Česko se před sněmovními volbami proměnilo ve stát, kde žádná daň není dost nízká, aby nemohla být nižší či dokonce zcela zrušená. Zároveň není snad žádný výdaj státu, který by nemohl skokově nabobtnat o desítky miliard. Rozpor mezi příjmy a výdaji eráru přesahuje dosud obvyklé předvolební kupování voličů, které vždy přišlo na maximálně jednotky miliard. Nyní se příjmy a výdaje rozjíždí o stovky miliard, státní dluh bobtná a žádná ze stran nemá hodnověrný plán, jak dát veřejné finance zase do pořádku. Nebo možná má, ale nemůže jej říci, protože by to narušilo předvolební lhaní, že žádné daně se zvyšovat nebudou a nové státní výdaje jsou udržitelné i v dalších letech.

Nic z toho není pravda a po 9. říjnu přijde nevyhnutelně dost drsné utahování opasků doprovázené zvyšováním daní. Kde se bude v eráru řezat a kde naopak stát sáhne do naší peněženky, to shrnuje analýza Aktuálně.cz.

Dluhy, které nemají konec

Rozvrat veřejných financí je dobře vidět na schodcích státního rozpočtu. Zatímco deficit 367 miliard v covidovém roce 2020 mohla vláda ještě odůvodnit náporem viru, pokračování v deficitech mezi 300 a 400 miliardami i v dalších letech je neúnosné nabalování dluhového sněhuláka.

Příští rok má republika zažívat rychlý pokrizový růst, přesto bude veřejné finance tížit naplánovaný deficit 390 miliard, další rok 367 miliard. Chybějící peníze si Česko čím dál dráž půjčuje na trzích – zatímco léta stačilo v eráru každý rok na splátky úroků ze státního dluhu vyčlenit 40 miliard, nyní je to už o deset miliard více a brzo přihodíme dalších deset miliard. Státní dluh raketově roste a letos přesáhne 2,5 bilionu a rozhodně se nemíní zastavit.

Aby katastrofický výhled byl ještě zřejmější, přidejme mezinárodní srovnání. Mezinárodní měnový fond nabízí porovnání salda veřejných financí mezi státy Evropské unie.

Propad České republiky o 5,9 procenta HDP v roce 2020 byl značný, ale některé státy covidový rok zvládly ještě hůře. Ale aby další rok 2021 skončil ještě horším číslem, to je unikátní. To se podařilo jen pár zemím a největší propad hlásí právě Česko (-7,8 procenta HDP) poblázněné předvolebním rozhazováním.

A to pořád ještě není to nejhorší. Všechny unijní státy mají již naplánovanou konsolidaci veřejných financí, aby si nemusely nadále draze půjčovat na trzích na neudržitelný dluh. V roce 2024 se skoro všechny státy chtějí vrátit jen k mírným schodkům, některé jako Německo dokonce k přebytku. Saldo přes pět procent HDP mají naplánovány jen dva státy – Rumunsko a Česko, které ještě před třemi lety patřilo k premiantům v EU, co se týče zdraví veřejných financí.

Jak z této šlamastiky ven, bychom se měli dočíst například v Konvergenčním programu ministerstva financí, ve kterém vláda občanům, ale i regulátorům v Bruselu sděluje, jak ve střednědobém výhledu zaručí funkční státní finance. Letos tam nic takového není. Ministryně Alena Schillerová bezostyšně přiznává, že se na umořování dluhu vykašlala a vše je podřízeno volbám: „Konkrétní naplnění fiskální restrikce v letech střednědobého výhledu bude záležet na programu vlády, která vzejde z voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v říjnu 2021.“

Ať už tak po volbách nastoupí jakákoliv vláda, bude muset začít šetřit i hledat nové příjmy. A to nikoliv kosmeticky, ale hodně drsně.

Asociální rušení superhrubé mzdy

Automaticky předpokládáme, že extrémní výdaje v roce 2020 a 2021 šly hlavně na boj s covidovou pandemií. Ve skutečnosti z premiérem slibovaného více než bilionu korun šla na covid asi jen čtvrtina. Zbytek šel na nejrůznější prolobbované dlouhodobé úpravy daní, dotací a dávek, které jen minimálně souvisí s pandemií, ale zato způsobují rozvrat veřejných financí.

Nejmarkantnější změnou bylo zrušení superhrubé mzdy a snížení daní z příjmu fyzických osob, kterou koncem minulého roku prosadila koalice ANO, ODS, SPD a KSČM. Ta znamená výpadek státních příjmů o 100 miliard korun, aniž by se s tímto zásekem jakkoliv upravovala výdajová strana (ta naopak utěšeně roste).

