V roce 2014 jste vedl kandidátku hnutí ANO do eurovoleb. Má Andrej Babiš nějaký autentický názor na Evropskou unii?
Andrej Babiš unii nezná. Ani v našich diskusích mezi čtyřma očima nebudil umělý dojem, že ji zná. Vstřebával informace, psal si poznámky, a dokonce bych řekl, že v něčem se po určitý čas vyvíjel. To by bylo tak v roce 2014, možná 2015.
Označil byste ho za prozápadního, nebo proruského politika?
Vlažněji prozápadně orientovaného. V řadě věcí je indiferentní, zaměřený na krátkodobé cíle, ideově neukotvený. Zcela vážně se při jedné diskusi ptal, jestli je lepší, aby ANO bylo nalevo od středu, nebo napravo. Nepoložil přitom na stůl žádné ideové otázky. Ptal se čistě kvůli účelu, co bude lepší z hlediska veřejného mínění.
Proč jste zmínil rok 2015? Byla pro budoucí politiku Andreje Babiše určující tehdejší migrační krize v Evropě?
Migrační krize byla jedním z nástrojů, se kterým začal Andrej Babiš na domácí politické scéně pracovat při sledování svého cíle. A ten byl za každou cenu politicky uspět, vládnout. Bylo to také období, kdy se dostával pod tlak. Já a kolega Petr Ježek (rovněž bývalý europoslanec za ANO, pozn. red.) jsme s ním vedli asi dvouapůlhodinovou debatu, často výbušnou, kde jsme popsali zhruba pět problémů politiky hnutí. Bylo zjevné, i na základě tohoto, že se už transformoval někam jinam, že má cíle, které jsou čistě v rovině jeho vlastní košile, ani ne kabátu, natož nějakých důležitějších zájmů Česka. Bylo jasné, že se změní jeho voličská skupina a s liberálními hodnotami to nebude mít nic společného.
Nebyl jste jediný europoslanec, který se později s Andrejem Babišem rozešel, následovaly Dita Charanzová a Martina Dlabajová. Má šéf ANO špatnou personální politiku, nebo jste vy nedokázali rozpoznat, jaký je?
Na začátku jsem tu viděl liberální politický projekt, viděl jsem osobnosti ve vedení hnutí. Sepsali jsme s Petrem Ježkem evropský program ANO a Andrej Babiš na něm nezměnil ani čárku. Bylo to na pozadí složité politické situace doma, s klientelismem, nejrůznějšími korupčními kauzami a podobně. Asi jsem po letech v zahraničí Andreje Babiše dostatečně neznal, ale jsem člověk, který si potřebuje sám něco ověřit, nejenom se něco dočíst v novinách. Dnešní optikou jsem se nechal oklamat. To je realita a člověk musí umět tuto chybu přiznat.
Nechaly se oklamat tedy i Dita Charanzová a Martina Dlabajová?
Je něco jiného ukončit spolupráci s Andrejem Babišem po pár letech docela tuhých diskusí a bojů v roce 2017 a ukončit ji o šest let později. Člověk všechny tyto lidi znal, věděl, jak se chovali, zda vůbec u těch diskusí byli, zda něčemu čelili. Zaplať pánbůh, že i po těch letech to dokázali. Myslím ale, že už to bylo snadnější a i méně relevantní.
Pavel Telička
Diplomat a podnikatel. Působil jako hlavní vyjednavač vstupu Česka do EU a půlroku jako první český eurokomisař. Později se spojil s Andrejem Babišem a v roce 2014 úspěšně vedl evropskou kandidátku ANO. Europoslancem byl do roku 2019, v mezičase se ale s hnutím rozešel. Nyní se živí obchodním poradenstvím a investicemi v inovativních sektorech. Před revolucí byl členem KSČ, za což ho část politické scény odsoudila.
Sami se vytlačíte na okraj EU
Byl jste jeden z lidí, kteří Česko před 20 lety dovedli do unie. Bude hnutí ANO tou politickou silou, která se nás pokusí z EU vyvést?
Můžu se mýlit, ale jsem téměř přesvědčený, že k tomu nedojde. Zaprvé vím, jaké má Andrej Babiš názory třeba na Rusko nebo na Čínu. Nejsou úplně nezdravé. Za druhé, Andrej Babiš má osobní, ekonomické zájmy na Západě, v EU, to je další kotva. A myslím si, že i uvnitř ANO by bylo relativně problematické něco takového nastolit a absolvovat. Já se bojím něčeho jiného v souvislosti s ANO. Nemusí nás vyvádět z unie, ale může ji marginalizovat. A obávám se, že politika vlády vedené hnutím ANO by jednoznačně k marginalizaci uvnitř EU vedla.
