jeho první a vůbec největší úspěchy, do voleb šel především se snahou měnit pravidla, kterými se řídí Londýn, ne Ulster.

Vzdělání, vzdělání, vzdělání

Britové to od něj očekávali. Roky předtím ho sledovali při modernizování labouristické strany. "New Labour" posunul do středu politického spektra a vytáhl na výsluní.

"Zeptejte se mě, jaké jsou moje tři vládní priority, a já vám povím: vzdělání, vzdělání, vzdělání," sliboval.

Po nástupu do vlády spěšně labouristé zdvojnásobili tok peněz do veřejného sektoru. Prosadili reformu Sněmovny lordů, osamostatnění centrální banky, administrativní nezávislost Skotska a Walesu, zavedli minimální mzdu nebo širší práva pro homosexuály. Po letech drsného thatcherismu zavládl v zemi pocit, že Británie je opět progresivní.

Přestože kritici Blairovi vyčítají, že nedotáhl reformy do konce a v ekonomických otázkách pouze ztvrdil odkaz Margaret Thatcherové, statistiky mluví o úspěchu labouristické  "třetí cesty" - posledních 40 čtvrtletí prožívá pátá nejsilnější ekonomika světa stálý růst.

Blair ale nestíhal mnohé své sliby plnit a tisk mu brzy dal přezdívku "Dr. Spin", neboli ten, který šikovně zvládá politickou propagandu.

Vedení mediálních bojů a taktizování podle průzkumů veřejného mínění pod taktovkou Alastaira Campbella, bývalého bulvárního novináře, přinášelo jen krátkodobé úspěchy.

"Teď už převládá pocit, že vůbec nemůžete veřit tomu, co se vám říká," popsal pro NYT současné pocity Britů politický komentátor Robert Harris.

"Je potřeba přeměnit svět"

Klíčové chvíle ale brilantní rétor Blair zvládal vždy a skvěle. Nejlepší řeč pronesl vždy, když byl v koutě nebo když ho Británie nejvíc potřebovala. Po smrti princezny Diany, kdy veřejnost čekala na vyjádření královské rodiny, přerušil premiér ticho Buckinghamského paláce a Dianu označil v emotivním projevu za "princeznu lidí".

Velká slova z Downing street 10. zněla často. Ať už šlo o "ruku dějin na našich ramenou" během sjednávání Velkopáteční dohody,nebo potřebu "přeměnit svět" po teroristických útocích z 11.září 2001. Stále se spekuluje, zda s pojmenováním Diany přišel Blair, nebo jej do projevu připsal mluvčí Alistair Cambell.

Budoucí premiér Velké Británie? S největší pravděpodobností ano. Ministr financí Gordon Brown pomáhal modernizovat Labor Party. Zatímco dřív stáli při sobě, teď se nemůžou podle tisku s Blairem vystát. | Foto: Reuters

Jak se na Blaira bude vzpomínat, to Blaira a jeho tým zajímalo.

"Teď to vypadá směšně, jak jsme i během prvních let Blairovy vlády probírali jeho odkaz a ikony, které by ho mohly připomínat," vzpomínal nedávno v BBC Cambellův někdejší zástupce Lance Price s tím, že jednou z ikon měl být i londýnský Millenium Dome.

Sám sobě americkým pudlem

Stejně jako si bývalého prezidenta USA Richarda Nixona spojují učebnice historie s aférou Watergate, odchází Blair přikován k traverze jménem Irák.

"Je nemožné, aby jeho odkazem bylo cokoliv jiného," soudí o válce, která stála životy 134 britských vojáků sir Max Hastings, editor listu Evening Standard.

Přezdívka "americký pudl", kterou si získal, je přitom mylná. Byl to sám Blair, kdo na konci 90. let tlačil na tehdejšího šéfa Bílého domu Billa Clintona, aby americké jednotky zasáhly v Kosovu.

Poté, co Západ úspěšně zastavil plán Slobodana Miloševiče na vytvoření "Velkého Srbska", Blair doktrínu liberálního intervencionalismu nezahodil. "Jeden diktátor je pryč a jeden stále zbývá," varoval už v roce 1999 iráckého prezidenta Saddáma Husajna. Po nástupu Bushovy administrativy obhajoval zásahy tam, kde se děje bezpráví, ještě horlivěji.

Paradoxem Blairova odkazu je, že v důsledku jeho irácké horlivosti, bude pro nového britského premiéra každý takový zásah obtížnější.

Portrét jako každý jiný

Jak si nedávný oslavanec 54. narozenin vede ve srovnání s ostatními britskými premiéry? Podle historiků mu sedí lepší průměr.

"Až usedne prach, budoucí generace posoudí Tonyho Blaira s chladnější hlavou než my teď", soudí historik Dominik Sandbrook a dodává: "nakonec z něj bude jen další obraz nad schodištěm v Downing Street."

Blair tak končí jinak, než zpočátku zamýšlel. Nespokojení voliči a kritici přesto nezpochybňují slova "Železné lady", která ho na začátku jeho premiérské kariéry označila za "chlapíka, který nenechá Británii na holičkách".