Je příznačné, že dosud neexistuje k největší daňové změně za dekády žádná dopadová studie, jak které skupiny obyvatel zasáhlo nahrazení předchozího režimu dvěma sazbami daně z příjmů fyzických osob 15 a 23 procent a růst základní daňové slevy z 24 840 korun ročně na 27 840 korun letos a na 30 840 korun v roce 2022. Máme k ruce jen vyhodnocení návrhů rušení superhrubé mzdy think-tanku IDEA z konce minulého roku, kde se ale propočítaný původní návrh Poslanecké sněmovny z velké části shoduje s tím, co poslanci nakonec vylicitovali se senátory a je nyní v platnosti.

Není to ale vůbec náhoda, že takové studie nevytváří ani stát, ale ani opozice, ač je to u tak velké změny daní nezbytnost. Rozbila by se tím totiž pohádka předsedy ANO Andreje Babiše a předsedy ODS Petra Fialy, že každý si polepší o sedm procent na čisté mzdě.

Ne náhodou mnozí zaměstnanci nic takového na počátku tohoto roku nepocítili.

Zaměstnanci s nízkými výdělky totiž na dani z příjmů neplatí nic či velmi málo, potřebovali by naopak snížit velmi vysoké sociální pojištění, ale to pro ně poslanci neudělali. Změna vůbec nepomohla málo vydělávajícím ženám na částečných úvazcích. Stejně tak až od určité výše příjmu se daňová úspora začala projevovat třeba u bezdětných manželů, kdy jeden pobírá slevu na nepracujícího partnera.

"Nikdy jsem neměl auto a jednou jsem byl na Rujáně." Exekuce dál zbytečně ničí životy

Situací, kdy hůře vydělávajícím změna nepomohla, je tedy velká řada a podle toho také vypadá rozložení toho, kam ona stamiliarda každý rok putuje. Pokud rozdělíme zaměstnance po pětinách dle výdělku, nejbohatší dvě pětiny berou až 60 procent částky. Nízkovýdělečná pětina jen asi čtyři procenta.

Výsledkem změny daní je tak absurdní situace, kdy zatímco zbytek Evropy v covidové krizi pomáhal především chudým a rodinám, čeští poslanci odhlasovali změnu daní, která chudým přinesla maximálně stokoruny a bohatým zaměstnancům přihodí i 50 tisíc ročně.

Kromě asociálnosti nedomyšlené změny daní a rozvratu veřejných financí se také ukázalo, jak tento daňový návrh nezafungoval ani jako protikrizové makroekonomické opatření, které by nás rychle vytáhlo z recese. Zatímco například v Německu a Rakousku chudší ihned překlápěli peníze z kurzarbeitu či snížené DPH do spotřeby, v Česku jen bohatší zaměstnanci spořili své dodatečné příjmy a neutráceli.

Na chudáka platí přísnost

Chudým nepomohly ani další trvalé změny daní. Asi celoevropsky nejabsurdnějším nápadem, jak čelit covidové krizi, se stalo rušení daně z nabytí nemovitosti. Ta sice byla v Česku mizerně konstruovaná, ale nikde v Evropě se minulý rok bez náhrady nerušily majetkové daně, protože nic takového v krizi není zdůvodnitelné.

Česká vláda však propadla dojmu, že když někdo v krizi přijde o práci a nedokáže pokrýt výdaje své domácnosti, tak to nejlepší, co mu pomůže, je levnější koupě bytu či domu za mnoho milionů. Pro státní rozpočet to znamenalo další výpadek příjmů ve výši zhruba 14 miliard korun ročně. A změna nijak pozitivně neovlivnila ani kritický trh s bydlením, ceny nemovitostí i nájmů dál raketově rostou. A možná i proto, že bez nepopulární daně z nabytí nemovitosti se snáze přeprodávají investiční byty.

Hledá se řešení bytové krize. Někoho zachrání sdílené bydlení, jiného cesta na sever

Chudší se během krize nedočkali ani systémové přímé pomoci. Ministerstvo práce v roce 2020 dlouho nedokázalo pomáhat těm v opravdu bezvýchodné situaci takzvanou mimořádnou okamžitou pomocí, která může dosahovat až 57 900 korun. Zájem o tuto složitě administrovanou dávku byl však minimální právě v té době, kdy měl být největší.

Místo stabilního kurzarbeitu, jak ho známe z mnoha dalších okolních států, po celou krizovou dobu fungoval jen na koleni spíchnutý Antivirus, který se prodlužoval z měsíce na měsíc rozhodnutím vlády. Navíc nezvýhodňoval jako německý kurzarbeit zaměstnance s rodinou, což u západního souseda výrazně pomohlo se stabilizací mnoha rozhozených domácností potácejících se mezi dluhy a distanční výukou.

