V prosinci to budou dva roky, co má sedmdesátiletý Vladimír Pazourek nový domov. Takzvané sdílené bydlení pro seniory, které je k dispozici na jedné brněnské adrese, Vladimíra v roce 2019 zachránilo z obtížné situace. Kamarád a současně vlastník brněnského bytu, v němž do té doby žil, mu oznámil, že se musí vystěhovat. Byt potřeboval pro svoji dceru. „Nevyhodil mě ale ze dne na den,“ zdůrazňuje Vladimír, který dostal několik měsíců, aby si našel jiné bydlení. Dosavadní byt mu kamarád pronajímal načerno a Vladimír za něj platil „na ruku“.

Vladimír Pazourek žil v kamarádově bytě sám. Léta je rozvedený a dceru má dospělou. Přítelkyně, kterou si našel po rozchodu s první ženou, podlehla rakovině plic a syn mu zemřel před sedmnácti lety – o těchto dvou událostech dokáže Vladimír mluvit jen stěží. Když se dozvěděl, že bude muset byt opustit, začal to hned řešit. Jako senior s důchodem necelých 13 tisíc korun měsíčně si ale příliš „vyskakovat“ nemohl. Obrátil se proto na brněnský magistrát a právě tam se dozvěděl o sdíleném bydlení, které jihomoravská metropole zřizuje pro občany starší šedesáti let.

Žádný zázrak to není, ale žiji

Zatímco v některých zemích jsou podobné projekty běžné, v Česku bylo vytvoření společného bydlení v roce 2016 v Brně unikátní. Místnosti, které vznikly rekonstrukcí starých bytů, jsou plně vybaveny, a navíc se nacházejí v centru města – v Zámečnické ulici na náměstí Svobody. Tady je k dispozici pět sdílených bytů, v červnu přibyl další na Moravském náměstí. Sdílené bydlení spočívá v tom, že více důchodců žije v jednom bytě, kde má každý z nich vlastní pokoj, ale dohromady používají společné prostory a sociální zařízení.

Tato forma bydlení je cenově dostupná, a senioři navíc nežijí osamoceni. Vladimír, který tu bydlí od předloňského prosince, si obojí pochvaluje. „Ostatní spolubydlící jsem naučil pořádku, oni mi zase uvaří. Je to bezvadný,“ směje se.

Za plně vybavený pokoj platí necelé čtyři tisíce korun měsíčně, další částí penze splácí dluh. Před lety si půjčil peníze na zařízení pohřbu své přítelkyně. Záhy ale propadl alkoholu a úvěr přestal splácet. Vladimír začal dluh řešit až poté, co se vyléčil z alkoholové závislosti, jenže mezitím se mu nahromadilo penále. Ve čtyřměsíční léčbě na psychiatrii, kam nakonec odešel dobrovolně, ho podporovala dcera, bývalá žena jeho zesnulého syna, a dokonce i první manželka. Vladimír dodává, že dluhy z minulosti a mnohdy i exekuce mají tady ve sdíleném bydlení snad všichni.

Vladimír Pazourek si k důchodu ještě přivydělává prací vrátného ve sportovní hale, kde si za měsíc přijde i na šest tisíc korun. V době koronaviru, kdy sportoviště zelo prázdnotou, si ale nevydělal více než dva tisíce. „Není to žádný zázrak, ale žiji. Člověk se uskromní. Nepiji, nekouřím,“ říká.

Občas mu finančně vypomůže dcera. Rodinu, včetně tří vnuků, opakovaně zmiňuje jako důležitý pilíř, který ho drží nad vodou. Váží si toho o to víc, že většina jeho spolubydlících ve sdíleném bydlení má s příbuznými špatné vztahy. Vladimírovi přitom v minulosti například velmi pomohla snacha. Sehnala mu onen byt, v němž žil asi dva roky, než mu majitel oznámil, že musí pryč. Vladimír se potom přestěhoval na současnou adresu.

Ještě před tím se svou přítelkyní dlouho bydlel v domě v brněnských Maloměřicích. Když zemřela, zůstal tam s jejím synem, kterého ale popisuje jako „agresivního chlapa“, jenž se příliš opíjel. „Odstěhoval jsem se a nic jsem mu neřekl. Pak mi vyčítal, že jsem mu utekl. Pořád mě po telefonu otravoval,“ vzpomíná sedmdesátiletý muž.

