Když studuje, nevydělává. Proč se neúspěch a chudoba v Česku tak často dědí
Bydlí na ubytovně, po vyučování chodí na brigádu, starají se o sourozence. Jejich studium rodiče nepodporují, naopak jim ho rozmlouvají. Nevidí v něm smysl. Oni také nemají školy, přesto se uživí – pomocí dávek, brigád či práce načerno. Student nemůže vydělávat pro domácnost. A tak otec raději bere syny s sebou na melouchy, dcery zaměstná matka péčí o domácnost. Navíc do rodiny brzy přibudou vnoučata.
Projekt vznikl za podpory
Šestnáctiletý Vašek žije ve velmi chudé rodině se třemi mladšími sourozenci: jeden bratr opakuje šestý ročník, další nastoupil do druhé a sestra do první třídy. Několikrát se stěhovali z ubytovny na ubytovnu. Nyní jejich rodiče získali sociální byt, pobírají přídavky na děti, v minulosti využili také dávek pro osoby v hmotné nouzi a splácí několik exekucí. Mají jen základní vzdělání, do zaměstnání chodí pouze matka, a to na hlavní pracovní poměr.
Vašek si už na konci předminulého školního roku, kdy uzavřel osmou třídu, plánoval, že po absolvování základky nastoupí do učebního oboru. Dokonce zvažoval obor maturitní. Záhy ovšem dovršil věk patnácti let, získal občanský průkaz a nastoupil na brigádu. Na ní trávil prakticky každý všední den letních prázdnin.
Když se do školy nemusí vstávat
Nerovnost vzděláváním mezi dětmi ze socioekonomicky slabých a silných rodin umocnila koronavirová pandemie, zavření škol a distanční výuka. Žákům z chudých rodin chyběly nejen počítače či internetové připojení, ale třeba jen klidné místo, kde by se mohli doma učit na dálku. Zodpovědnost za zvládnutí školní látky i za každodenní režim dítěte se ještě více přesunula na rodiče. Mnozí přitom nemají vědomosti na to, aby dětem se školou pomohli. „Velmi se zhoršily znalosti dětí ze znevýhodněného prostředí, ale také jejich každodenní řád, například dříve samozřejmý návyk vstávat ráno do školy. Dramaticky se tak prohloubily rozdíly ve vzdělanosti a motivovanosti dětí,“ upozorňuje Kateřina Dunovská, ředitelka programů podpory ohrožených rodin z organizace SOS dětské vesničky. „Bude trvat dlouho, než se takto prohloubené rozdíly sníží. A existuje nebezpečí, že to děti, rodina či škola vzdají.“
Fyzická práce na čerstvém vzduchu Vaška bavila, takže v brigádě pokračoval i po zahájení deváté třídy. Ihned po výuce šel do práce, vracel se domů pozdě večer, jen se vyspal a ráno se opět vypravil do školy. Motivovaly ho vydělané peníze, za něž si mohl koupit oblečení, svačiny nebo školní pomůcky, tedy „samozřejmosti“, které v jiných domácnostech hradí dětem rodiče.
Vaškovi rodiče ale za samozřejmost považovali něco jiného. „Polovinu výdělku z brigády musel odevzdávat na provoz domácnosti,“ doplňuje Vlastimila Feistinger Sachrová, metodička a koordinátorka programů sociální integrace v neziskové organizaci Člověk v tísni.
Když začal školní rok a Vašek už na brigádě nemohl pracovat osm hodin denně jako o letních prázdninách, jeho příjmy se snížily na necelé čtyři tisíce korun měsíčně. „Nejednou si nám postěžoval, že žije v nuzných poměrech a občas nemá dostatek základních potravin a hygienických pomůcek,“ přibližuje Sachrová. Také rodiče přijali snížení synova výdělku s nevolí. Když škola kvůli koronavirové pandemii přešla na on-line výuku, Vašek toho využil a začal znovu pracovat i dopoledne.
Vedení devítiletky Vaška opakovaně upozorňovalo, aby se více zapojoval do výuky. Výrazně se mu zhoršil prospěch a hrozilo, že by mohl propadnout. Ve druhém pololetí se proto snažil známky zlepšit a brigádu alespoň částečně omezil, ovšem pomoci se od školy nedočkal.
Podle Sachrové, specialistky na sociální integraci, nemá škola zájem udržet žáka, jehož rodiče s ní nespolupracují, dítě není vybavené pomůckami a devítiletka musí neustále řešit jeho problémy. „Ale tohle jsou přesně děti, na které se má škola soustředit a snažit se je maximálně udržet a podporovat,“ upozorňuje.
