Projev předsedy české vlády Petra Nečase před poslanci Bavorského zemského sněmu, 21. února 2013, ve kterém vyjádřil politování nad poválečnými křivdami způsobenými vyháněním Němců z Československa.

Vážená paní předsedkyně zemského sněmu,
vážený pane ministerský předsedo,
vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,
vážené dámy a pánové,
vážení bývalí spoluobčané,

je pro mě ctí být prvním představitelem České republiky, který dostal možnost vystoupit v Bavorském zemském sněmu před Vámi, zástupci bavorských občanů. Jsem si vědom zvláštní zodpovědnosti i očekávání, které jsou s tímto okamžikem spojeny, a to jak na bavorské, tak na české straně.

Chci proto tuto příležitost využít k tomu, abych hovořil o tématu, které je možná na první pohled stranou hlavní pozornosti, ale má v současné době velký význam. Zaměřím se na otázku identity v česko-bavorském sousedství v dnešní Evropě.

Je to téma, pro které jsem se rozhodl ze dvou důvodů. Za prvé jsou málokteré dvě země tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko. Za druhé je zřetelné, že se ani dnes na cestě k nalezení vlastní identity neobjedeme jeden bez druhého. Náš vzájemný vztah se zdá být vztahem osudovým, plným inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků.

Dříve než se budu otázce identity v česko-bavorském sousedství věnovat, dovolte mi krátce zmínit příležitost, u které zde před Vámi vystupuji. V těchto dnech vykonávám návštěvu Bavorska, na kterou mě pozval předseda bavorské vlády Horst Seehofer.

S potěšením opětuji návštěvu navazující na naše první jednání v Praze v roce 2010, kde jsme učinili vpravdě historický krok a vyjádřili životní zájem obou zemí na všestranném rozvoji vzájemných vztahů respektujícím společné kořeny i sdílené hodnoty. Každá cesta začíná prvním krokem, který ale bývá nejtěžší. Je proto na místě poděkovat panu předsedovi vlády Horstu Seehoferovi za jeho odvahu i přesvědčení, že Češi a Bavoři jsou schopni a ochotni společně a otevřeně pohlížet nejen do budoucnosti, ale i do minulosti.

Do Bavorska mě přivedl náš společně sdílený přirozený zájem a pocit osobní zodpovědnosti za pokračování přátelských vztahů mezi Čechy a Bavory, stejně jako za rozvíjení strategické spolupráce mezi našimi zeměmi. Společná minulost nás zavazuje pracovat pro společnou budoucnost.

Otázka identity člověka či společenství představuje v současné době nelehké téma. Tradiční zemské a národní identity jsou zdánlivě zpochybňovány jak vznikem nadnárodních společenství, tak objevením nejrůznějších skupinových identit. Přesto jsem však přesvědčen, že hledání vlastních kořenů, společenství, s nímž se cítíme spřízněni, zůstane člověku vždy vlastní.

Vlastní identita není něčím, co bychom si mohli bez dalšího vybírat, nebo co by mohlo být určeno politickým rozhodnutím. Vyrůstá z kultury, historie a duchovních tradic, v nichž jsme vychováváni a v nichž žijeme. Právě sousedství našich dvou zemí bylo odedávna prostorem, v nichž se tyto tradice a kulturní vazby velmi úzce stýkaly a často propojovaly v jedinečný celek.

Na prahu historické doby byly obě země postupně obývány jedním lidem - keltskými Bóji, jejichž odkaz se dodnes zrcadlí v názvech Bavaria a Bohemia.

Hranice, která později společné území rozdělila, byla vymezena v ranném středověku a v této podobě existuje v hrubých obrysech dodnes. S výjimkou historického Chebska bychom ji mohli označit za jednu z nejstarších v Evropě. Po většinu času však nebyla místem, které by naše předky oddělovalo. Naopak díky své propustnosti se stávala místem vzájemného setkávání a obohacování, počínaje oblastí duchovní.

Z Bavorska do českých zemí tak od 8. století pronikalo křesťanství. Právě tudy v r. 845 putovalo 14 českých vladyků do Řezna, aby se zde nechali pokřtít. Není proto náhodou, že v r. 895 podřídil kníže Spytihněv území Čech církevní diecézi v bavorském Řezně. Působení řezenského biskupa Wolfganga může Praha děkovat za zřízení vlastní diecéze, pražského biskupství, stejně jako za jeho pozdější převedení pod správu mohučského arcibiskupství. Odtud pramení obliba svatého Wolfganga v západních Čechách, projevující se v množství zasvěcených kostelů, jakož i oblíbených poutí.