A znovu připomíná svou někdejší závislost na alkoholu. Je vděčný, že se z ní vyléčil a jeho život se vrátil k normálu. Také měl štěstí, že ho do sdíleného bydlení přijali už týden poté, co se o této možnosti doslechl na magistrátu. Pochvaluje si, že nemusel na ubytovnu.

Rudolf: Zaplať pánbůh, že jsem si našetřil peníze

Sedmašedesátiletý Rudolf Bartuš bere důchod 17 tisíc korun měsíčně. Dnes už s těmito penězi vyjde, protože v březnu se po peripetiích s nájemním bydlením odstěhoval z Prahy. A dokonce do vlastního – z našetřených peněz si koupil byt v Teplicích.

Do té doby žil ale Rudolf, rodilý Pražan a řidič z povolání, po nájmech, nejprve dlouhé roky v Nuslích. Jednoho dne ale dům, v němž si byt pronajímal, koupila firma se záměrem vytvořit tam kanceláře. Dostal odstupné a našel si nový domov na Pankráci, kde strávil asi dvanáct let. Jenže na Pankráci se tehdy pořád stavělo, a tak odtud v roce 2012 dobrovolně odešel. Zamířil na Jižní Město, kde mu kamarád domluvil garsonku své sestry.

Nastěhoval se do ní, jenže žena se za dva roky rozhodla byt prodat. Psal se rok 2014 a Rudolf opět musel hledat novou střechu nad hlavou. „Jenže ta výše nájmů… Pamatuji si, jak jsem večer projížděl inzeráty úplně psychicky vyřízený,“ popisuje, nakolik ho ceny šokovaly. V té době přitom ještě nebyl v důchodu a normálně si vydělával. Nakonec se dostal do dalšího nájmu v Praze, kde ale vlastník po čase činži zvýšil. Rudolf, v té chvíli už v důchodu, se rozhodl, že se vymaní ze sítě nájemního bydlení a koupí si byt.

Dnes zdůrazňuje, že měl štěstí, protože si dokázal našetřit. „Zaplať pánbůh,“ říká s tím, že si ale pravidelně část peněz začal odkládat až někdy po čtyřicátinách. Do té doby prý vždy všechno prohýřil. „Navíc jsem byl šofér z povolání. Ti si moc nevydělají,“ krčí rameny.

Ceny pronájmů bytů v Praze

Údaje realitní společnosti Re/Max ukazují vývoj cen pronájmů bytů v metropoli od roku 2010 do současnosti.

Zdroj: Re/Max

Peníze si systematicky dával stranou právě na byt. Jenže kupní ceny v metropoli pro něj byly nepřijatelné. Asi po roce hledání objevil nemovitost na severu Čech – byt 2+kk v padesátitisícových Teplicích za 600 tisíc korun. „Bylo jasné, že musím na sever, protože jinde v Česku je to drahé,“ dodává. Koncem loňského roku byt koupil a od jara v něm bydlí.

Rodilý Pražan tak musel opustit město, ve kterém strávil celý dosavadní život. „Byl jsem v Praze zvyklý, mám tam přátele, pryč se mi nechtělo,“ přiznává. Záhy ale dodává, že mu v Teplicích nic nechybí, je tu spokojený a především je rád, jak to celé dopadlo. „Je to lázeňské město, kolonáda, krásný velký park, hospůdka,“ vyjmenovává. Navíc velmi rád jezdí na kole – díky tomu kraj lépe pozná. A především mu odpadly starosti s placením vysokého nájmu. Jeho náklady na bydlení se teď rovnají 3800 korunám měsíčně.

Růst nájmů v krajských městech ČR

Křivka zachycuje takzvaný Rent Index ČR, který sbírá data z realitních portálů. Ukazuje, jak v jednotlivých čtvrtletích od roku 2014 rostly nebo naopak klesaly ceny nájmů v krajských městech oproti předcházejícímu období.

Zdroj: Deloitte, 2021

Málo se staví a na průměrný byt musí Češi spořit dvanáct let

Bytová krize komplikuje život Čechů už několik let, a to zejména ve větších městech. Ceny nemovitostí stoupají rychleji než mzdy a podle poradenské společnosti Deloitte potřebuje český občan zhruba dvanáct celých průměrných ročních platů, aby si koupil byt o velikosti 70 metrů čtverečních. To je po Srbsku nejvíce z 21 zemí Evropy zahrnutých do průzkumu.

