Pro Gustáva Husáka představoval Alexandr Dubček riziko i v době, kdy ho vedení komunistické strany s pomocí sovětských tanků sesadilo z místa nejmocnějšího muže Československa a dočasně "uklidilo" na velvyslanecký post do Turecka.
Den před 38. výročím srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy zveřejnil Úřad pro zahraniční styky a informace ve svém internetovém archivu unikátní historické dokumenty. Z nich vyplývá, že agenti a spolupracovníci zahraniční rozvědky sledovali velvyslance Dubčeka na každém kroku.
Akce dostala v prosinci 1969 název Bukanýr a někteří agenti pak Dubčeka ve svých hlášeních oslovovali tímto krycím jménem. Cílem akce bylo také "zajišťovat aktivitu nepřítele kolem soudruha Dubčeka a jeho rodiny".
Infobox
i-BADATELNA
- Úřad pro zahraniční styky a informace otevřel internetový archiv o činnosti komunistické rozvědky i-Badatelna 25. května.
- Nejprve zveřejnil symbolických 1989 dokumentů, postupně archiv rozšiřuje.
- Během prvních 24 hodin se na stránky podívalo takřka 30 tisíc lidí.
- Teď si stránky denně otevře 80 až 150 zájemců.
- Poslední aktualizaci provedl o půlnoci, kdy přidal rovněž dokumenty, které se týkají 21. srpna 1968.
Příprava byla důkladná. Do Ankary například odjel technik zahraniční rozvědky, který se stal domovníkem Dubčekovy rezidentury. Jeho hlavním úkolem ovšem byla především "obsluha operativní techniky v budově rezidence".
Jaký byl let a kde chytal ryby
Do Prahy přicházely z Ankary o Dubčekovi velmi podrobné informace. Dokumenty se pak dostávaly až na stůl Gustáva Husáka.
První zpravodajské hlášení se týkalo Dubčekova letu do Turecka. Na čtyřech strojopisných stranách je cesta popsána do nejmenšího detailu.
"Zdálo se mi, že se Dubček choval vůči mně rezervovaně. Nechtěl, abych mu pomohl z kabátu. Když svlékl kabát, chtěl jsem jej pověsit na ramínko. Žádal mě, abych jej neodnášel a ponechal kabát v kabině," napsal ve své zprávě spolupracovník s krycím jménem Stevard.
Rozvědka se od Dubčeka takřka nehnula. V Praze se v květnu například dozvěděli, že v době, kdy s Dubčekem nebyla jeho manželka, jezdí nejčastěji k jezeru Gölbasi, kde loví ryby.
Sovětský svaz, můj druhý domov
Agenti důkladně sledovali i Dubčekovy politické názory a náladu na československém velvyslanectví v Ankaře.
"Negativní vliv na politickou situaci na zastupitelském úřadě má i kampaň tureckého a zahraničního tisku, v níž se uvádí, že s. Dubček je obklopován 'hlídači', 'osobními strážci' atd.," uvádí se ve zprávě z března 1970.
Ze stejné zprávy ovšem vyplývá, že se posrpnové vedení KSČ nemusí obávat Dubčekových politických názorů. Agenti citují Dubčekova slova, podle nichž "nikde a v žádném případě nebude šířit ty své názory, jež se liší od politiky současného vedení strany".
"V rozhovorech Dubček zdůrazňuje, že je rád, že mu strana dala možnost dále pro ni pracovat, odsuzuje činnost pravicových a antisocialistických sil v ČSSR," napsali agenti ve svém hlášení do Prahy.
A dále uvedli:
"Při denním rozboru buržoazního tisku vyjadřuje nesouhlas s tvrzením o tom, že je v opozici vůči současnému vedení strany. Zprávy o přípravě 'politických procesů v ČSSR' označuje za 'provokaci'. V diskusích zdůrazňuje svůj vřelý vztah k SSSR, který označuje za svou druhou vlast."
Když se v západním tisku objevily výzvy, aby odešel do emigrace, nechal se Dubček slyšet: "To by se Západu velmi hodilo, ale toho se nikdy nedočkají, neučinil bych to, ani kdybych byl poloblázen."
Dubček si ovšem nejspíš byl vědom toho, že je sledován. V jednom rozhovoru s pracovníkem rozvědky poznamenal: "Nevím, co z toho, co ti říkám, použiješ pro někoho k informování."
Co je v dopisech?
Velkou starost dělala agentům korespondence, kterou Dubček dostával a k níž se nemohli dostat.
"Zpočáku šlo o deset až patnáct dopisů denně - z naprosté většiny z kapitalistických zemí, v současné době asi o tři až pět dopisů. O obsahu dopisů není mezi pracovníky zastupitelského úřadu nic známo," hlásili agenti v březnu 1970.
Jeden agent si v květnu 1970 postěžoval, že jedna z pracovnic velvyslanectví - soudružka Pejšková - před ním schovává došlou poštu pro Bukanýra-Dubčeka.
"Protože mám kancelář vedle s. Pejškové, tato je po mém příjezdu mimořádně opatrná a snaží se zabránit, abych nahlédl do zásilek a ověřil aspoň odesilatele," hlásil agent z Ankary.
Přesto se rozvědce podařilo některé dopisy a pohlednice zadržet. Zveřejněny byly až teď, po šestatřiceti letech.
