Praha - "Nemohl byste přijít na mimořádnou kontrolu? Nejlíp už zítra?" ptala se zdravotní sestra po telefonu pana Adama. Už neřekla, že důvodem předčasného pozvání je hlášení z monitorovacího střediska, podle něhož pan Adam právě doma protrpěl závažnou poruchu srdečního rytmu. A přežil ji jen díky přístroji, který má implantován v těle.
Ten v pravou chvíli vyslal do srdečního svalu elektrické stimuly, díky kterým se srdce okamžitě vrátilo do správné činnosti.
"Bylo mi ten den nějak špatně, ale vůbec jsem si nevšiml, že by mi tělem proběhl nějaký elektrický šok," hodnotil pak František Adam, třiašedesátiletý důchodce z Prahy, při kontrole na kardiologické klinice Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Je příkladem pacienta, kterého stále sleduje implantovaný přístroj a na dálku lékařům posílá data, z nichž poznají jeho zdravotní stav. V budoucnu by pak přístroje měly dokázat ještě mnohem víc. Možná dokonce léčebné zákroky, které lékař řídí na počítači z ordinace, i když je nemocný třeba na druhém konci světa.
Strážce srdečního rytmu v těle
První infarkt měl pan Adam, když mu bylo devětatřicet. Později následovaly další dva. Teď čeká na transplantaci srdce.
Než se objeví vhodný dárce, lékaři mu do těla implantovali přístroj zvaný kardioverter-defibrilátor, který hlídá srdeční činnost a upravuje rytmus, když se srdce zastaví, zpomalí nebo se rozběhne příliš rychle.
Pod klíční kostí
Jedna podoba přístroje zvaného defibrilátor je všeobecně známá z filmů z lékařského prostředí: Na hrudník bezvládného pacienta zdravotníci přikládají dvě elektrody ve tvaru žehliček, následuje elektrický výboj, tělo sebou škubne, ale pak se šťastně probírá k životu.
Existuje však i jiné provedení. Malá krabička, kterou lékaři všijí pacientovi pod levou klíční kost. Z přístroje vede elektroda žílou dovnitř srdce. Dokáže fungovat jako běžný kardiostimulátor (přístroj stimulující elektricky srdce při jeho pomalém rytmu nebo při dlouhých pauzách).
Ale navíc při nesprávném rytmu srdečních komor, který ohrožuje život pacienta, dovede automaticky zareagovat rychlou elektrickou stimulací (tomu se říká kardioverze) nebo výbojem uvnitř srdce (defibrilací).
Proto se tento přístroj nazývá složitě kardioverter-defibrilátor. Běžně se ale používá anglická zkratka ICD. Podobné přístroje už v těle nosí v Česku tisíce pacientů. Jen loni jich lékaři zavedli kolem dvou tisíc. Pan Adam má implantovanou supermoderní verzi.
Nejdříve hlídání aparátu...
"Pacienti musí přicházet několikrát ročně na kontrolu těchto přístrojů, jestli fungují správně," vypráví přednosta Kliniky kardiologie pražského IKEM Josef Kautzner. "Musíme sledovat, jestli se nezlomila elektroda a zda je stále funkční baterie. Ta může dodávat energii přibližně pět let. Když ale přístroj vysílá impulzy hodně často, vydrží podstatně kratší dobu."
Proto přední výrobci ICD, kterých je ve světě několik, přišli s nápadem kontrol na dálku. Pacient doma nahraje data o stavu přístroje do zařízení připojeného na telefon a po telefonní lince je odešle do řídicího střediska, které je přepošle ošetřujícímu lékaři po internetu.
"Když dostaneme informaci, že je přístroj v pořádku, nemusí pacient na kontrolu techniky do nemocnice tak často," říká profesor Kautzner. "Naopak, když zařízení hlásí problémy, je nemocný pozván na předčasnou kontrolu. Tím se zabrání budoucím komplikacím."
... pak i hlídání pacienta
"Možnost přenášet data o funkci implantovaného přístroje dovoluje také sledovat zdravotní stav pacienta," doplňuje profesor Kautzner.
Lékaři tak zjistí, že se srdeční selhávání prohlubuje, a to ještě dřív, než se zhorší znatelné potíže nemocného. ICD může například sledovat to, jak se pacient pohybuje či jakou má tepovou frekvenci.
Mobil je pohodlnější
Technika, kterou má pan Adam, pak nabízí ještě víc - mobilní připojení.
Pod názvem Home Monitoring ji vyrábí německá společnost Biotronik. ICD implantovaný do těla předává automaticky a bezdrátově informace do vysílače, který vypadá jako větší mobilní telefon a úplně stejně pracuje. Pacient jej nosí s sebou. Zařízení každodenně posílá data z ICD do řídicího střediska v Berlíně. Odtud jsou informace poskytovány po internetu lékařům. Přístrojů podobného typu již bylo v Česku implantováno kolem sedmi set.
Vše se děje automaticky, pacient se o nic nestará. Může dokonce cestovat po světě, protože mobilní připojení přenese data prakticky odkudkoli.
Pohotově informovaný lékař
Pokud je zaznamenána mimořádná situace - jakou byla porucha srdečního rytmu pana Adama, kterou přístroj ICD vzápětí napravil - mohou lékaři ihned nemocného pozvat na kontrolu.
"To jsme okamžitě udělali. Stav pacienta můžeme opravdu sledovat velmi pohotově," pochvaluje si ošetřující lékař Kamil Sedláček.
Pojišťovny čekají na ekonomickou analýzu
Zatímco implantovaný "strážce srdce" stojí téměř milion korun, dálkové spojení s ním přijde na pět tisíc korun za vysílač a deset eur (250 korun) měsíčně za náklady na vysílání dat.
Dálkový přenos dat však zatím platí výrobce.
"Nyní probíhají klinické studie, které by měly ukázat, jestli přenos dat o pacientově zdravotním stavu umožní včasnou úpravu léčby a dovolí snížit počet hospitalizací. Kromě zlepšení kvality života nemocných by se tak měly ušetřit i finanční prostředky," vysvětluje kardiolog Kautzner. "Pak snad budou náklady na dálkové připojení platit zdravotní pojišťovny."
Začátek nové éry
Profesor Kautzner však soudí, že medicína stojí teprve na začátku éry dálkové kontroly nemocných nebo rovnou léčení na dálku.
"V budoucnu bude zřejmě možno díky přístrojům implantovaným do těla pacienta zjistit i další důležité informace o zdravotním stavu. Dokážu si představit například sledování krevního tlaku v plicní tepně nebo monitorování hladiny krevního cukru u diabetiků," říká.
V případě potřeby pak bude moci lékař pacienta okamžitě pozvat do ordinace nebo mu zatelefonovat a doporučit, aby změnil dávkování předepsaných léků.
Léčení z jiného konce světa
Možnou budoucností pak je přímo úprava léčby na dálku. Nejdříve by mohla přijít na řadu změna režimu implantovaného zařízení. Kdyby například lékař z přijatých údajů vyhodnotil, že je zapotřebí změnit technické nastavení přístroje, udělá to na dálku.
Potom je možné očekávat třeba i to, že implantovaný přístroj bude řídit podávání léků ze speciálního dávkovače rovněž voperovaného do těla.
Lékaři jsou však opatrní. Nové metody dlouhodobě ověřují, než si dovolí zavést je do běžné praxe.
Potom však budou pacienti jako pan Adam z našeho příběhu chodit do ordinace ještě méně často. Jejich léčení bude možné řídit z velké části na dálku.