Ekonom České spořitelny Michal Skořepa doplňuje, že podle evropského statistického úřadu Eurostat patří české domácnosti v rámci Evropy k těm, které na bydlení vydávají největší část rodinných výdajů. Data téhož úřadu také ukázala, že v letošním prvním čtvrtletí zrychlil meziroční růst cen domů a bytů v Česku o 11,9 procenta – byl to čtvrtý nejvyšší růst mezi členskými zeměmi Evropské unie. Průměr unijního svazku činil 6,1 procenta, Česko nad evropským průměrem vyčnívá dlouhodobě.

Zdražování se týká i nájmů. Skořepa se ale domnívá, že zatímco růst cen vlastnického bydlení je problém, u nájemního bydlení se o krizi mluvit nedá. Nájmy podle něj dlouhodobě nerostou rychleji než průměrné příjmy domácností, zato napětí při kupování nemovitostí se zvyšuje od roku 2014, kdy ceny bytů a domů začaly růst rychleji než příjmy. „Rozdíl v tempu růstu není v průměru velký, takže za celé Česko se o krizi nedá mluvit ani v tomto případě, nicméně konkrétně v Praze je rozdíl už skutečně nepříjemný,“ míní ekonom.

Také další ekonom Petr Sunega z oddělení socioekonomie bydlení při Sociologickém ústavu Akademie věd České republiky souhlasí s tím, že nedostupnost bydlení je výraznější u vlastnického bydlení než v nájemním sektoru. Když se porovná vývoj cen bytů s růstem příjmů domácností nebo mezd, je podle něj v Česku patrné nadhodnocení cen bytů, které trvá už přibližně čtyři roky a postupně se prohlubuje.

Podle údajů realitní společnosti Re/Max rostou ceny bytů v metropoli nepřetržitě od začátku roku 2012. Letos se průměrná cena bytu v cihlovém domě ocitla na novém historickém maximu 110 tisíc korun za metr čtvereční, bytu v panelovém domě na 90 tisících korun za metr čtvereční. Naopak nájmy podle dat stejné firmy klesly v prvním čtvrtletí tohoto roku na 250 korun měsíčně za metr čtvereční. Podle společnosti Deloitte se pak loni v Praze metr čtvereční pronajímal v průměru za 295 korun měsíčně, předloni za 343 korun.

Rodiče zachránci

Důvodů, proč Češi musí řešit nedostupné bydlení, je více. Podle Sunegy je dlouhodobou příčinou skupování bytů za účelem investice, krátkodobé pronájmy nebo nedostatečná výstavba. Sunega zmiňuje také to, že řada rodičů přispívá na pořízení vlastního bydlení svým dětem, což zvyšuje poptávku po vlastnickém bydlení a žene jeho cenu vzhůru.

„Trend krátkodobých pronájmů se omezuje hlavně na turisticky atraktivní lokality, zejména centra velkých měst. Investice do bytů je u nás skutečně velmi oblíbeným způsobem zhodnocení volných prostředků, protože Češi se cítí být odborníky na bydlení, a navíc příliš nedůvěřují ostatním způsobům investování. Skupování nemovitostí za účelem investice podporuje i politika nízkých úrokových sazeb a možnost daňového odpočtu úroků zaplacených z úvěrů na bydlení,“ dodává Sunega.

V případě vlastnického bydlení je podle ekonoma České spořitelny Michala Skořepy v pozadí jeho vysoké ceny řada příčin na straně poptávky, jako třeba nízké úrokové sazby, které zmiňuje také Sunega, i nabídky, již omezuje především pomalé stavební řízení. Podobně se v dubnu v sérii George České spořitelny vyjádřil také urbanista Peter Bednár. „Mělo by se víc stavět. V Praze je problém, že se do ní každý rok přistěhuje zhruba 15 tisíc lidí, ale postaví se sotva šest tisíc bytů, a to ještě musí být zrovna skvělý rok. Přitom tu je už docela velký schodek bytů z předchozích let. Praha by měla ročně postavit minimálně 10 tisíc bytů, aby to ceny aspoň trochu změnilo,“ míní.

Na zdlouhavost stavebních řízení si stěžují také developeři. Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) stavaři loni v hlavním městě zahájili výstavbu 3666 bytů v rodinných a bytových domech. Metropole jako samostatný region v přepočtu na tisíc obyvatel drží v bytové výstavbě páté místo mezi českými kraji, nejlépe byl na tom Plzeňský kraj. Podle údajů Světové banky je Česko ve vyřizování stavebního povolení 156. ze 190 porovnávaných zemí. Situaci má zlepšit nový stavební zákon, který poslanci v červenci schválili i přesto, že má řadu kritiků.