O několik století později směřovaly křesťanské vlivy i z Čech do Bavor. V 18. století se na obou stranách Šumavy začaly na mostech objevovat sochy Jana Nepomuckého, který je naším společným zemským patronem a symbolem kulturního prostoru Čech i střední Evropy. Po staletí také putovali z Čech poutníci do Pasova a Altöttingu a z Bavor na Svatou horu u Příbrami. Ještě dnes lze v mnoha bavorských kaplích a selských staveních spatřit sošku Panny Marie Svatohorské a v Čechách naopak obrazy pasovské madony. Společní světci, jejich uctívání a poutě tak byly svorníkem všedních dnů a svátků generací našich předků, českých i německých.

Norimberské městské právo se ve středověku stalo vzorem pro řadu českých měst, na jejichž zakládání se často podíleli i noví obyvatelé přicházející z německých zemí včetně Bavorska.

Tím byl umožněn rozvoj obchodu a předávání dovedností na cestách mezi Prahou, Norimberkem a Řeznem. Tady najdeme kořeny nebývalého kulturně civilizační vzestup. Za vlády Lucemburků začali čeští panovníci přikládat strategický význam severní části dnešního Bavorska, především Horní Falci, která se sítí českých enkláv pod názvem „Nové Čechy" měla stát mostem mezi Čechami a Norimberkem.

Osudy obou Falcí se protnuly s českými dějinami znovu v roce 1619 volbou Friedricha Falckého českým králem. Následovala zničující Třicetiletá válka, po jejímž skončení se mohla naplno rozvinout barokní kultura. Území Čech a Bavorska se spojila v jeden společný kulturní prostor, jemuž v Čechách vtiskla viditelnou podobu svou geniální architekturou hornobavorská rodina Dietzenhoferů a v Bavorsku zase chebský rodák a český Němec Balthasar Neumann. V 18. století, kdy barokní skvosty architektonické byly doplněny i o skvosty hudební, působila také řada českých hudebníků ve dvorních orchestrech ve Wallersteinu, Oettingenu či Mnichově.

Tehdy byly také učiněny pokusy o sjednocení tohoto prostoru i politicky. V roce 1741 se kurfiřt Karel VII. Albrecht Bavorský nechal v Praze korunovat za českého krále a neúspěšně se pokusil ovládnout Čechy. V roce 1778 po vymření starobavorské větve Wittelsbachů se naopak císařovna Marie Terezie neúspěšně pokusila připojit Bavorsko.

Do 19. století vešly Čechy a Bavorsko sice jako oddělené útvary, avšak společné hodnoty a identita byly nadále posilovány. Obě země se staly kolébkou průmyslové tradice, zejména pak sklářského umění a - samozřejmě - výroby piva. Bavorsko pro nás představovalo také významnou inspiraci politickou. Nejeden český liberál tehdy s oblibou sáhl po Augšpurských novinách.

Parlamentní ústavní systém zavedený v Bavorsku jako v jedné z prvních zemí v Evropě se u nás stal vzorem pro demokratické hnutí završené revolucí 1848/49. Mnichov se navíc etabloval jako město umění a na zdejší akademii studovala v druhé polovině 19. století řada našich významných umělců, Čechů i Němců.

K podstatným změnám došlo po roce 1918, kdy byla v Bavorsku vyhlášena republika, která brzy čelila zásadním politickým a ekonomickým problémům a nakonec padla, spolu s celou Výmarskou republikou, za oběť nacismu. Byl také založen československý stát, který i přes své demokratické parlamentní uspořádání s sebou vzal do vínku národnostní napětí, které se nakonec stalo záminkou pro nacistickou agresi a rozbití československé státnosti.

Pro většinu Čechů toto rozbití dodnes symbolizuje právě město Mnichov, kde byla v září 1938 podepsána dohoda, která znamenala nejen pro nás nástup vlády teroru a násilí. Tento krok předznamenal na dlouhou dobu krizi společné identity založené na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti.

Jedním z jejích posledních světlých okamžiků bylo uvedení původně dvojjazyčné veselohry Čech a Němec z pera Jana Nepomuka Štěpánka ve Stavovském divadle v roce 1936, v níž Němci hráli česky a Češi německy. Byl to velkolepý počin, který se v dlouhé historii nesnadných česko-německých kulturních vztahů už nikdy neopakoval.

Naše identita v tomto prostoru nadále byla dominantně odvozována od etnického původu a jazyka, které se však stávaly nepřekonatelnou bariérou a nástrojem izolace. Koncepce vlasti omezené jen na jeden, vlastní národ pak znamenala nejprve v roce 1938 ztrátu domovů pro mnoho Čechů a následně v roce 1945 po ukončení válečného běsnění také pro téměř všechny naše německé spoluobčany.

Pro prostor, ve kterém po staletí žili Češi, Židé a Němci vedle sebe, bylo celé toto období s odstupem nejtragičtější periodou, která zasáhla několik generací lidí na obou stranách hranice.