Vaškovi rodiče požadují, aby syn, když už ukončil základní školu, šel do práce. V dalším studiu nevidí smysl, jen oddálení výdělku. Přitom se Vašek dostal na oba obory, které chtěl studovat, a plánoval, že si ze srpnové výplaty ušetří na dopravní kartu – na střední školu, již si vybral, musí dojíždět do jiného města. Povinnou výbavu mu nakoupí Člověk v tísni, rodiče nechtěné studium financovat nehodlají.
A tak se Vašek poohlíží po další brigádě, tentokrát v místě sídla své nové školy. „Už se cítí hodně vyčerpaný a přestává v úsilí o další studium vidět smysl, přemýšlí, zda skutečně raději nemá vydělávat na rodinu,“ shrnuje Vaškovu aktuální situaci Vlastimila Sachrová.
Je těžké překročit horizont rodičů
Pracovníci SOS dětských vesniček pomáhají sociálně a ekonomicky slabým rodičům, aby se naučili správně pečovat o děti a ty jim nemusely být odebrány. Zdejší ředitelka programů podpory ohrožených rodin Kateřina Dunovská potvrzuje, že žáci ze znevýhodněných rodin nejvýrazněji zaostávají právě při přechodu na učiliště a střední školy.
To on-line vyučování mé dcery mě ruší od telenovely.
Na jednom z hlavních důvodů se shoduje s kolegyní z Člověka v tísni: nejenže nemotivovaní rodiče své děti ve studiu střední školy nepodporují, dokonce je mnohdy od dalšího vzdělávání odrazují. „Příklad z vlastní rodiny, že i bez práce je možné se uživit, důvod odchodu dítěte z učiliště nebo střední školy ještě posílí. Vyšší vzdělání neznamená vždy vyšší příjem a systém sociálních dávek i práce načerno nemotivuje k přípravě na praxi či k nástupu do zaměstnání,“ vysvětluje Dunovská.
V nepodnětném rodinném prostředí chybí podle jejích slov „základní péče, řád a mírný tlak“. Místo toho se přesouvají sociální a kulturní vzorce z matky a otce na potomky, a tak se neúspěch i chudoba propisují do další generace. „V mnohých znevýhodněných rodinách má škola chabou, až nulovou prioritu. Děti si tak nevybudují motivaci k náročné aktivitě, jakou učení je,“ říká. A pro ilustrování naprostého nezájmu o vzdělávání ze strany rodičů připojuje odpověď jedné matky na otázku sociální pracovnice, proč se dítě neúčastní distanční výuky: „To on-line vyučování mé dcery mě ruší od telenovely.“
Četné zkušenosti se ztroskotáváním dětí ze sociálně a ekonomicky slabých rodin ve vzdělávacím systému má vedoucí nízkoprahového centra SOS Kajuta v Bystřici pod Hostýnem Radim Kejík. Zdejší sociální pracovníci se snaží vyvést děti z rizikového prostředí vzděláváním, zvyšováním sociálních dovedností a smysluplným využitím volného času. A tak jim na rozdíl od rodičů pomáhají zvládnout školní povinnosti, poskytují doučování a snaží se děti motivovat k co nejlepším školním výsledkům.
Kejík popisuje, že rodiče žáků, kteří předčasně ukončili vzdělávání, většinou také vyrůstali v problematických poměrech, matka s otcem se o ně moc nestarali a škola zůstávala na posledním místě. „Potom ani další generace zpravidla neumí správně vychovávat děti a vést je ke vzdělávání, protože takové chování neměli kde okoukat,“ říká.
Když mladý člověk zjistí, že si teď na stavbě vydělá dvacet tisíc čistého, proč by někde studoval další čtyři roky?
Mnohé z dětí, které do centra SOS Kajuta chodí, jsou podle Kejíka čisté, jejich rodiče pracují a na potomky dbají. „Akorát vzdělávání pokulhává, protože v něm otcové a matky nevidí smysl. A tenhle smysl je jim těžké ozřejmit v momentě, kdy vysokoškolák často bere méně než řemeslník.“ Zejména hoši podle Kejlíka skončí se vzděláváním, když si najdou práci třeba u stavební firmy nebo ve fabrice.
Pokud ale o takovouto nárazovou práci přijdou, bývají jedinci s nedokončeným vzděláním obtížně zaměstnatelní a rekvalifikovatelní. Násobně častěji než absolventi středních a vysokých škol potom končí na podporách v nezaměstnanosti.
Jenže lidé ze sociálně slabých poměrů neuvažují v horizontu několika let, žijí současností, zdůrazňuje Kejík. „Když mladý člověk zjistí, že si teď na stavbě vydělá dvacet tisíc čistého, proč by někde studoval další čtyři roky? A jak Kejík dodává, dívky svou pouť vzděláváním často končí tím, že coby nezletilé otěhotní. A někdy je to ještě složitější, jak dokazuje příběh Kateřiny.
