Praha – Anna Benešová je "mámou" 2 500 dětí, i když nemohla mít své vlastní. A možná jich tu v současnosti mezi námi žije až ke třem tisícovkám: seniorů, jejich již dospělých potomků a dětí těchto potomků.
Za svůj život vděčí Anně Benešové tři poválečné generace lidí. Někdejší zdravotnici 1. čs. polního praporu v Sovětském svazu navštěvovali ještě dlouho po skončení druhé světové války veteráni bojů na východní frontě. "Nebýt tebe, Aničko, tak tu dnes spolu nesedíme," říkali jí vždy s až dojemným vděkem. Anička jich na bojištích zachránila minimálně dvě stovky.
Dvě stovky mužů ve věku 20 až 30 let, což bylo obvyklé stáří frontových vojáků, mohly po válce podle demografky Jitky Rychtaříkové zplodit v první generaci 400 dětí. Přičemž i s tou třetí jde celkem o již zmíněných 2 500 lidí. "Když se budu držet hodně při zemi," dodává Rychtaříková.
Příběh Anny Benešové je jedním ze zapomenutých hrdinství Čechů ve válce, od jejíhož konce uplynulo právě 70 let. Tři osudy v poslední době neprávem opomíjených vojáků z východní fronty ukazují, proč by měli být dál připomínáni.
Statečnější než muži
O tom, co vše se skrývalo v drobounké, 165 centimetrů vysoké, milé a okolím velmi oblíbené Aničce Benešové napovídá i její válečná medaile Za chrabrost před nepřítelem, Československý válečný kříž 1939 či čs. řád Rudé hvězdy.
Po útěku z nacisty okupovaného a rozbitého Československa vstoupila s manželem Oskarem po složitém putování do 1. čs. polního praporu v Sovětském svazu. Na frontě se přitom podle svědků chovala statečněji než mnozí muži, tak jako ostatně i jiné zdravotní sestry.
Zatímco bojující vojáci se kryli v zákopech či za terénními nerovnostmi, zdravotnice se za zraněnými plazily až do předních linií, často doslova na dosah nepřítele. Jenže po ošetření a odtažení mnohem těžších vojáků se opět vracely tam, kde vládla smrt.
"Znovu a znovu odcházely ke zraněným vojákům do přední linie. Znovu a znovu se prodíraly hustou střelbou... Já bych to asi nezvládl," popsal chování zdravotnic historik Miroslav Brož.
Střepina dělostřeleckého granátu si Aničku Benešovou našla nakonec v bojích o Kyjev, kde byla těžce zraněna. To už jí za život vděčily desítky mužů.
Zbyla po ní jen pamětní deska
Válka skončila a podporučík Anna Benešová pochoduje 17. května 1945 v centru Prahy na slavnostní vojenské přehlídce. A stále čeká na návrat svého manžela, jenž byl vysazen spolu s dalšími čtrnácti parašutisty na Mělnicku, kde založili česko-ruskou partyzánskou brigádu Národní mstitel.
O jeho osudu se Anička dozvídá až v červnu 1945. Vypátrala i oddíl, v němž její manžel bojoval. Partyzáni jí také ukázali hrob Oskara Beneše a předali manželovu náprsní tašku s kapesníčkem - jejím dárkem. Na konci dubna 1945 nacisté zaměřili Benešovu vysílačku a pokusili se partyzány obklíčit v Zahájí. Velká část oddílu se stačila stáhnout roklí u obce Chorušovice, avšak Oskar Beneš zůstal s dalšími dvěma partyzány, aby kryl ústup svého oddílu. Nakonec zůstal těžce zraněný sám - poslední náboj si nechal pro sebe.
Anna Benešová zemřela bezdětná v roce 1998. Zůstaly tu ale po ní tisíce lidí, jimž dala život. Dnes ji připomíná jen pamětní deska na domu ve Vinařské ulici 1 nedaleko pražského Strossmayerova náměstí, kde až do smrti žila.