Naprostá absence sociálního hlediska v daňových a dotačních změnách během covidu je nyní symbolicky završena tím, že poslanci schválili razantní odebírání příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení těm, kteří se v obci dopustí i miniaturního přestupku. Za přečin dotyčného bude trpět zbytek rodiny, který neudrží bydlení a sveze se s výtečníkem do problémů. Je to taková výmluvná sociální tečka za koronavirem.

Co bohatší dostali, chudší zaplatí

Chudým ale přece jen v příběhu o rozvrácených veřejných financích zbude významná role. Stát jim nijak nepomohl, ale budou muset nejspíše celé manko nakonec zaplatit.

Jako v minulých krizích, i v této postcovidové pravděpodobně jednu třetinu pokryjí úspory státu, dvě třetiny připadnou na zvyšování daní. Bohužel v reálných číslech jde v obou případech o opravdu vysoké částky, které se jen bolestně budou nacházet. Pokud chybí státu k udržitelným veřejným rozpočtům alespoň 150 miliard ročně, tak to znamená najít zhruba 50 miliard v eráru a 100 miliard nových daňových výnosů.

Veškeré návrhy vlády i opozice, kde šetřit, jsou přitom miniaturní. Vládní populismus se zmrazením platů politiků ušetří pár milionů. Populistický nápad opozice vyhodit 13 procent úředníků, aniž by měl kdo převzít jejich agendu, maximálně ušetří nižší jednotky miliard.

Když nejistota přechází v chudobu. Umělci marně hledají sociální záchrannou síť

I když se škrtnou ty nejpitomnější výdaje státu jako státní sleva na jízdném či extrémní dotace (agro)podnikatelské sféře, pořád to nejsou potřebné desítky miliard. Pokud příští vláda bude chtít rychlé škrty, nepůjde to jinak než v dávkách, které se nyní prudce zvyšují – ať už jde o penze, přídavek na děti či další podpory. Další alternativou je plošné snižování platů ve veřejné sféře, tedy všem těm učitelům, lékařům či záchranářům, o kterých jsme rok tvrdili, že jsou „v první linii“ a má se jim přidat.

S hledáním dodatečných 100 miliard daňových příjmů to bude ještě horší. Protože všechny sněmovní strany se tak či onak nakonec podílely na chybném rušení superhrubé mzdy, těžko přiznají voličům, že se daň z příjmů musí vrátit na úroveň minulého roku.

Pokud tedy opětovné zvyšování daně z příjmu fyzických osob je politicky neprůchodné, korporátní daně si přeje osamoceně zvedat jen ČSSD, o nemovitostní daně zuří zákopová kulturní válka a ekologické daně jsou v Česku sprosté slovo, pak se nabízí jen zvedání už tak vysoké daně z přidané hodnoty.

Tu máme už tak jednu z nejvyšších v EU (u nás 21 procent v základní sazbě, Německo 19 procent, Rakousko 20 procent), ale dobře se vybírá a jsou z toho rychle zlaťáky do eráru. Spoléhání se na tuto daň má ale samozřejmě i své sociální důsledky. Znamená disproporčně vyšší daňovou zátěž chudých.

Směřujeme tak po volbách k unikátnímu řešení covidové krize v evropském srovnání: během krize chudým politici nic neslevili, bohatším přisypali a to teď chudší doplatí.

Alternativní scénář

Stabilizovat veřejné finance by šlo samozřejmě mnohem chytřeji. Ale k tomu se neschyluje. Vláda Andreje Babiše je ochotna utratit na dluh i Strakovu akademii, aby hnutí ANO znovu vyhrálo volby. Opoziční programy se hemží dalšími výdaji za stovky miliard, neřeší přitom hodnověrně stabilizaci erárních financí a na plakáty si dávají lež, že se daně zvedat nebudou.

Základem smysluplného řešení by mělo být přiznání, že takové výrazné snižování daně z příjmů fyzických osob během krize byl nesmysl. Podle statistiky OECD daně z příjmu fyzických osob ještě před snížením o 100 miliard korun ročně byly na úrovni čtyř procent HDP.

Níže už byli z celé Evropské unie jen Slováci a ty jsme letos nejspíš předstihli. Skutečným problémem českých daní jsou vysoké vedlejší náklady, tedy pojištění, což je fakticky rovná daň, která nevybíravě drtí především právě chudší. Ale to poslancům nijak nevadí, nejspíše o tom ani neví.

