Tamní středolevá vláda to udělala loni. Jedním z důsledků je, že ubývá bohatých Norů, kteří v rodné zemi chtějí zůstat.
"Učinil jsem těžkou volbu. Přestěhoval jsem se z Askeru do Lugana," napsal loni v září v otevřeném dopise zbytku představenstva už ze Švýcarska největší norský daňový poplatník a největší akcionář investiční společnosti Aker ASA Kjell Inge Røkke. Nebyl sám.
Podle nedávného průzkumu deníku Dagens Naeringsliv opustilo Norsko v roce 2022 více než 30 domácích miliardářů a multimilionářů. To je více než celkový počet superbohatých lidí, kteří opustili zemi během předchozích 13 let.
Ne že by se majetek, například nemovitosti či akcie, v Norsku předtím nedanily. V roce 2021 činila daň z bohatství u lidí s majetkem přes 1,5 milionu norských korun 0,85 procenta, z čehož 0,7 procentního bodu šlo do místní samosprávy a 0,15 procentního bodu státu. Daň byla pro všechny nad tuto hranici stejná.
Pak ale přišel skok, norský stát sáhl na peníze dobře situovaných lidí výrazněji. Z majetku nad 1,7 milionu korun chce teď 0,3 procentního bodu, tedy dvojnásobek oproti minulosti. Celkem tedy mají veřejným institucím platit jedno procento z hodnoty svých aktiv. A těm nejbohatším, jejichž majetek přesahuje 20 milionů NOK, zvýšil stát zdanění o 0,4 procentního bodu, tedy na celkovou částku 1,1 procenta z hodnoty jmění. Městům a obcím stále náleží stejný podíl z daně ve výši 0,7 procentního bodu.
Nejbohatší snáze zvednou kotvy
Ekonom Pavel Kohout říká, že podobné příběhy se neustále opakují, s týmž nechtěným výsledkem: "Je třeba si uvědomit jednu ekonomickou zákonitost, jejíž platnost je takřka univerzální: každá daň, která byla původně namířena na superbohaté, se postupem času demokratizuje a postihuje stále širší a relativně méně bohaté vrstvy obyvatelstva. Bylo tomu tak s daní z příjmů ve všech zemích."
V přepočtu na české koruny zasáhne ona jednoprocentní daň majetky o hodnotě 3,3 milionu. "Jde tedy o masovou daň, nikoli záležitost nejvyšších tříd," dodává Kohout a poukazuje na to, že miliardáři mají obecně mnohem větší možnosti se přestěhovat, najímají si nejlepší daňové poradce a právníky. "Mohou si dovolit žít v jakékoli zemi na světě. Něco podobného je mimo dosah středních tříd."
Røkke je novým dokladem platnosti tohoto schématu. Výběrem Lugana v italsky hovořícím švýcarském kantonu Ticino přitom ukazuje, že mu nešlo o únik do vysloveného daňového ráje. "Není ani nejlevnější, ani nemá nejnižší daně, ale je to skvělé místo s centrální polohou v Evropě. Od těch, kteří mají blízko k firmě i ke mně, jsem vzdálený jen na jedno kliknutí," citoval list The Guardian z otevřeného dopisu, který tento miliardář napsal.
Patrně ani Norsku se tedy úplně nevyplatí sáhnout na největší majetky. Jen Røkkeho přesídlení ho bude stát přibližně 175 milionů norských korun ročně na ušlých daňových příjmech. V loňském roce byl čtyřiašedesátiletý byznysmen nejvíce zdaněnou osobou v zemi. Deník Dagens Næringsliv spočítal, že od roku 2008 zaplatil na daních přibližně 1,5 miliardy NOK.
Podle analýzy britské expertní skupiny Wealth Tax Commission vybralo Norsko v roce 2019 na dani z bohatství asi 16,1 miliardy norských korun. Zvýšení podle zběžných odhadů mělo přinést dodatečných 1,6 miliardy korun. Podle emeritního profesora Norwegian Business School Oleho Gjems‑Onstada měli ti, kteří zemi opustili, dohromady majetek v hodnotě nejméně 600 miliard domácí měny. Teď je v původní vlasti danit nebudou a stát nezíská hypotetických 6,6 miliardy. Podle propočtů by tak výběr daně měl být nižší než v minulosti.
Gjems‑Onstad přirovnal situaci k brexitu. "Norsko nemá žádnou velkou tradici v sebepoškozování. Množství podnikatelů, kteří se stěhují do zahraničí, je pro veřejnost určitým šokem. Někteří politici obviňují bohaté z toho, že odcházejí, a myslím si, že mnoho obyčejných lidí z toho nemá radost," řekl listu The Guardian.
Ekonom Kohout v tom vidí logiku. "Je s podivem, že nejbohatším poplatníkům, kterým byla loni daň zvýšena, nedošla trpělivost mnohem dřív, uvážíme‑li výši ostatních daní v Norsku," připomíná.
Odborníci poukazují i na další okolnost - samotný výpočet daně je komplikovaný a výslednou sumu, jakou norský stát vybere, nelze přesně odhadnout. Ne všechen majetek je oceněn pro potřeby daně tržní cenou. To, že někdo vlastní větší dům, ještě neznamená, že bude platit daň z bohatství. Nemovitosti, kde lidé bydlí, se pro potřeby majetkové daně oceňují 25 procenty jejich tržní ceny, pokud v přepočtu na české koruny nepřesáhne částku jedenácti milionů. Nad tuto hranici se domy oceňují polovinou jejich tržní hodnoty. Až druhá nemovitost stejného majitele se oceňuje pro účely daně 95 procenty její tržní ceny.
Akcie a investiční nemovitosti se oceňují 80 procenty jejich tržní ceny. Tyto principy chrání před daní z bohatství mnohem více majetku, než by se mohlo zdát podle samotných daňových pásem.
Máte možnosti, plaťte více
Norský ministr financí Erlend Grimstad na dotaz The Guardian nicméně uvedl, že věří, že se časem bohatí krajané vrátí. "Pokud jste v Norsku uspěli a zbohatli, doufáme, že zůstanete a budete se i nadále podílet na životě norské společnosti," vzkázal jim.
Apeloval na občanskou sounáležitost. "Věříme, že silný veřejný sociální systém a vysoká úroveň vzdělání jsou důležitými faktory, které tento úspěch umožňují. Norský model je takový, že každý by měl přispívat relevantně podle svých schopností, a proto ti, kteří mají větší schopnost platit daně, by měli platit o něco více," uzavřel Grimstad.
Podle Kohouta je počínání vlády jedné z nejbohatších evropských zemí, kterou vede od října 2021, dobrým varováním pro české politiky. "Dlouhodobě jsem zastáncem názoru, že bychom měli být spíše daňovým rájem než daňovým peklem. Jinak řečeno, měli bychom jít spíše cestou růstu daňové báze než daňových sazeb. Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit vysoké daně," tvrdí ekonom.