Žid, jenž odmítl roli ovce
Spisovatel Ladislav Mňačko dělil partyzány do dvou skupin. Ti první po druhé světové válce demobilizovali, aby se vrátili ke svým předešlým životům. Těm druhým posloužil zpravidla protinacistický odboj jako odrazový můstek v jejich kariéře.
Arnošt Steiner si po druhé světové válce zvolil první skupinu. Stal se elektromontérem v jihomoravské Prefě, později mechanikem v ortopedické dílně Orthopedie Brno. A nikdo z jeho kolegů netušil, že skrývá doma v šuplíku Řád bílého lva Za vítězství, dvě medaile Za chrabrost před nepřítelem či sedm Československých válečných křížů 1939 (víc jich nikdo nezískal). Abychom jmenovali alespoň některá československá bojová ocenění. Zahraničních měl nepočítaně.
Čtyřiadvacetiletý Steiner však neutekl z Československa před nacisty proto, aby mohl sbírat medaile. Jen si šel prý jako Žid vyřídit s nacisty za svou rodinu účty. A když to udělal, tak v roce 1947 z armády demobilizoval. "Splnil jsem svou povinnost," vysvětluje ve svých vzpomínkách.
Možná měl ale štěstí. V opačném případě by ho zřejmě neminuly komunistické perzekuce a kriminál, které se nevyhnuly ani vojákům z východní fronty. "Říkal sice, že své si už odbojoval a tím to pro něj skončilo, já si ale přesto myslím, že instinktivně tušil, k čemu se schyluje. A co zanedlouho čeká mnoho jeho spolubojovníků," domnívá se historik Miroslav Brož, jenž se se Steinerem osobně znal.
Ranění museli zemřít, nebylo jim možné pomoci
Steiner se vyznamenal už při svém bojovém křtu v bitvě u ukrajinského Sokolova (první medaile Za chrabrost před nepřítelem). Legendou čs. armádního sboru se ale stal v bojích o Dukelský průsmyk. "Ve dvou světových válkách jsem viděl mnoho, ale málokdy činy obdobné Steinerovým," píše v pamětech armádní generál a bývalý československý prezident Ludvík Svoboda.
Na počátku bojů o kótu 534 v Dukelském průsmyku měla Steinerova kulometná rota 94 mužů. Horský vrchol přecházel z rukou do rukou. Jednou ho obsadili Čechoslováci, aby byli vzápětí vytlačeni Němci. Útoky střídaly protiútoky, v zákopových střetech muže proti muži nebylo místo pro soucit. Vítězil rychlejší, silnější a bezohlednější.
V jednom z takových sevřel hrdlo malého Steinera obrovitý Němec. Čechoslovák už ztrácel vědomí, až když konečně nahmatal spoušť své pistole. Sevření povolilo. Z 94 vojáků zůstalo Steinerovi pouhých 11.
Nejhůře však Čechoslovákům bylo při následných bojích o Hyrowu horu.
"Je 10:30. Hitlerovci jdou do čelního útoku. Po půl hodině jsou odraženi. Ale i naši, kteří k nám chtěli proniknout. V okopech se rozléhá nářek našich raněných. Nemůžeme jim pomoci. Ti těžce ranění musí zemřít. Jediný pohyb tu znamená jistou smrt. Až mrtvé ticho v přestávkách mezi útoky ruší sténání umírajících. K mému okopu se plazí těžce raněný Němec. Bojuje o život, chce pomoci. Snad se od něj něco dozvím, jak silný je protivník. Nedoplazil se. Německý ´kamarád´ skončil jeho trápení dobře mířenou ranou," vzpomínal ve svém deníku v úsečných větách na dukelské peklo Steiner.
V té chvíli byli už jeho muži na pokraji amoku či totálního zhroucení. Do dalších bojů se vrhali vlastně už jen proto, že následovali svého velitele Steinera. Nic jiného a nikoho jiného nevnímali, nerespektovali.
Steiner, Žid a nestraník, měl smůlu
Výjimečně talentovaný voják Steiner byl za velitelské schopnosti a málo vídanou osobní statečnost navržen i na titul Hrdiny Sovětského svazu. Mělo to ale háček: odmítal vstoupit do komunistické strany a stejně tak zatvrzele se nechtěl zříci svého židovství.