Cílem by tedy měl být návrat k daňové kvótě z konce minulého roku. To automaticky nemusí znamenat obnovení superhrubé mzdy, ale návrat k sazbám, které jsou reálné a které se roky debatovaly – 19 procent a 23 procent. Vedle toho by měla být základní sleva na poplatníka jen mírně zvýšit oproti minulému roku, například na 26 tisíc korun.

Stejné je to s nemovitostními daněmi. I ty jsme už před rušením daně z nabytí nemovitosti měly v EU jedny z nejnižších.

Nemusíme znovu tuto perverzní daň zavádět, ale chybějících 14 miliard příjmů by měla vykrýt zvýšená nemovitostní daň. Ta je sice příjmem obcí, ale o tyto peníze lze recipročně snížit rozpočtové určení daní pro obce a kraje. Pravděpodobně se také už dlouho nevyhneme debatě o progresi nemovitostní daně, například vyšší sazbě od druhého bydlení.

Současná kulturní válka však ukazuje, jak je toto téma pro českou společnost citlivé. Mnozí nechápou, proč vůbec majetkové daně existují, k tomu se přidává zištný odpor těch, kteří mají další byty pro děti či jako jistotu na důchod.

Mourem zapadaný kraj i duše. Cestou do postuhelné éry čekají Karvinsko krušné časy

Pokud se tedy nezvládnou prosadit vyšší nemovistostní daně, pak by ovšem měl stát přestat také podporovat bydlení prostřednictvím mnoha současných zcela nefunkčních nástrojů, do kterých lije každý rok desítky miliard – ať už jde o stavební spoření, či daňové zvýhodnění hypoték.

A co uspořit v eráru na lidech? Na straně úspor „lidských zdrojů“ by bylo vhodné, kdyby se politici přestali už konečně plošně navážet do zhruba půl milionu veřejných zaměstnanců jako do líné a zbytečné pracovní síly – z velké části to jsou totiž učitelé či policisté, kteří mají za sebou dost drsný rok.

Ve skutečnosti jde o to, jak zeštíhlit zhruba 70tisícový úřednický stav. To ale nejde pouhým propouštěním. Základem musí být zhruba tříletý plán rušení agend, úřadů a jejich digitalizace. Letitým příkladem může být sjednocení placení daní, sociálního pojištění a zdravotního pojištění, které nám slibuje už asi šestá vláda. Pak mohou být škrty v eráru opravdu výrazné, až v řádu miliard.

Nic z uvedeného alternativního scénáře se ale velmi pravděpodobně nestane. Straničtí ekonomičtí a sociální experti by totiž museli myslet nejprve na republiku, nikoliv na volební procenta, což se zdá nemožné.

Skanzen, který nechce růst

Předvolební kampaň se teprve rozbíhá a vyvrcholí až v září a počátkem října. Už nyní je ale jasné, že chudší v této kampani plné pravicového i levicového populismu zcela prohráli. Z rozprašování stovek miliard nad republikou skoro nic neviděli, zato to celé budou moci po volbách zaplatit.

Je možné, že lež o nezvyšování daní vládě i opozici až do voleb nevydrží a pod tlakem čísel se tento populistický slib sesype. To ale zdaleka neznamená, že vznikne prostor pro racionální ekonomickou a sociální debatu.

Netoleranci předchází bída. Neřešené sociální problémy už ohrožují českou demokracii

Už nyní se ozývá oblíbená fikce, že z dluhu můžeme snadno vyrůst – tedy, že růst HDP bude předstihovat náklady na dluh. Ekonomický poradce Andreje Babiše a nyní člen bankovní rady Aleš Michl to jednoduše spočítal na čtyřprocentní reálný růst HDP během dalších let.

K tomu snad stačí dodat, že za posledních 30 let o více než čtyři procenta HDP rostlo Česko jen devětkrát, a vždy to byl jen vrchol přehřívající se ekonomiky na jeden dva roky. Česko rozhodně stabilně o pět procent HDP růst neumí a ani nemůže. Že nás dlouhý růst HDP v příštích letech nečeká, dokazuje i to, že sotva jsme se probrali z covidové krize, okamžitě nastupuje obvyklá krize na trhu práce, kde už zas akutně chybí lidi, protože politici vyhlásili nesmyslný boj veškeré ekonomické migraci.

Česko je už zhruba deset let nereformovaný skanzen, který má čím dál větší problém zajistit udržitelnou prosperitu všem vrstvám obyvatel. To nejhorší řešení, které jsme ale mohli zvolit, je pod rouškou covidu výrazně přilepšit bohatým a chudým to pak celé nechat zaplatit.