Naplno jsem si rozsah této tragédie opět uvědomil při včerejším uctění památky obětí v bývalém koncentračním táboře Dachau, který je jedním ze symbolů masového nacistického vraždění. Když jsme si připomínali oběti z českých zemí a vyjadřovali respekt přeživším, mysleli jsme na jména jako Josef Čapek, kardinál Josef Beran nebo biskup Štěpán Trochta, ale také na Maxe Mannheimera nebo faráře ze Zadní Zvonkové Engelmara Unzeitiga, kterého jeho spoluvězni nazývali Andělem z Dachau, františkánského mnicha z kláštera v Moravské Třebové Petruse Karla Mangolda, pražského augustiniána s česko-německými kořeny Augustina Schuberta či pátera Antona Geberta, který zde našel smrt za projevy spoluúčasti s českými kněžími, kterým poskytoval duchovní útěchu v pražské Pankrácké věznici.

Na čestnou památku kněží z českých zemí, bez ohledu na to, zda českého či německého jazyka, kteří pro svou víru a odpor vůči totalitě trpěli, jsem také včera položil věnec u základů lágrové kněžské ubikace. Bohužel nemohu nyní vyjmenovat onu dlouhou řadu všech českých, židovských a německých obětí z českých zemí, kteří prošli Dachau. Naše upomínka však patří každé z nich. Nikdy nezapomeneme na jejich hrdinství a na odhodlání riskovat i vlastní životy v boji proti rasovému a nacionálnímu teroru.

Po válce byl příhraniční region na dlouhá desetiletí zcela vykořeněn, jeho identita byla ke škodě Čechů i Němců násilně změněna. České pohraničí převzal po válce stát a osídlil ho lidmi, kteří tam přicházeli v nejistotě, zda tam jednou nepřijde někdo místo nich.

Pohraniční krajina ztratila paměť, zanikla kultura, mnohé architektonické památky byly zničeny. Města přišla o svůj pestrý, mnohonárodnostní a mnohojazyčný charakter. Nenávratně byla zdevastována průmyslová i zemědělská výroba. Lidé na české straně hranice nepociťovali touhu interpretovat dějiny jinak, než jim byly předkládány. Kdysi bohaté regiony se staly periferií, zdejší lidé byli komunistickou propagandou pravidelně strašeni západními revanšisty.

Do Bavorska přišly milióny našich bývalých německých spoluobčanů, kteří se významně zasloužili o jeho ekonomický rozkvět i vynikající životní úroveň, kterou má dnes. Nezapomínáme ani na to, kolik českých exulantů našlo svůj domov v období 1948-1989 v Mnichově a jeho okolí, ani na to, že po stažení železné opony odtud vysílalo Rádio Svobodná Evropa, pro mnohé v Československu jeden z mála mostů do svobodného a demokratického světa.

Rok 1989 přinesl pád železné opony a s ním spojenou úlevu. Totalitu přes noc vystřídala demokracie, stereotypy se ale měnily pomaleji než oživování sousedství. Bylo třeba vytvořit přeshraniční vazby a dát sousedství nový obsah, neboť původní již neexistoval. Navazování vzájemných kontaktů také naráželo nejen na bariéru jazykovou, ale i na vzájemnou neznalost mentalit a kultury.

Na druhou stranu, hranice konečně přestala Čechy a Bavory rozdělovat a stala se opět místem setkávání a aktivit, které tomuto prostoru začaly vracet jeho původní významy. Lidé z řad třetí generace místních obyvatel pak často spolu s bývalými německými spoluobčany a jejich potomky dodnes navracejí regionu jeho staro-novou identitu. Opravy církevních památek, turistika, partnerství měst a škol, či nejrůznějších spolků jsou typickým příkladem mnoha iniciativ, z nichž se vyvinula neformální setkání a nová přátelství. Všem těmto lidem na obou stranách hranice patří moje poděkování.

Úkolem nás politiků je vytvářet pro dobré sousedství podmínky. Jedním z nejvýznamnějších kroků tímto směrem, kterým jsme se pokusili pojmenovat minulost, a zbavit ji tak politických ale i lidských emocí, byla Česko-německá deklarace z roku 1997. Ta připravila půdu pro občanský dialog a odborný diskurs mezi Čechy a Němci.

Neméně významným krokem pak bylo prohlášení české vlády ze srpna 2005, kterým odsoudila tehdejší paušální nazírání na naše bývalé německé spoluobčany a omluvila se za příkoří, které československé orgány způsobily německým odpůrcům nacismu, již si za své postoje během války naopak měli zasloužit naše uznání. Třeba přitom zdůraznit, že česko-němečtí odpůrci nacismu pocházeli jak z řad levicového, tak i konzervativního a křesťanského odboje.

