Praha - Dva víkendy, troje evropské volby. V Řecku a v Portugalsku vyhrála levice, v obou případech však šlo o výjimky z trendu. Na evropské politické scéně totiž nyní vládnou pravicové strany, univerzálně pak mezi tahouny ekonomiky starého kontinentu. Symptomem tohoto trendu byly třetí volby - v Německu.
Ve volbách roku 2005 získali němečtí sociální demokratů (SPD) 34 procent hlasů, minulou v neděli to bylo 23 procent hlasů. Jednalo se nejen o nejhorší výsledek od druhé světové války.
Před několika lety táhli Evropu charismatičtí levicoví politici ve stylu Gerharda Schrödera a Tonyho Blaira hovořící o "třetí cestě". Odmítali socialismus i neregulovaný kapitalismus a zdůrazňovali technologický pokrok a investice do vzdělání jako klíčový motor růstu i roli státu coby garanta institucionálně řádně zakotvené obchodní konkurence a sociální spravedlnosti.
Konec nové levice
Nová evropská levice je však nyní v problémech a Evropě dominují pravicové vlády. Pro někoho možná překvapivě se tak děje v době ekonomické krize, kdy by měla podle logiky věci dostat za vyučenou spíše pravice propagující volný trh, který krizi způsobil.
Je to ale naopak středolevice, která dostává rány. A to z obou stran.
Z jedné je rozdávají pravicové vlády sunoucí se směrem ke středu a podporující "netržní" kontrolní mechanismy i investice na záchranu klíčových průmyslů. Ze druhé radikálnější levice, ke které se utíkají nezaměstnaní a ti, kteří se domnívají, že tradiční levicové partaje opustily své ideály.
"Lekce (německých voleb) pro demokratickou levici je chmurná," píše na stránkách levicového britského listu The Guardian bývalý labouristický ministr Denis MacShane. "Ekonomická krize a kolaps globálního bankovnictví nezpůsobil posun doleva. Proporční volební systém v Německu nepodpořil společnou progresivní politiku, ale levici rozdělil."
Sluší se dodat, že důležitým faktorem, který v Německu sebral SPD přes šest milionů voličů (více než třetinu z minulých voleb) byla i účast socialistů ve vládě pod vedením konzervativní CDU/CSU.
A rovněž neschopnost kandidáta na kancléře Franka Waltera Steinmeiera voliče přesvědčit o tom, že (jak tvrdil) to byly především nápady SPD, kterých bylo v boji proti krizi využito.
Při bližším pohledu zjistíme, že poměr levice-pravice se však v Německu o tolik nezměnil a že tři větší levicové strany (SPD, Zelení a Die Linke - dříve PSD) přišly dohromady pouze o pět procent hlasů. Dřívější voliči SPD však místo středové cesty volili raději radikály z Die Linke a někteří i dokonce liberální FDP na zcela opačném konci politického spektra.
Vyčerpaná levice
Vyčerpání středově demokratických stran je patrné i v jiných státech "staré" Evropy. Slovy německého týdeníku Der Spiegel jsou evropské levicové demokratické strany uprostřed "nejhlubší krize své historie, jelikož konzervativní strany přejaly jejich principy a radikální levice jim ukradla jejich voliče".
Roku 2000 vládly středolevé strany v dvanácti státech z patnácti tehdejší EU. Nyní to je v sedmi zemích sedmadvacítky. Ve zbytku vládnou úřednické vlády, liberálové nebo středopravé partaje. Konzervativci ovládají i tři největší ekonomiky eurozóny - Německo, Francii a Itálii.
V dalším velkém státu EU, Británii, labouristé počítají své zbylé dny u moci a výsledky z červnových eurovoleb (jen necelých patnáct procent) dávají najevo, že odejdou z vlády poraženi přinejmenším jako německá SPD.
Pravoparlament
Pro současnou evropskou situaci jsou signifikantní i samotné eurovolby, kde středopravé či liberální bloky získaly 435 poslanců a levicové bloky a Zelení 274 poslanců. Přes odpor levice tak svou druhou pětiletku v čele komise zahájí portugalský konzervativec José Manuel Barroso.
Posledním životaschopným levicovým mohykánem mezi velkými evropskými zeměmi zůstává španělský premiér José Luis Zapatero, ale i jeho popularita jde dolů. O víkendu jej tak tradiční rivalové z Lidové strany (PP) poprvé za pět let v průzkumech předhonili.
V poslední době zaznamenala levice úspěch pouze ve volbách v Portugalsku (konaly se stejný den jako v Německu) a tento víkend v Řecku, kde dosud vládli konzervativci, které však stáhly dolů korupční skandály.
Svůj post obhájil také premiér Jens Stoltenberg v Norsku, které sice není členem EU, ale je součástí Evropského hospodářského prostoru, tedy jednotného trhu EU plus Norska, Islandu a Lichtenštejnska.
Kde je kopat?
A jaké jsou důvody krize sociálnědemokratický stran? Podle Spiegelu jsou zejména dva. Je to jednak přílišná horlivost při snaze modernizovat a posunout se do centra. To jim vzalo podporu tradičního voličského jádra, které se začalo sunout více doleva.
Druhým důvodem je posun středopravých stran do ideologického centra.
Můžeme dodat, že to bylo patrné zejména během hospodářské krize, kdy se ze středového až liberálního Nicolase Sarkozyho a konzervativní Angely Merkelové staly nejsilnější světové hlasy volající po větší regulaci a pravomocech nad svévolnými trhy.
