Toyota má také jednu z nejdelších tradic ve výrobě terénních vozů. Její inovativní prvky inspirovali řadu konkurentů a každý nový model značky udává po dlouhou dobu trend ve své třídě. Modely označované Land Cruiser křižují celý svět a důkazem nesporné kvality a funkčnosti jsou vozy z první řady BJ, které stále jezdí ať již v Asii či na černém kontinentu.
Jak to tedy začalo?! Začátkem roku 1951 vyrobila Toyota první automobil s pohonem všech kol, který položil základní kámen kultovní řady Land Cruiser. Ještě se tak si ce nejmenoval, ale vznikl na podvozku lehké jednotunové nákladní Toyoty SB v kombinaci s díly dosud existujících modelů. Na světě byla Toyota BJ s osvědčeným šestiválcem o výkonu 62 kW. Teprve o tři roky později rozhodl Hanji Umehara, ředitel pro technologii, pojmenovat tuto sérii terénních vozů jako Land Cruiser namísto jen suché typové zkratky. Následující model byl tedy pojmenován Land Cruiser FJ25, a byl svého času nejvýkonnějším terénním automobilem světa, představoval zlom pro všechny příští generace Land Cruiserů. Při vývoji tohoto modelu, vybaveného zážehovým šestiválcem 3.9 série F s výkonem 77 kW, kladli inženýři hlavní důraz na pohodlí. Dosud používané plátěné dveře nahradily kovové s posuvnými okny. Také jízdní komfort získal na kvalitě, neboť místo původního odpružení z nákladního vozu dostal vůz listová pera vyvinutá přímo na tento model. Nový Land Cruiser získal velice rychle úspěch a to i v zahraničí, zvláště v jihovýchodní Asii. K první modelové výměně došlo v roce 1960 se zavedením série 40, kterou později rozšířil ještě pick-up a hard top s delším rozvorem. Vizuálně se vůz od FJ25 příliš nelišil, ale byl stále zdokonalován a svou kvalitou si získával mnoho příznivců. Prodejní úspěchy pokračovaly dál, takže v roce 1968 Toyota oslavila už stotisící Land Cruiser. Modernější motory, které se lišily dle regionu ve kterém se Land Cruiser pohyboval v roce 1972 doplnil výrobce mechanickou čtyřstupňovou převodovku a o dalších deset let později dokonce pětistupňovou. S tím přišly i kotoučové brzdy na předních kolech, které zlepšovaly bezpečnost jízdy a na podlaze mezi předními sedadly se objevila páka ruční brzdy. Dalším příslibem nových zákazníků byla jistě i větší nádrž na 85 litrů, která rapidně zvýšila dojezd. Slavné „béjéčko" se tak vyrábělo až do roku 1984, kdy jej definitivně vystřídala nová série s označením J7. I když né tak docela. Oblíbených tvarů se v jihovýchodní Asii či Jižní Americe nechtěli vzdát a tak až do roku 1998 montovali v Brazílii tyto klasické Toyoty dál v licenci pod místním označením „Bandeirante". Tím bohužel doznala Toyota BJ dalších změn. Tou nejmarkantnější byla řekněme „diskutabilní" obdélníková světla, ne příliš vkusná plastová přístrojová deska a pod kapotu se nastěhovali technicky zastaralé vznětové motory Mercedes Benz o objemu 3,6 až 4,0 litry. Co se dá dělat, jiný kraj - jiný mrav. Ale zpět k časové ose originálních Toyot!
V roce 1984 tedy tu pravou neposkvrněnou sérii J4, která si již zasloužila svůj „automobilový důchod" vystřídala již zmíněná řada J7, jejíž četné verze s označením „Light duty" byly vybaveny komfortním podvozkem s vinutými pružinami namísto listových per. Moderní karosérie měla ostře řezané hrany a opět se rychle dostala do obliby zákazníků. Funkční interiér byl od modelu J4 naprosto převratnou záležitostí a doslova hýčkal své řidiče a posádky. I když stále musíme myslet na to, že řada J7 byla stvořena hlavně za účelem pracovním. Proto mimo zmíněné řady light dutty Toyota vyráběla i stejné karosářské verze s listovými pery a mohutnějším podvozkem s označením „heavy dutty". Tyto verze pak dostaly ostřeji řezanou příď evokující ještě více historický model J4 a pod kapotu „pracovních verzí" byly montovány motory s větším obsahem. Zatímco v civilních verzích byly čtyřválce vznětové či benzínové o objemu 2,4 litrů, v pracovních sedmdesátkách seděli řadové šestiválce o objemu 4,0 až 4,2 litrů. Roku 1991, došlo k důkladné modernizaci „light dutty" řady J7 a jejích modelů KZJ70, 73 a 77. Nová modernější příď šla s dobou, vznětový moderní třílitrový motor s hliníkovou hlavou válců disponoval výkonem 126 koní a jeho základ prakticky dodnes pracuje v poslední řadě Land Cruiser 120. Na začátku tak překonal počet Land Cruiserů dvoumiliónovou hranici. Zcela nový Land Cruiser 90, modelové řady J9 poprvé představený v roce 1996, byl ráznou odpovědí Toyoty na nově vznikající segment SUV. Krátké i dlouhé verze štíhlé karosérie opět oslovili řadu zákazníků a poprvé se v terénní toyotě objevilo nezávislé zavěšení přední nápravy. To zajišťovalo nový rozměr komfortu řízení vozu na silnici, kam se pomalu, ale jistě terénní vozy přestěhovali. Již to nebyly jen pracovní stroje pro lesníky či majitele těžko dostupných horských chat. Terénní vozy se pomalu začali v druhé polovině devadesátých let doplněním image úspěšných podnikatelů. Proto i interiér musel patřičně projít modernizací. Airbagy, automatické klimatizace, výkonné a kvalitní audiosoustavy jsou dnes v této třídě již samozřejmostí. Ale neutíkejme od tématu a vraťme se opět trochu do historie. V druhé polovině šedesátých let začal v USA vzrůstat zájem o prostorné a právě i luxusní víceúčelové vozy 4x4, na což Toyota reagovala větším Land Cruiserem Station, typ FJ55V. Tím se narodila nová generace velkých Land Cruiserů řady J5, které Toyota nabízela paralelně s klasickými off-roady. Až do roku 1980 zastával robustní Land Cruiser 50 neúnavně svoji službu, než jej vystřídala řada J6. Nesmrtelná „šedesátka" posléze zásluhou jízdního komfortu zaznamenala jak v Americe, tak Evropě nesmírné prodejní úspěchy. Nový vůz, charakterizovaný ještě větším rozvorem (2730 mm), byl nabízen se dvěma pohonnými jednotkami - vznětovým šestiválcem 4.0 (77 kW) a zážehovým šestiválcem 4.2 (88 kW). Modelová obměna tedy u řad station wagonů nebyla tak častá, ale Toyota nikdy nespala na vavřínech a tak v roce 1990 přišla další řada J8 a modely Land Cruiser HDJ a FZJ 80, který v řadě Station pokračoval. Nadčasový styling a nebývalý komfort, to byly hlavní rysy těchto vozů. Kromě zaoblených tvarů získal komfortní vinuté pružiny a také dva výkonné diesely 4.2 (96 kW) a 4.2 TD (123 kW). V roce 1998 přišla Toyota s verzí LC 100 poháněnou mimo silného vznětového motoru i zážehovým osmiválcem 4.7 o výkonu 173 kW. S tím také u velkých toyot přišla nezávislá přední náprava
