reklama
 
 

Kriminální seriály mě vytáčejí, říká policejní profesor

18. 4. 2008 19:43
Skutečné vyšetřování se hodně liší od toho v televizi

Olomouc - "Detektivové" z kriminalistických laboratoří, čili odborně forenzní vědci, se stali populárními prakticky po celém světě díky hraným americkým televizním seriálům. Ty se v Česku vysílají pod názvem Kriminálka Miami, Kriminálka Las Vegas či Kriminálka New York.

"Nevydržím se na ně dívat. Jako odborníka mě hrozně vytáčejí," hodnotí tyto seriály Jiří Straus, soudní znalec a prorektor pro vědu a výzkum na Policejní akademii v Praze.

Jak se zobrazuje skutečnost?

Profesor Straus byl hostem jedné z mnoha besed, které jsou součástí festivalu Academia film Olomouc. Spolu s ním pozvání přijal i Nikolaj Hrib, učitel z katedry kriminalistiky Policejní akademie, dříve vyšetřovatel a pak policejní ředitel v Děčíně.

Proč byli kriminalisté na festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů? Přehlídka Academia film si totiž letos výrazněji všímala pravdivosti zobrazování odborných poznatků.

A součástí přehlídky je i výstava Krimistory, která se prolíná celou Olomoucí (podrobněji viz video vedle).

Kriminální seriály sice nepatří do kategorie dokumentů, ale určitě vzbudily mezi veřejností větší zájem o forenzní vědu než všechny odborné snímky dohromady. Jak tedy jsou pravdivé?

O Academia filmu čtěte:
Shrnující pohled na festival, včetně ukázek filmů

Na počkání to nejde

Na základě ukázek ze seriálu Kriminálka Miami, které získali od pořadatelů, se oba kriminalističtí odborníci shodli: zobrazované postupy z kriminalistické laboratoře se v praxi obvykle doopravdy používají (až na malé výjimky). A to i v českých kriminalistických laboratořích.

Jen vybavení je trochu odlišné. "Kdybyste stlačili dohromady všechna pracoviště ze světa, měli byste Kriminálku Miami," shrnul Jiří Straus.

Ve skutečném světě se výsledky z policejné laboratoře nedají prakticky nikdy získat "na počkání", jako na televizní obrazovce. Rozbory trvají týdny až měsíce.

Oborem profesora Strause je biomechanika, tedy v tomto případě například určování jak, jakým nástrojem a v jakém pořadí došlo ke zranění oběti. "Vypracovat znalecký posudek, když se opravdu snažíte být co nejrychlejší, stejně trvá aspoň měsíc, obvykle však spíše dva měsíce," uvedl.

Za kratší dobu se všechny propočty, měření na místě činu a jejich vyhodnocení prostě zvládnout nedají nikde na světě.

Nebyla by to zábava

Podobně je i mnohem pomalejší srovnání DNA z místa činu. Anebo zhotovení náčrtu obličeje podle výpovědi svědka: to trvá kolem pěti šesti hodin!

Diváky u televize by samozřejmě nebavilo dívat se, jak laborant míchá vzorek dvě hodiny v kádince, pak jej dá na další hodiny kroužit do centrifugy... Až za pár týdnů vyšetřovateli sdělí výsledky.

"Televizní seriály předvádějí neskutečné podmínky, neskutečné výsledky a hlavně v neskutečných časech," shrnul Nikolaj Hrib.

Zjednodušuje se ostatně i zobrazení práce samotných policistů, připomněl doktor Hrib. Všimli jste si? Ve filmech policisté nepíší protokoly, přestože ty jsou zcela nezbytné pro soud.

Anebo zatýkání: "Ve skutečné kriminalistické praxi nepřichází v úvahu, aby tak specializovaní odborníci riskovali střet s nebezpečným pachatelem, na který ani nejsou připravováni," konstatoval Nikolaj Hrib.

Kus nepříjemné pravdy pro zločince

Pokud však divák z televizních seriálů získá pocit, že se dá téměř na všechno přijít, nemusí být daleko od pravdy.

Nikolaj Hrib to ilustroval i případem zavražděné ženy, který ve své praxi vyšetřoval.

Měli podezřelého, ale nemohli proti němu shromáždit dostatečné důkazy. Po letech ovšem postoupila technika vyhodnocování vzorků DNA. Laboratoř tedy znovu vyšetřila uschované vzorky z místa činu. Usvědčující DNA podezřelého tam opravdu našla.

autor: Josef Tuček | 18. 4. 2008 19:43

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama