Zde nejdete náš S.T.A.L.K.E.R. speciál!
Moje poslední poznámky jsou již hodně staré a za tu dobu se toho událo opravdu mnoho. V podstatě jsem se již dopídil ke svému cíli, proto však musím všechny varovat. Nejen vstup do Zóny, ale i čtení mých poznámek je na vlastní nebezpečí, jelikož vám nyní hodlám odtajnit vše, co vás na konci čeká. Pokud se to tedy chcete dozvědět na vlastní pěst a nemíníte, abych vám prozradil něco, co ještě nevíte, tak radší dál ani nečtěte. Pokud pak budete zklamaní, neříkejte, že jsem vás nevaroval...
Inu navštívil jsem další laboratoř u bažiny Yantar a tam spatřil hrůzné lidské experimenty, které mi objasnily o Zóně zase něco více. Mé kroky pak tedy směřovaly k vymývači mozků - Brain Scorcher, který měla stalkerská frakce Monolith zapnutý, a jehož antény přivedly k šílenství každého, kdo se chtěl dostat dále k elektrárně, a mnoho stalkerů se stalo zombií útočící na všechno živé okolo. S pomocí vědců u jezera Yantar se mi však povedlo získat prototyp ochranného zařízení proti těmto vlnám, čímž se mi otevřela cesta na sever. Cesta, v jejímž středu leželo velké tajemství černobylské elektrárny.
Cestou jsem potkával menší skupinky stalkerů, které většinou vedly malé půtky s vojáky, případně s Monolithem, tak jsem se snažil jim co nejvíce pomoci. Čím blíže jsem byl k anténám, tím více se situace hrotila, až přerostla v otevřenou válku. Na jedné straně jsem stál já a na straně druhé desítky bojovníků. S novým oblekem a plným opaskem artefaktů to však nebyl takový problém. Stačilo trochu nastudovat taktiku soupeře, volit si dobré palebné postavení, mířit na hlavy (což vzhledem k mé minulosti příslušníka policejních sil z Counter-Striku nebylo tak těžké) a šetřit náboje tím, že jsem nepoužíval automatickou palbu. Sem tam se mi dokonce poštěstilo najít i nějakou dobrou pušku, která mi vše ještě usnadnila.
Kolem antén bylo už opravdu horko, obzvlášť když jsem se dostal pod těžkou palbu odstřelovačů. S jejich dalekohledem a dalekonosnými zbraněmi se moje zbraň nemohla rovnat, takže jsem musel hodně běhat, uskakovat a vůbec se krýt, abych se jich zbavil. Právě tady mi asi nejvíce chyběl jakýkoliv podpůrný arzenál v celé Zóně. Ruční granáty jsou fajn, ale jsem nějak zesláblý, asi tou radiací, která je všude kolem, takže nedohodím moc daleko. Kdyby se mi tak povedlo najít nějaký kouřový, abych si vyrobil clonu No, nakonec jsem toho jednoho otravu se sniperkou vyřídil granátometem mé pušky. Teď se jen dostat do útrob bunkru a ty proradné antény vypnout.
Následné čištění podzemních katakomb probíhalo zase ve znamení skřípajících zvuků, polomrtvých zombií a několika Monolith vojáků. U samotného zdroje psionických vln vymývače jsem si musel pospíšit, cítil jsem, že helma od vědců nevydrží moc dlouho a chvílemi se mi zdálo, že se kolem mě deformuje čas. Naštěstí se povedlo a cesta na sever byla konečně volná. Nyní najdu konečně Streloka a Dárce přání - Wish Granter, o kterém jsem tolik slyšel.
Barman, který mi úkol zadal, se ozval vysílačkou, že se prý chystá skupinka veteránů na sever do Pripyati a že by byli poctěni, kdybych šel s nimi. Aby ne, na žebříčku stalkerů jsem první a to s pořádným náskokem (jak jsem říkal, hodně času uteklo od mé minulé zpovědi, desítky hodin). Tak jsem si řekl proč ne. Bitva na začátku opuštěného města byla těžká, vojáci se množili a vylézali ze všech děr, dokonce se jim povedlo mě málem zabít nějakým prototypem pušky na Gaussově mechanismu. Povedlo se mi toho zmetka ze střechy sundat a zbraň mu sebrat, jen v ní nebyly žádné náboje. Ale nechal jsem si jí, třeba nějaké najdu a přijde vhod.
Poté, co jsem prozkoumal Pripyat, rozhodl jsem se jít rovnou k sarkofágu, a tam to začalo! Nejen, že po mně šel Monolith, který si zřídil bázi evidentně v elektrárně samé, ale také vojáci. Ti se navíc pouštěli i do Monolithu, takže to celé byla pěkná mela. Dokonce po mě jednu chvíli střílel i vrtulník. Proběhl jsem to až do sarkofágu, který byl překvapivě přístupný - vnější zeď byla probouraná, takže stačilo vběhnout dovnitř a uviděl jsem strom splněných přání. No, nebyl to úplně strom, ale jakýsi portál, přišel jsem k němu a přál jsem si abych byl bohatý! A najednou z nebe začalo pršet zlato a pršelo ho čím dál tím víc! Nešlo to zastavit a tak jsem skončil zavalen. Píšu jednou rukou na svém PDA a myslím, že mi brzy dojde vzduch...
Uf, to byl ale zlý sen, být zavalen zlatem, to je jak z nějaké pohádky. Probral jsem se na smradlavé dece v Pripyati, elektrárna stále přede mnou, jsem zvědavý, jestli to tam bude jako ve snu. Vydávám se na cestu a zjišťuji, že opravdu sen jakoby skutečnosti z oka vypadl. Utrácím hodně peněz za náboje abych měl zásobu. Samotný sarkofág, včetně portálu splněných přání vypadá úplně jako v tom snu, jen není tak majestátní. Přicházím k němu a přemýšlím co si přát, něco, co by neudělalo radost jen mně, no jasně! To jediné možné, aby celá tahle zóna, zdroj zla, mutantů, radiace a všeho svinstva navždycky zmizela! Najednou se mi zamotala hlava a probírám se v krásném zeleném lese, na břehu čistého jezera, kolem zdravá příroda, ono to snad zafungovalo!
Ale klidně bych se mohl rozhodnout i jinak. Co kdybych se celou tu dobu choval jako pěkná svině a nakonec vyslovil přání - chtěl bych kontrolovat celé lidstvo, být jeho diktátorem. Vždyť jinak ve své hlouposti a bezbožnosti upadne do záhuby. Co kdybych si přál právě tohle? Sarkofág by mne obklopil nekonečnou temnotou a prázdnotou. Možná bych se měl stalkerským konfliktům postavit po svém, všechny frakce vystřílet a s ničím ani s nikým se nepárat, klidně bych mohl ovládnout celý svět. Sarkofág by mne však vcucnul do sebe a já bych byl navždy jehou součástí. A proč bych si nemohl přát nesmrtelnost, když jsem celým tím dobrodružstvím prošel jen tak volně, ničeho nedbal, ale zase zbytečně neubližoval. Změnil bych se náhle v kovovou sochu... Je zde však stále ještě jedna možnost, co když je všechno vlastně úplně jinak?
Streloka jsem stále nenašel, snažím se znovu usnout a vyvolat si tu chvilku v Pripyati, něco je špatně jako bych na něco zapomněl, no jasně! Ten průvodce za nímž mně posílal obchodník v nováčkovském kempu! Ten musí něco vědět. Vydávám se za ním přes celou Zónu, naštěstí ale nesu jen lehkou výbavu, takže mohu stále běžet. Průvodce mi nakonec domlouvá schůzku s Doktorem ve Strelokově skrýši, kterou jsem objevil v Agropromu. Doktor mi řekne o tajemství schovaném přímo v hotelovém pokoji v Pripyati, tam prý najdu vše, co potřebuji k tomu, abych odhalil tajemství Monolithu a našel Streloka. Tak uvidíme, doufám, že tentokrát to nebude jen sen...
Tajemství Monolithu totiž jde mnohem dál, není to jen o elektrárně v Černobylu, je to o něčem jiném. Když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že to celé musí být něco víc, že vymývač mozků nebyl postaven jen a pouze pro to, aby zabránil stalkerům vchodu do zóny, Monolith tam musí něco skrývat. Co to asi může být a proč mám zabít Streloka? Čím dál tím více mi připadá, že tu není žádný důvod k jeho odstranění, spíše naopak. A co když vymývač funguje jinak, komplexněji? Co když je celý postaven jen k tomu, aby ovlivňoval lidi kolem tak, aby mezi sebou válčili? A jak vůbec může fungovat ten strom splněných přání? Zóna v sobě skrývá mnoho tajemství, ale tohle bude asi to největší. Zatím si myslím, že to bude nejspíše tak, že Monolith užívá vymývače ke kontrole vojáků a všeho, co se dostane do blízkosti antén a že... napadlo mně to, když jsem včera vzpomínal, jak jsme byli před Incidentem v Kijevě v kině na filmu Matrix... co když je něco podobného také tady?
Co když je prostě všechno úplně jinak a Strelok bojoval proti tomu, co Monolith chrání? A co když mne samotného přeprogramovali tak, abych Streloka, který určitě zná jejich tajemství, našel a pro ně odstranil? Musím ho najít, abych ho varoval, třeba nejsem sám, kdo má takový plán. I když pořád musím myslet na to, co mi řekl doktor v Agropromu, že na té fotce, co mám u sebe není Strelok, a jak se při tom divně tvářil, skoro jako bych se zbláznil. Ledaže by mě vymyli tak, že bych si nepamatoval, kdo jsem a potom bych úplně klidně mohl být... pane bože!