Strach z vypovězení nájemní smlouvy

Ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák míní, že bytová krize je rozsáhlý problém, který se dnes týká už i střední třídy. Stále ale podle něj platí, že nejvíce dopadá na nejzranitelnější skupiny obyvatel, tedy třeba seniory. „Právě u nich je největší pravděpodobnost, že se ocitnou mimo standardní bydlení – buď přímo bez střechy nad hlavou, v azylových domech a na ubytovnách, nebo v nejistém či nevyhovujícím bydlení,“ uvádí.

Nejvýrazněji se tento problém podle něj dotýká tří největších měst – Prahy, Brna a Ostravy, nejzasaženější bytovou krizí jsou dále severní Čechy a severní Morava. V těchto chudších pohraničních regionech bytová krize souvisí s dlouhodobými problémy – vysokou nezaměstnaností, nízkými příjmy obyvatel či sociálně vyloučenými lokalitami.

Lidem, kteří sem přicházejí třeba z Prahy nebo dalších větších měst či bohatších regionů a jsou alespoň částečně zajištění, ovšem „sever“ nabízí levné bydlení – třeba v Ústeckém kraji se ceny nemovitostí a nájmů dlouhodobě řadí k nejnižším v Česku.

Domácnosti seniorů podle Lesáka představují až pětinu všech domácností, jež žijí na ubytovnách, a roste i počet důchodců, kteří bydlí v azylových domech. „Zásadní bariérou jsou pro ně vysoké náklady na bydlení a potom také jeden velmi specifický problém. Domácnosti seniorů často nečerpají příspěvek na bydlení, i když na něj mají nárok, což může vést k bezdomovectví, a navíc jim nečerpání dávek cestu zpět do standardního bydlení výrazně ztěžuje,“ vysvětluje Lesák. Senioři dávky často nevyužívají proto, že „být na podpoře“ považují za stigma, jiní o této možnosti nevědí.

Problematice bydlení seniorů se v roce 2014 věnoval také výzkum Ostravské univerzity nazvaný Bydlení v kontextu chudoby a stáří. Autorky Dana Sýkorová, Gabriela Nytra a Iva Tichá v něm mimo jiné připomínají, že senioři žijící v nájmu mají často strach z možného finančního vykořisťování nebo vypovězení nájemní smlouvy majitelem domu, a to zejména v případě soukromého vlastníka. Autorky píší, že se s takovými obavami svěřily více než dvě pětiny respondentů a respondentek. Citují tak z odborné publikace Stáří ve městě, město v životě seniorů z roku 2013, v níž čtveřice českých socioložek zkoumá, jak se starým lidem žije ve velkých městech z finančního i dalších hledisek.

Tuzemská bytová krize ale nezasahuje jen do života seniorů. Do jaké míry se týká například takzvaných mileniálů, loni zkoumal Sociologický ústav Akademie věd. V průzkumu nazvaném Dráhy bydlení mileniálů, který se konal ve čtyřech městech – Brně, Olomouci, Pardubicích a Praze –, odpovídalo 649 respondentů ve věku od 18 do 35 let. Autoři ale upozorňují, že výsledky nejsou reprezentativní a dají se zobecnit jen na situaci ve sledovaných městech.

Polovina dotazovaných označila za hlavní důvod, proč zůstávají déle u rodičů nebo v přechodných formách bydlení, právě horší dostupnost stálého bydlení, tedy vysoké nájmy či ceny nemovitostí. Tři z deseti pak míní, že například za prodlužování pobytu u rodičů může jiný životní styl mladé generace. Průzkum ale současně ukázal, že skoro dvě třetiny mileniálů z vybraných čtyř měst bydlí samostatně a zhruba každý třetí mladý už žije ve vlastním bytě.

Údaje České spořitelny, o nichž v červenci informoval portál Česko v datech, zase ukázaly, že průměrný nájem, který za bydlení platí její klienti ve věku 18 až 24 let, se loni rovnal 7777 korunám. Průměrný plat v této věkové kategorii přitom činil 26 164 korun. Nájem tedy tuto skupinu obyvatel připraví bezmála o 30 procent měsíčních příjmů, na ostatní výdaje průměrně zbývá 18 387 korun. U lidí ve věkové kategorii 25 až 29 let se jednalo o průměrnou mzdu 34 498 korun a průměrný nájem 8507 korun, který je tak připraví o necelou čtvrtinu výplaty.