Kyjev - Na rušném Lvovském náměstí v centru ukrajinské metropole se pohybuje skupinka lidí.
U nenápadného domu č. 4 přitlouká jeden z nich první z malých kovových cedulek. Věnovaná je mladému vojákovi Charitonu Gurtavěnkovi.
Ten tady žil do roku 1938, než ho kyjevské komunistické úřady během Stalinova Velkého teroru zastřelily. Byl totiž bývalým vojákem armády Ukrajinské lidové republiky z dob občanské války v letech 1917 až 1920.
"Existuje určitá banalita zla tehdy, když je byrokratické. Takovému násilí je všechno jedno, nerozlišuje oběti ani původce," říká před odhalením pamětní cedulky mladý Ukrajinec Dmitrij Belobrov.
Skupina společně s ním pak rychle pokračuje k další "poslední adrese". Ta patří neznámému architektovi Konstantinovskému.
"Pro nás je důležité, že nevytváříme tabulky velkým jménům, jako byli vrcholní politici nebo spisovatelé. Připomínáme obyčejné lidi," vysvětluje Dmitrijova kolegyně, právnička Anna Furmanová.
Pozitivní reakce
Do projektu Poslední adresa, který se z Ruska nově přelil i na Ukrajinu, se zapojila poté, co našla příběh svého dědečka, kterého sovětské úřady zastřelily v roce 1947.
"Lidé zatím reagují velmi pozitivně. Když jsme se domlouvali s obyvateli nebo majiteli domů, všichni nabídku uvítali i přesto, že už často nemají s danými jmény obětí nic společného. Zřejmě je to důležité i pro ně," dodává Anna.
Cedulky přibíjejí organizátoři na domy, ve kterých oběti komunistických represí naposledy žily "normální" život před zatčením, před smrtí na popravišti nebo pobytem ve vězení.
Organizace případ nejprve prověří v historických archivech a za symbolický poplatek pak vytvoří cedulku s dalším jménem. Tím vzniká podle aktivistů projekt "historie s obrácenou perspektivou".
"Historici se zabývají jen statistikami. 5 milionů, 10 milionů, jaký je v tom rozdíl? A 700 tisíc je málo, stojí za to se tím zabývat? Takhle pracuje i většina muzeí. Oběti tam nemají jména," říká Dmitrij Belobrov.
Na Ukrajině se běžně počty obětí represí v jednotlivých stalinských letech počítají na miliony. Represe totalitních režimů provázely tuto zemi celé 20. století.
"Hlavní pozornost věnujeme stalinským represím (1929 až 1953). Prostor ale dáme samozřejmě jakýmkoli obětem za dobu existence SSSR," odmítá Dmitrij nekompromisně rozlišování obětí.
Sám je profesí antropolog a novinář.
"Vedle obětí sovětských represí budeme vystavovat tabulky i obětem nacismu nebo polského a ukrajinského nacionalismu. Výjimkou budou lidé, kteří sice zemřeli, ale sami předtím páchali zločiny proti lidskosti nebo se účastnili etnických čistek," dodává Belobrov.
Kolegové z Ruska
U kyjevského domu zastřeleného architekta Konstantinovského se k týmu připojuje také ruský historik Nikita Sokolov.
Ten projekt spoluzakládal v Rusku, kde se počty obětí totalitního režimu taky počítají v milionech.
Rozšíření na Ukrajinu považuje za nesmírně důležitý krok. Zvlášť v období současného rusko-ukrajinského konfliktu.
"Vědomí společné tragédie a připomínka prostých lidských tragédií můžou lidi různých národů sbližovat. Zvlášť dnes," tvrdí Sokolov.
Projekt se podle něj bude rozšiřovat i do Polska a Pobaltí. V Česku se na něm chtějí podílet organizace Gulag.cz, Ústav pro studium totalitních režimů a Političtí vězni.cz spolu s českou pobočkou ruské lidskoprávní organizace Memorial.
Malá skupinka ukrajinských aktivistů odhalila během jednoho dne hned tři pamětní tabulky.
Od rodinných příslušníků nebo třeba jen sousedů zapomenutých obětí represí ihned dostává nové tipy. I proto mají Dmitrij Belobrov s Annou Furmanovou pořád naspěch.
"Když se lidé začnou zajímat o příběh své rodiny, připomenou si postupně i příběh jejich sousedů, města i nakonec celé země v dějinách 20. století. Namísto nicneříkajících mas budou konečně vidět konkrétní tváře a konkrétní příběhy," uzavírá mladý ukrajinský aktivista Dmitrij Belobrov.