Katčini rodiče význam vzdělávání nikdy nepochopili
Vlastimila Feistinger Sachrová, metodička a koordinátorka programů sociální integrace v Člověku v tísni, vypráví příběh své klientky, s níž tato nezisková organizace pracovala od dětství. Kateřina pochází z rodiny s osmi dětmi. Celý život bydleli na ubytovně, z rodiny pracoval jen otec, a to načerno. Z různých neziskovek vždy čerpali materiální pomoc včetně jídla a také peníze na hromadnou dopravu, přesto děti dostaly mnoho pokut od dopravního podniku. Rovněž pomůcky do školy jim většinou kupovaly různé organizace.
„Katka byla velmi šikovná. Chodila sice do základní školy, která měla špatnou pověst, nicméně prošla jí s vyznamenáním. Když si vybrala učňovský obor v gastronomii, přijali ji jako uchazečku s nejvyšším počtem bodů,“ líčí Sachrová. Otec ale neviděl ve vzdělání smysl, sám žádné neměl, chtěl, aby všechny děti zůstaly doma – dívky pomáhaly v domácnosti a chlapci s ním někde pracovali. „Přesvědčit rodinu o smyslu vzdělání nebylo lehké. A jak lze usoudit podle vývoje situace, ani se to patrně nikdy nepodařilo,“ doplňuje metodička.
Dívka nastoupila do prvního ročníku učiliště, hned v pololetí ale oznámila, že končí, důvody uvést nechtěla. Rodiče později sdělili, že to bylo kvůli vysokým nákladům na školu i proto, že potřebovali, aby Kateřina pomáhala doma a starala se o mladší sourozence.
„O několik let později jsme se s Katkou setkali znovu. Odtrhla se od rodiny, odstěhovala se, začala pracovat v jedné továrně, kde se seznámila s manželem, narodilo se jim dítě,“ pokračuje Vlastimila Sachrová. Bývalá klientka Člověka v tísni oslovila organizaci s tím, že má dluhy z dětství a také že by si chtěla dodělat školu. Po seznámení s pozdějším manželem Katka zjistila, že všichni jeho vrstevníci mají vzdělání a berou to jako standard. Znepokojovalo ji, že ona výuční list nebo maturitu nemá, takže si nemůže najít lepší práci.
Člověk v tísni se Katce snažil pomoci. Podařilo se vyřešit její dluhy, vypadalo to nadějně. „Ovšem po neshodách s manželem musela opustit domácnost, a protože zůstala sama s dítětem a bez zajištění, skončila zpět u rodičů. A tak Katce přibyly další, závažnější starosti než nedokončené vzdělání,“ uzavírá příběh bez happy endu Sachrová. Přitom podle ní byla Katčina touha po vzdělání obrovská a dívka měla dost schopností na to, aby jednou složila maturitu.
V zahraničí vzdělávání stírá rozdíly, v Česku prohlubuje nerovnosti
Nepodnětné rodinné prostředí, kopírování vzorců chování a rodiče, kteří své potomky ve studiu nepodporují, ale naopak je odrazují, jsou zásadní faktory přispívající k nerovnostem ve vzdělávání. Sociální pracovníci, kteří se snaží žákům z takových poměrů pomoci, se shodují, že existují i výrazné překážky na straně českého vzdělávacího systému. Přestože sociálně a ekonomicky slabé rodiny žijí rovněž v jiných zemích s podobně rozvinutými ekonomikami, tak velké výkonnostní rozdíly mezi žáky ani mezi školami tam nejsou.
Neúspěchy českého vzdělávacího systému v číslech
Skutečnost, že český vzdělávací systém některé žáky „nezachytí“ a je v jejich vzdělávání neúspěšný, ukazují výsledky mezinárodních srovnávacích testů PISA (Programme for International Student Assessment), které pořádá Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a účastní se jich asi osmdesátka zemí světa. Zatím poslední testování z roku 2018 bylo zaměřeno především na čtenářskou gramotnost a zjistilo, že například téměř polovina českých učňů má čtenářské dovednosti na nejnižší gramotnostní úrovni. V tuzemských základních školách je takto slabých žáků téměř třetina. Celý žebříček mezi zeměmi OECD ovládlo Estonsko, zatímco Česko skončilo až na 21. místě. V Estonsku je přitom podobné socioekonomické složení obyvatel, a dokonce je tato země v pořadí životní úrovně podle HDP ještě o šest příček za Českem.
„Úspěch ve vzdělávání v Česku silně závisí na tom, ve kterém regionu se dítě narodí a jaké sociální postavení mají jeho rodiče. Děti z chudšího prostředí v ČR zaostávají více než v některých postkomunistických zemích, zejména Polsku a Estonsku. České školy se navíc svými výsledky i podmínkami mezi sebou obrovsky liší,“ konstatuje výzkum agentury PAQ Research Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity, jejž v roce 2020 vedl sociolog Daniel Prokop.