Omluvy vyslovené představiteli demokratického Německa všem národům za to, co jim způsobil nacismus, i vše, co bylo řečeno z české strany k odsunu a našim bývalým spoluobčanům, otevírá dveře k novému soužití a k věcné diskusi o minulosti a jejímu pochopení. Máme-li v této zkoušce obstát, měli bychom být upřímní.

Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Jsme si přitom vědomi zásadního přínosu německy mluvících obyvatel českých zemí pro hospodářský a kulturní rozvoj tohoto prostoru v celé jeho historii. Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo. Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit.

Když jsem přijížděl do Bavorska, přemýšlel jsem o pozitivních inspiracích pro česko-bavorský dialog. Především chci potvrdit, že Bavorsko a všichni jeho občané jsou v České republice vítanými partnery. Jsem rád, že po jednání s ministerským předsedou Horstem Seehoferem mohu s radostí oznámit, že se nám česko-bavorský dialog podařilo posunout vpřed a dát mu hlubší rozměr reflektující naši tisíciletou společnou historii.

Kromě pravidelných jednání na naší úrovni považujeme za důležité zahájit a udržovat intenzivní parlamentní dialog, který by mohlo doprovázet ustavení společné parlamentní česko-bavorské skupiny. Chceme rovněž napomoci širšímu povědomí o společné duchovní tradici a kulturní sounáležitosti ve veřejnosti. Společná česko-bavorská zemská výstava na obou stranách hranice by mohla tomuto účelu vhodně posloužit a podpořit zájem nacházet v historii materiál, který nás spojuje, a nikoli rozděluje. Věnujme se reflexím soužití a vzájemným inspiracím v našem regionu.

Nedílnou součástí tohoto procesu by měla být podpora témat regionální historie jak v práci česko-německé komise historiků, tak v odborných institucích. Vidím velký potenciál v nově vzniklé Nadaci Chebský les, v Česko-německém Fondu budoucnosti a Česko-německém diskusním fóru, jež se věnuje jak tématům míst společné paměti, tak aktuálním tématům našich vztahů. Uvítal bych v těchto institucích akcent věnovaný česko-bavorským vztahům. Budeme také nadále podporovat Collegium Bohemicum, které se aktivně věnuje projektům tematizujícím česko-německé a bavorské soužití.

Chceme-li důsledně a efektivně podporovat sounáležitost v regionu, nesmíme zapomínat na tak obyčejné věci jako je dopravní infrastruktura, hospodářská spolupráce, výuka jazyků nebo duální vzdělávání.

Shodli jsme se na doporučení našim ministrům, jak dále postupovat. Velmi jsme v této souvislosti uvítali aktivity řezenské Průmyslové a obchodní komory v Plzni nebo zřízení Bavorsko-české odborné akademie pro cizojazyčná povolání ve Weidenu a věříme, že podobná zařízení budou následovat. Podobně pozitivně hodnotíme vzájemný obchod. Nemusím zmiňovat čísla, pro představu snad jen pouhý fakt, že Bavorsko je pro Českou republiku třetí největší obchodní partner, významnější než třeba Spojené státy americké nebo Francie.

Zahájit chceme novou éru vědecko-výzkumné spolupráce našich špičkových pracovišť zaměřených na moderní technologie, pokračovat hodláme ve spolupráci v energetice. Pouze společně můžeme posílit energetickou bezpečnost obou zemí. Odlišné postoje Německa a České republiky na jadernou energetiku by se neměly stát zátěží pro česko-bavorské vztahy.

Reálně hrozící výpadky elektřiny ukazují, že problém energetiky je komplexní, nevyhne se ani Německu nebo Bavorsku, a týká se také přenosových soustav a jejich stability. Jaderná energetika má mimo jiné i v tomto kontextu svůj pozitivní význam. Navíc je zřetelné, že Česká republika samotná má absolutní zájem na maximální bezpečnosti jaderné energetiky. Velkou důležitost přikládáme propojování energetické infrastruktury, zejména v oblasti ropy a plynu.

Dámy a pánové,

Česko-bavorské dějiny nejsou nic jiného než zrcadlo mnohotvárného lidského společenství, které je vytvářelo. S touto optikou se snažme porozumět oné době a na tomto základě posilujme vzájemnou důvěru a přátelství. Ty však nelze nařídit politickými proklamacemi, musí vyrůstat z autentické zkušenosti každého z nás, zkušenosti, která se primárně utváří v každodenním česko-bavorském dialogu, ukotveném v Evropě.

My jsme pro něj v těchto dnech vytvořili nové, mimořádně příznivé podmínky. Zodpovědnost za něj však leží na každém jednom z nás. Nebojme se rozdílných názorů, nových témat nebo překážek, které nás na této cestě čekají. Vytrvejme na ní společně kvůli našim předkům a v zájmu našich potomků.

Děkuji Vám za pozornost.