Za hrdinství v bojích u Liptovského Mikuláše dostává svůj sedmý Čs. válečný kříž 1939 (sedm jich za celoválečné hrdinství obdrželi už jen Vladimír Janko a Sergej Petras). A ztráty byly u Liptovského Mikuláše dokonce větší než na Dukle. Ze dvou praporů 1. brigády zůstala neúplná rota. Zahynuli téměř všichni velitelé, kteří začali u Sokolova. Jen Steinerovi, jenž se stal velitelem tohoto zbytku, se dál vyhýbala zranění.
Arnošt Steiner - Žid, jenž odmítl roli ovce - zemřel v Brně 20. října 1982. Opakovaně byl po pádu komunistického režimu navrhován na Řád bílého lva (neplést se zcela jiným vyznamenáním Řádem bílého lva Za vítězství). Avšak Senátem tento návrh nikdy neprošel.
Španělák porazil i Karla Gotta
Řádem dětského úsměvu se může pochlubit třeba herečka Jiřina Bohdalová a dostal ho i komik Strýček Jedlička. Ale také Rudolf Šimáček, španělský interbrigadista a za druhé světové války dělostřelec československé jednotky v Sovětském svazu.
V roce 1975 zvítězil v hlasování dětí, které rozhodovaly o udělení řádu, dokonce i před zpěvákem Karlem Gottem či populární herečkou Štěpánkou Haničincovou. Děti daly tehdy v hlasování o nejlaskavější a nejpopulárnější osobnost přednost Rudolfu Šimáčkovi.
A frontový veterán si Řádu dětského úsměvu (předával mu ho na Pražském hradě Strýček Jedlička) vážil mnohem víc než medaile Za chrabrost před nepřítelem anebo Čs. válečného kříže 1939.
Šimáček byl vůbec zvláštním patronem - idealistou. K 1. čs. polnímu praporu v Buzuluku se umíněně hlásil i přesto, že si ve španělské občanské válce odválčil v řadách republikánů (dosáhl hodnosti teniente de la brigada internacional - poručík interbrigády) své.
V případě Španělska i Buzuluku se hrnul do boje kvůli výhradám ke klerofašistickému režimu diktátora Franka a ještě větší odpor cítil vůči nacistickému vůdci Hitlerovi. Nalétl však přitom (tak jako mnoho jiných) jinému diktátoru - tomu sovětskému, Stalinovi.
I Rudolf Šimáček (opět tak jako mnoho jiných) s přispěním sovětské reality nakonec prohlédl. A stejně jako všichni „španěláci“ se komunistickému režimu nehodil do krámu, takže byl označen za mezinárodního špiona a dobrodruha.
Žil jako rytíř don Quijote
Šimáčkův idealismus spočíval i v tom, že většinu svého důchodu věnoval na vysvětlování smyslu protinacistického (a možná by se dalo říci protidiktátorského) odboje. Platil si výrobu diafilmů, fotografií či plakátů, s nimiž jezdil po základních školách a vyprávěl dětem příběhy.
A uměl je líčit natolik poutavě - aniž by děsil krveprolitím -, že se ve své době zařadil u dětského publika k nejpopulárnějším a nejobdivovanějším osobnostem. Geniální vypravěč Šimáček je doslova vtahoval do svých zážitků.
Válečný veterán se vlastně minul povoláním. Pokud by se v roce 1937 nevypravil do Španělska, ale na divadelní prkna, možná bychom na něj dnes vzpomínali jako na výjimečného herce. Tento novodobý don Quijote, který celý život bojoval s "větrnými mlýny", si ani na sklonku života (nehledě na existenční potíže) slůvkem nepostěžoval na svůj osud. Toho nejdůležitějšího přece už dosáhl - Řádu dětského úsměvu.
Rudolf Šimáček zemřel půl roku před pádem komunistického režimu. A až do konce života se držel zásady, že "ho stálo za to žít".
