Rozlehlé prostranství před svým domem, stojícím skoro až na hranici s Německem, chtěla Jarmila Ptáčková přeměnit v zahradu. Kdykoliv jí ale něco vyrostlo, téměř okamžitě to taky zmizelo. Vedle jejího neoploceného pozemku se totiž nachází les oblíbený u zvěře i turistů. Rozhodla se proto využít prostor jinak, blíž svému profesnímu zaměření.
Jako přední česká tibetoložka se spojila s dalšími nadšenci a odborníky zaměřenými na Asii. Jejich spolek Thonmi tu pak začal budovat asijskou poznávací stezku. Jméno, které si pro spolek zvolili, odkazuje k učenci Thönmimu Sambhótovi, který byl v 7. století našeho letopočtu vyslán do Indie studovat sanskrt, aby pomohl spojit tibetskou a indickou kulturu.
To souzní i s cílem, který si spolek částečně tvořený experty z Orientálního ústavu vytyčil: nabídnout lidem šanci nahlédnout dál za hranice a přiblížit jim Asii.
"Myslíme si, že má smysl obracet se k neodborné veřejnosti a předávat jí informace, které svými výzkumy nasbíráme. A pro nás je to něco jiného než jen sedět u počítače a psát," říká Ptáčková, zatímco stojí na louce před svým domem.
Na pomezí Velkého Šenova, Mikulášovic a Vilémova tak vznikla stezka se šesti zastávkami. Taky tu probíhají debaty a přednášky na rozličná témata a jednou do roka se koná festival Eastern Tunes, nabízející chutě, hudbu i kulturu Asie. "Aby to nebylo suché a nešlo jen o nějakou publikaci nebo přednášku, tak člověk může ochutnávat a seznamovat se s Asií všemi smysly," říká.
Stavby pro buddhisty i turisty
Asijská stezka začala vznikat v roce 2017 spolu s budováním stúpy, buddhistické stavby, která je symbolem klidu a míru. Složité bylo sehnat nejen všechna povolení, ale také zjistit správný postup. "Stúpu jsem viděla milionkrát. Když ji ale máte postavit, stojíte před jinou otázkou," popisuje Ptáčková jeden z důvodů, proč s kolegy požádala o radu mnichy v indickém městě Dharamsala, kde sídlí tibetská vláda včetně samotného dalajlámy.
Vnitřek stavby je až na podpůrný strom stojící uprostřed dutý a tradičně jsou v ní uloženy ostatky vysoce postavených lámů, duchovních učitelů buddhismu. V tomto případě ostatky nahradily náboženské texty, jalovec, obiloviny a otisky buddhistických božstev a symbolů z nepálené hlíny.
"Pro mě je zajímavé, že si to osaháte. Když jste v Asii, tak je stúpa samozřejmostí, ale tady si to můžete vyzkoušet v praxi," uvádí tibetoložka.
Stúpa má ale i jiný účel - chodí k ní meditovat praktikující buddhisté. "Každý to místo využije po svém. Buď se jde jenom podívat, nebo ho využije duchovně. K tomu je určené. Je to věc veřejná, každý se může rozhodnout, co od ní očekává a co tu chce najít."
Další zastávku stezky využijí aktivně i nebuddhisté. Stojí zde mongolské ovoo, kamenný prvek, kde podle tradice sídlí ochránce místa. Aby si ho lidé naklonili, třikrát ovoo obejdou po směru hodinových ručiček a poté na něj položí kamínek z okolí, případně ho pro větší účinnost polijí alkoholem.
S náboženstvím to ale nemá nic společného. "Prvky, které tu máme, berou Asiaté jako součást života. Jako něco, co k němu patří, člověk to dělá každý den a chce tím pozitivně ovlivnit chod věcí," vysvětluje Ptáčková.
Na stezce je také k vidění tradiční jurta, pec tandoor na chlebové placky a teprve vznikající tibetský dům.
Místní jaci vědí, jak se vyhnout doktorům
Jeden plot tu ale nakonec přece jen vznikl. Pohybuje se za ním stádo jaků, sudokopytníků, kteří tradičně žijí v Tibetu. Na sever Čech se ale dostali z evropských zoologických chovů. O tom, že se jim daří, svědčí i tři mláďata, která se letos narodila. Jde už o několikátou sezonu v řadě, kdy se tak stalo.
"Hlavní rozdíl je asi v nadmořské výšce a to, že v Česku je teplo delší dobu," vysvětluje Ptáčková rozdíl mezi přirozeným prostředím jaků a jejím výběhem. "Když je vedro, tak se jenom válí. Přijde mi však, že se s vedrem vyrovnávají lépe než krávy - jsou adaptabilnější. Mají ale nejradši, když začne pršet, padají kroupy a sněží. Pak je vidět, že jsou spokojení," domnívá se.
Kromě každoročního odběru krve jaci nepotřebují žádnou speciální nebo důkladnou péči, a to ani veterinární. "Jeden jednou kulhal, protože měl zatržený pazneht. Tak jsme zavolali veterinářku, aby mu udělala pedikúru. Potom začali kulhat další tři, ale když viděli, jak se mu snažíme kopyta hoblovat, raději přestali," říká Ptáčková, která nemá předchozí zkušenosti s chovem velkých zvířat. Po pozemku jí pobíhá akorát kočka, a když byla malá, rodiče chovali ovce, kozy a drůbež.
Přestože jaci ve Šluknovském výběžku nejsou přirozeně agresivní, návštěvníci k nim do výběhu nesmějí. "Nejsou zlí, ale když se jim něco nezdá, můžou pohodit hlavou a člověk se může nešťastně připlést pod roh," varuje chovatelka. "Rádi se nechávají drbat, a když mají náladu, tak si pro drbání i přijdou. Cizí lidé se pak bojí, že je pronásledují," popisuje, zatímco hladí na hlavě mezi dvěma obřími rohy jednoho z jaků.
Návštěvníci se jim nezavděčí ani tvrdým chlebem, jablky nebo mrkví. "To je nezajímá. Žerou jenom trávu a v poslední době začali ožírat listy ze stromů, jinak si na nic nepotrpí." Vystačí si proto se svým výběhem, jen na zimu nebo při suchých létech se musí přikrmovat senem.
Kvůli pandemii koronaviru a mnohým lockdownům, které v Číně pokračují dodnes, se Ptáčková do Tibetu už pár let nepodívala. Obává se zároveň, že až se obrovská země opět otevře, oblasti, které si komunistická vláda nepřeje příliš ukazovat, zůstanou oficiálně kvůli výzkumu i nadále uzavřené. Jednou z těchto oblastí může být právě Tibet.
"Tohle bude na nějakou dobu jediný Tibet, kam můžeme jezdit. Nebylo to tak zamýšleno, ale zatím to tak vypadá," míní.
