Praha - Průměrná týdenní pracovní doba v ČR mírně klesá, loni se snížila na 41,1 hodiny proti 42 hodinám v roce 2003. Zatímco zaměstnanci odpracovali v průměru 39,3 hodiny týdně, podnikatelé 44,1 hodiny. Vyplývá to ze studie Raiffeisenbank, podle které úřední snížení pracovní doby není nástrojem pro snížení nezaměstnanosti, ale naopak může přispět k poklesu ekonomiky.
Banka studií reagovala na kampaň za kratší pracovní dobu, kterou na jaře spustily odbory. Ty požadují zkrácení pracovní doby o 2,5 hodiny týdně na 37,5 hodiny při zachování stávajícího příjmu. Pracovní týden trvá dnes v Česku standardně 40 hodin týdně, respektive 42,5 hodiny s přestávkami.
Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula chce změnu prosadit během následujících čtyř let. Uvedl, že v řadě podniků se již kratší pracovní dobu podařilo prosadit. Podle údajů odborů zhruba 77 procent firem, kde ČMKOS působí, kratší pracovní dobu zavedlo. Přesto je Česko, co se týče délky pracovní doby, nadále nad evropským průměrem, tvrdí odboráři.
Z historických příkladů podle analytičky banky Heleny Horské vesměs vyplývá, že zkrácení pracovní doby nemusí nutně snížit nezaměstnanost. Například Francie se v roce 2000 na vrcholu svého ekonomického cyklu rozhodla zavést 35hodinový pracovní týden, o kterém se tam polemizovalo přes dvě desetiletí.
"Nová legislativa bohužel přinesla mnoho možností na právní kličky a společnosti tak místo nabírání nových lidí znovu raději platily svým zaměstnancům přesčasy, i navzdory vyšším mzdovým nákladům," podotkla Horská.
Kratší pracovní doba také může pro mnoho lidí znamenat více práce, upozornila Horská. Kratší úvazky jim totiž umožní vykonávat další zaměstnání ve volných chvílích.
"Stát by sice neměl bránit lidem nabírat si další úvazky navíc. Ale pokud v reálném světě legislativně upravené snížení pracovní doby doopravdy nevede k tomu, že lidé pracují méně, pak se pozitivní teoretické dopady na životní pohodu, produktivitu práce, stárnutí populace, emancipaci žen, příjmovou nerovnost, životní prostředí a nehodovost míjí účinkem," dodala Horská.
Osmihodinová denní pracovní doba byla v tuzemsku uzákoněna v roce 1918 s tím rozdílem, že se pracovalo i v sobotu, tedy 48 hodin týdně, od roku 1956 pak 46 hodin týdně. Pětidenní pracovní týden byl zaveden v roce 1968.
V ekonomicky vyspělých zemích se pracuje v průměru šest až osm hodin denně. Například v Nizozemsku to je 30 hodin týdně, v Řecku a Izraeli 41 hodin. V souvislosti s masivní automatizací a robotizací se hovoří o výrazném zkrácení pracovní doby a splývání pracovní doby s volným časem.
