Ve srovnání 27 evropských států Češi v míře důvěry a solidarity předběhli nejen Slovensko, ale například i Belgii nebo Francii. Žebříček celkově vedou severské země, mezi které se díky dobročinnosti, nezávislosti soudů, tisku a minimální diskriminaci dostalo i Lucembursko. Na chvostu se pak nachází Balkánský poloostrov a poslední příčka patří Řecku.

Analytici sestavili žebříček zemí podle prosperity. Česko z něj nevychází špatně

Loni v červnu zpustošilo tornádo obce na Břeclavsku a Hodonínsku. Extrémní bouře napáchala škody v hodnotě 15 miliard korun - poničila přibližně 1200 domů a 200 z nich muselo být kompletně zbouráno. Vlna pomoci byla takřka okamžitá. Lidé začali posílat finanční dary, ale i s nářadím sedali do vozů a jeli pomáhat. Finanční pomoc obětem se jen během odstraňování následků extrémní bouře vyšplhala na 1,3 miliardy korun.

Přitom podle srovnání žebříčku World Giving Index posílá u nás peníze na různou humanitární pomoc jen čtvrtina obyvatel a v Evropě jsme až na osmém nejhorším místě. „V rámci získávání dat pro žebříček World Giving Index se však výzkumníci dotazují na jednotlivé formy pomoci poskytnuté pouze v uplynulém měsíci. Češi patří mezi štědré dárce v případě nárazové pomoci v situacích jako živelné pohromy nebo právě probíhající konflikt na Ukrajině, méně už v oblasti dlouhodobé a pravidelné podpory,“ vysvětluje Tereza Hrtúsová, ekonomická analytička České spořitelny.

Připomíná výsledky průzkumu agentury Kantar, který se uskutečnil na konci března. „Téměř šest z deseti Čechů uvedlo, že poskytlo pomoc uprchlíkům z Ukrajiny buď osobně (11 procent), nebo skrze neziskové organizace (46 procent). V rámci střední Evropy tak patříme k zemím, které se na pomoci podílejí nejvíce,“ doplňuje Hrtúsová.

Každý pátý Čech dobrovolničí

„Ze zkušenosti bych odhadoval, že se pravidelnému dárcovství věnuje 15 až 20 procent dospělých Čechů. Rozhodně se to ale mění k lepšímu, protože před dvaceti lety u nás dlouhodobé dárcovství prakticky neexistovalo. Jediné, na co byli Češi ochotní větší měrou přispívat, byly právě katastrofy,“ upřesňuje Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni.

Češi jsou štědří, odpůrců neziskovek je vlastně jen málo, říká humanitární pracovník

Dobře si Češi stojí i v oblasti dobrovolnictví. Tuto činnost u nás vykonává téměř každý pátý, což nás v evropském srovnání řadí na devátou pozici. Pomyslnou pomocnou ruku cizímu člověku pak v posledním měsíci podalo na 45 procent české populace. Všechny tři složky žebříčku World Giving Index postupem času rostou a v současnosti tak pomáhá, daruje a podniká dobročinné aktivity více Čechů než například před pěti lety.

„Česká společnost se vyvíjí k lepšímu ve spoustě aspektů včetně ochoty darovat. Je to i příklad toho, jak se společnost jako celek cítí a vyspívá. Je ochotna se rozdělit, chápe, že je solidarita a podpora slabších otázkou vyspělé společnosti, nikoliv příklad slabosti,“ doplňuje Šimon Pánek.

Zásadní vlna pomoci se zvedla v momentě, kdy ruská vojska 24. února letošního roku zaútočila na Ukrajinu. Během této invaze podle údajů OSN z 18. dubna zemřelo už 2072 civilistů a dalších 2818 lidí utrpělo vážná zranění. Tak bezprecedentní útok vyvolal silné reakce po celém světě. V Česku se ihned začalo pomáhat. Jen ve veřejných sbírkách Češi vybrali do půlky března přes tři miliardy korun a od té doby se pomoc ještě více rozšířila.

Blízcí na dosah ruky

Nejlepšího výsledku v pilíři důvěry a solidarity Češi dosáhli v bodě, který zkoumal, zda mají Evropané nějakou blízkou osobu ochotnou pomoci v případě nouze. Podle žebříčku World Happines Report nám patří evropské prvenství a Češi se tak mají téměř vždy na koho obrátit. Pro srovnání Německo se v tomto bodě propadlo až na 22. příčku, ačkoliv celkově v míře solidarity obsadilo sedmé místo.

„Dostupnost služeb v případě, že se člověk dostane do nouze, je v naší zemi velmi dobrá. Existují však teritoriální rozdíly a obzvláště situace mimo větší města je komplikovanější. Složitá situace je v oblasti zdravotní péče pro lidi bez domova, kteří nejsou nikde evidováni a nemají zdravotní pojištění,“ upozorňuje Lukáš Curylo, ředitel organizace Charita Česká republika.

Charita byla dřív trestná, někteří mají dodnes předsudky, říká šéf platformy Donio

Podle něj Česko potřebuje zásadně zlepšit oblasti, jako jsou exekuce či ochrana sociálně slabších rodin a seniorů, lidí s chronickým duševním onemocněním, závislostí či různými typy demence.