Co přesně znamená marginalizovat a jak by to vypadalo? Andreje Babiše přijal hlavní muž Evropy, francouzský prezident Emmanuel Macron, v Elysejském paláci, a to byl Babiš pouze lídrem opozice.
K tomu přijetí zase klidně dojde, oba jsou ze stejné politické frakce a politika dokáže být pokrytecká. Marginalizací myslím pozici Česka uvnitř EU. Pokud budete říkat, že unie je nepřítel lidstva a budete jí okopávat kotníky, tak se s vámi ostatní nebudou scházet k vytváření různých koalic. Nebudete schopní ošetřit si svoje zájmy třeba u klíčové legislativy. Nikdo vás nemusí vyhazovat, sami se budete vytlačovat na okraj unie.
Vláda mluví o tom, že by pro nového českého eurokomisaře ráda získala silné, na ekonomiku navázané portfolio. Má Česko šanci nějaký takový post získat a jak vypadá silné portfolio podle vás?
Pro mě je silné portfolio to, kde se očekává relativně slušná legislativní nálož, kde jsou vysoké rozpočty nebo se budou navyšovat a máte prostor zasahovat do jiných agend. Komise je kolektivní orgán a vaše váha roste ve chvíli, kdy s vámi ostatní komisaři musí jednat a musí si vás získat na svou stranu. Takových agend je několik, například doprava nebo klimatická agenda. Konkrétně ke Green Dealu přibude industriální dimenze, nabízí to obrovský prostor pro transformaci byznysu. Mohlo by to mít i kladný efekt do české společnosti, některé věci okolo klimatické politiky by se lépe vysvětlovaly.
Vzhledem k tomu, že čeští politici Green Deal často odsuzují jako "zelené šílenství", má Česko šance na zisk takového portfolia?
Zrovna tady se obávám, že pokud budeme pokračovat v papouškování nesmyslů, naše akcie budou klesat. Ale ještě se s tím dá pracovat. Záleží i na kandidátovi či kandidátce, jak zvládne první jednání s designovaným předsedou či předsedkyní komise. To se dá zvládnout různě a vláda to může podpořit.
V souvislosti s postem nového českého eurokomisaře se mluví o ministrovi Jozefu Síkelovi, lídryni STAN do eurovoleb Danuši Nerudové a uchází se o něj pirátský europoslanec Marcel Kolaja. Kdo je z nich podle vás nejvhodnější kandidát a proč?
Musí to být člověk, který má politickou váhu, zkušenosti. Někdo, kdo už měl možnost prokázat manažerské schopnosti s řízením nějaké centrální instituce nebo úřadu a také už něco na unijní úrovni vyjednával. Takový kandidát bude mít politickou výhodu.
Z toho mi vychází, že máte na mysli ministra Síkelu. Je to tak?
Nechci nikoho jmenovat, protože všechny neznám a může se ukázat, že dotyčný je - co já vím - introvert, což není nejlepší výbava pro eurokomisaře. A nechci do toho vstupovat s názorem ve chvíli, kdy ještě není hotovo. Je před eurovolbami, které mohou leccos změnit a podobně.
Mentálně v české kotlině
Byl jste hlavní vyjednávač českého vstupu do EU, poté jste působil v byznysu v Bruselu. Jak si Česko stojí v unii po dvaceti letech členství?
Je to mnohoznačné. Hrozně dlouho jsme se chovali tak, že jsme tady my a pak nějaká protistrana, unie, která nám mnohdy ubližuje, nerozumí nám, zato my jsme jí rozuměli. Zůstávali jsme dlouho mentálně v české kotlině, místo toho, abychom byli lídry, aspoň v některých oblastech.
Mluvíte v minulém čase, znamená to, že se to zlepšilo nebo že se to zlepšuje teď?
Já bych řekl, že tam byl vývoj v takové sinusoidě. Nespojoval bych to s konkrétními vládami, spíš událostmi. Klíčová byla mobilizace před druhým předsednictvím. To se zvládlo a myslím si, že jsme podstatně aktivnější, konstruktivnější, v něčem i vlivnější a méně obstrukční než v minulosti. Jestli je to trvalý trend, nedokážu říct. Nejsem ale velkým optimistou, myslím si, že máme stále mnoho politiků, kteří říkají jedno a dělají druhé.