Islámu se Češi bojí, ezoteriky ne

Zásadním ukazatelem solidarity je i to, jak se stát a jeho občané chovají k lidem z jiných zemí či etnik. Češi jsou v tomto směru v první polovině unijního srovnání. Diskriminaci jako problém vnímá jen 38 procent Čechů, uvádí šetření Eurobarometer.

Další data nabízí Migrant Integration Policy Index, který poměřuje dodržování lidských práv, pracovní příležitosti či začleňování imigrantů do společnosti v jednotlivých zemí. V něm se Česko ocitlo na dvanácté příčce. „Češi jsou obecně, na základní úrovni, průměrně tolerantní národ. Ale protože máme malou zkušenost s cizinci odlišné kultury, náboženství či barvy pleti, jejich příchodu a integrace se bojíme,“ vysvětluje analytik STEM Nikola Hořejš.

To se podle něj projevilo při migrační krizi z roku 2015, kdy české veřejné mínění ovládla často až panika z islámu. Byl to především strach z nového a cizího. „Také nemáme vyřešený náš vztah k Romům. Většina společnosti vnímá soužití s nimi za problémové a víc než třetina je nechce za sousedy. U muslimů je to ještě kritičtější. Na druhou stranu jsme jako ateistický národ tolerantní k různým ezoterickým naukám, východním náboženstvím a křesťanským denominacím nebo k homosexuálům,“ dodává Hořejš.

Hodnocení vlády

Oblastí, ve které má Česko největší prostor ke zlepšení, je důvěra vládě. Index prosperity udělal průměr z posledních deseti let z pravidelného evropského průzkumu veřejného mínění Eurobarometer. A vyšlo, že vládě obecně věří jen necelých 26 procent obyvatel Česka. Nejnižších hodnot, pouhých 13 procent, Češi v průzkumu dosahovali v letech 2012 a 2013 za vlády Petra Nečase. Druhého nejnižšího výsledku Česko dosáhlo při začátku první vlády Andreje Babiše v roce 2017. S nástupem současné vlády se situace zlepšila, jelikož mezi létem 2021 a zimou 2022 výsledky poskočily o 17 procentních bodů. Fialově vládě tak nyní důvěřuje na 45 procent české populace.

Podle dat Centra pro výzkum veřejného mínění nevěří Češi paradoxně ani neziskovým organizacím. Tato důvěra se dlouhodobě v Česku pohybuje kolem 40 procent.

Výrazně jiná situace panuje v oblasti obecné důvěry ve společnost. Beze strachu ze sousedství bydlí na 84 procent Čechů, což je naprosto totožný výsledek, jakého na sdílené dvanácté příčce dosahuje i Slovensko a Slovinsko. Nejhůře v tomto ohledu dopadli Řekové, kteří lidem ve svém okolí důvěřují jen v 66,4 procentech případů.

Česko má málo vysokoškoláků, ukázalo datové srovnání. Proto se tu daří dezinformacím

„Ačkoliv Češi obecně málo věří institucím, vysoké důvěry se dostává armádě. Podle údajů posledního průzkumu Eurobarometer jí věří 86 procent obyvatel, což je mezi státy EU třetí nejvyšší podíl. Důvěra v armádu je v Česku dlouhodobě na vysoké úrovni. Společnost ji vnímá velmi kladně v situacích, jako jsou živelné katastrofy či pomoc armády při pandemii koronaviru,“ doplňuje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.

Svoboda na druhé koleji

V celkovém vnímání důvěry a s ní spojené svobody hraje velkou roli vnímání korupce. Horší situace než v Česku panuje podle respondentů pouze v osmi unijních státech. V Dánsku či Finsku korupce problém téměř není. Na východě Evropy, zejména v Maďarsku nebo Bulharsku, je to naopak velký problém.

O moc lepší není v Česku ani situace kolem svobody tisku a soudů. V žebříčku Reportérů bez hranic česká média získala 23,4 „trestných bodů“ ze 100, což nám v EU opatřilo 19. místo. Soudy vnímá jako nezávislé pouze 51 procent Čechů, to je 16. příčka.

„Kromě obecných příčin, které Česko sdílí se zbytkem západní civilizace, například krize tradičních médií, nové zvyklosti konzumentů médií či pokles důvěry v novináře, jsou tu i příčiny konkrétní,“ vysvětluje Petr Orság, vedoucí katedry mediálních a komunikačních studií a žurnalistiky z Univerzity Palackého v Olomouci.

„V poslední dekádě jde zejména o oligarchizaci českých soukromých médií, tedy nákup mediálních domů místními miliardáři nikoli z primárně byznysových důvodů, ale jako ‚strategickou investici‘, která jim rozšiřuje možnosti ovlivňovat veřejné mínění,“ tvrdí Orság.

Podobně situaci vnímá i Petr Leyer, ředitel české pobočky Transparency International, který zároveň zmiňuje snahu o ovlivňování veřejnoprávních médií: „Problém vidím ve snahách některých politiků zasahovat do nezávislosti veřejnoprávních médií a pak ve vlastnické struktuře velkých soukromých mediálních domů. Značná část je jich vlastněna buď určitými vlivovými skupinami a využívána mimo jiné k prosazování jejich ekonomických a politických zájmů, nebo jejich vlastnictví není transparentní, takže nevíme, kdo za nimi stojí a jaké má další zájmy a aktivity,“ doplňuje Leyer.