Česko si v době vstupu pod vaším vedením vyjednalo z EU několik výjimek, například na domácí pálení slivovice, které tak nepodléhá zdanění. Později se objevila kritika, že se měly vyjednat jiné věci. Jak se na to díváte dnes? Udělal byste něco jinak?
Kdybychom měli volnější ruce, tedy volnější mandát od vlády, určitě bychom o některých věcech vyjednávali jinak nebo bychom o některých věcech vůbec nevyjednávali.
Například?
Například přechodné období na nabývání vedlejší nemovitosti, a řekl bych, že i přechodné období na nabývání zemědělské půdy (cizinci si podle této výjimky nemohli několik let po rozšíření koupit chalupy a pole v Česku, pozn. red.). Přechodné období znamená, že po vstupu můžete aplikovat vaše národní zákony, které nejsou zcela slučitelné s unijním právem. Máte dočasnou výjimku. Ta má ale smysl jen tehdy, když je vaše domácí legislativa kvalitní a není děravá jako ementál.
Apeloval jsem na premiéra, na vládu, že má smysl mít možná přechodné období na nabývání zemědělské půdy, ale pak musíme mít takovou legislativu, která nepovede k tomu, že si tu půdu přes nastrčené osoby cizinci stejně koupí, což se stalo. Nebo jsem apeloval na to, abychom vytvořili podmínky, aby naši vinaři mohli vysadit vinice, protože bylo jasné, že v momentě jednání nám při velké nadprodukci vína v Evropě nikdo rozšíření vinic neschválí.
Jaká byla reakce vlády?
Nebyla žádná reakce. Nejspíš protože si to neuvědomovali, byť jsme to vysvětlovali. Zemědělci si možná budou stěžovat, ale je třeba, aby si každý sáhl do svědomí. Ne náhodou jsme na úplně poslední jednání, na summit do Kodaně v roce 2002, vzali šéfy všech reprezentativních organizací včetně potravinářské komory, aby tam byli a řekli nám, zda jsou ty závěry uspokojivé. A oni přímo na tiskové konferenci v Kodani řekli, že jsou to dobré výsledky, lepší se asi vyjednat nedaly a že za to děkují.
Když jsem zmínila domácí pálení slivovice, řekl jste, že to byla zásadní otázka. To jste žertoval, nebo to z nějakého důvodu bylo tak důležité?
Žertoval jsem napůl, napůl jsem to myslel vážně. Každé vyjednávání musí být i určitou zábavou. Vy musíte tu protistranu zaujmout, jinak nevyjednáte nikdy nic. A to byl případ slivovice. Najednou se objevil tento požadavek z Moravy, aby se 20 litrů domácí pálenky ročně mohlo natrvalo pálit bez zatížení spotřební daní. Pro řadu lidí šlo o symbol a my jsme v některých otázkách potřebovali symboly, potřebovali jsme ukázat, že se to dá vyjednat. Byla to jedna z oblastí, kde jsme do toho šli se sportovní soutěživostí, jestli se to podaří, nebo ne.
Byl nějaký moment během těch šesti let vyjednávání, kdy jste si řekl, že Česko nezvládne vstoupit do unie v první vlně v roce 2004? A číhal větší nepřítel doma, nebo v Bruselu?
Nepřítel je asi silné slovo, ale pokud byste se zeptala, jestli byly větší problémy doma, či v hlavních městech členských států, tak jednoznačně doma. Ten proces byl venku v lecčems náročnější, protože v hlavních městech a v Bruselu jsme čelili profesionálům, kteří chtěli zvládnout ta jednání a měli svoje priority. V Česku jsme se setkávali s nepochopením ze strany politiků. Proevropské naladění vlády platilo jen do momentu, dokud to nikoho neovlivňovalo. Myslím ale, že nedošlo k tomu, že bych skutečně pochyboval, že to zvládneme. Nastal moment, kdy to bylo opravdu o lámání chleba. Bylo to na podzim 1999, hodnotící zpráva Evropské komise byla neskutečně kritická, devastující kvůli laxnosti vlády. Skutečně jsme téměř vypadli z té první vlny rozšíření, protože jsme nepřejímali evropskou legislativu. Náš tým ale potřeboval, aby to bouchlo. Potřebovali jsme, aby se začalo něco dělat.