Většina státních škol ve vyspělých ekonomikách nabízí všem žákům srovnatelné vzdělávání, což dokáže lépe smazat handicapy způsobené rodinným zázemím. Vzdělávání je tak nástrojem ke stírání nerovností. Zvláště Estonsko velmi dbá na předškolní vzdělávání pro všechny, už do mateřských škol tu chodí kolem 90 procent tříletých dětí. Tak včasná péče o sociální a intelektuální rozvoj dítěte pomáhá k tomu, aby prvňáci s různým rodinným zázemím začínali na stejné startovní čáře.
Sociolog Daniel Prokop upozorňuje, že zlepšení školních výsledků znevýhodněných dětí je jedna z nejvýnosnějších investic, které může Česko udělat. „Více vzdělaní lidé nejen přispívají více do ekonomiky, ale také se u nich zvyšuje šance, že dobrého vzdělání dosáhnou jejich děti,“ vysvětlují Prokop a spoluautoři ve studii. Za ekonomicky efektivní považují například podporu předškolního vzdělání a omezení předčasných odchodů ze základních a středních škol.
Tato slova potvrzuje i studie Jany Krajčové a Daniela Münicha z ekonomického institutu CERGE-EI nazvaná Vysoké náklady nízkého vzdělání. Autoři mimo jiné konstatují, že „patnáctiletí žáci s nedostatečnou gramotností mají v dalším životě výrazné problémy s uplatněním v práci i v životě, takže když se je podaří podchytit a více vzdělat, bude to mít významný dopad na jejich budoucí pracovní produktivitu a tím i hospodářský růst země“.
Upozorňují také, že kromě ekonomických výnosů by takové opatření znamenalo i finanční úspory veřejných rozpočtů – tedy nižší sociální dávky a výdaje na bezpečnost i řešení kriminality. A rovněž by se přetnulo mezigenerační přenášení chudoby.
Lepší a horší školy. A pak ještě segregované
Nadace OSF (Open Society Fund) mimo jiné finančně podporuje vzdělávání dětí ze sociálně nejslabších a nejchudších rodin. Podle její pracovnice Lucie Pleškové je v Česku podpora znevýhodněných žáků velmi nedostatečná. Řešením by podle ní byla dostupná a kvalitní včasná péče: například dřívější nástup těchto dětí do předškolního vzdělávání, nabídka doučování a volnočasových aktivit, financování obědů či školních výletů a především intenzivnější preventivní práce s rodinami. V zemích, kde míra vzdělání není tak jako v Česku závislá na sociálním a ekonomickém statusu rodiny, to vše podle Pleškové zajišťují školy, respektive stát.
Lepší vzdělávání může přinést desítky až stovky miliard korun
Jana Krajčová a Daniel Münich, autoři studie Vysoké náklady nízkého vzdělání, spočítali, jaký finanční přínos do státního rozpočtu by měla vzdělávací reforma, která by přispěla k vyšší gramotnosti dětí ze sociálně a ekonomicky vyloučených rodin. Vyšlo jim, že i ty nejméně ambiciózní scénáře vzdělávací reformy by měly za důsledek zvýšení ročního HDP o 18 miliard korun, ty ambicióznější vykazují dopady až v řádu stovek miliard korun HDP ročně. „Hrubé výnosy reformních opatření jsou tedy výrazně, až velmi výrazně vyšší než představitelné náklady na snížení výskytu nedostatečné gramotnosti,“ konstatují autoři.
V Česku se o vzdělávání nejpotřebnějších dětí starají spíše nadace a neziskové organizace, případě sociální odbory „uvědomělých“ radnic nebo sociální pedagogové či obětaví učitelé, kterých je však na školách velmi málo. Nejde tedy o nic systémového. V místech, kde takové organizace a lidé působí, se podle Pleškové znevýhodněným žákům daří lépe. Tam, kde nejsou, klesají sociálně a ekonomicky slabé děti ke dnu vzdělávacího systému a brzy z něj vypadnou.
„Úspěch těchto dětí z chudých a málo vzdělaných rodin je do značné míry založen na náhodě, na konkrétní lokální konstelaci,“ potvrzuje Tomáš Habart, ředitel vzdělávacího programu Varianty společnosti Člověka v tísni. Podle něj záleží na nastavení konkrétní školy, na dostupnosti dodatečného servisu od místních úřadů či nevládních organizací, na podílu takových rodin v lokální populaci i na celkové atmosféře v obci, tedy zda tu vůbec veřejnost chce takové žáky vzdělávat společně s těmi „z lepších poměrů“.
„Pokud existuje místní ‚tichá dohoda‘, že chudým dětem je lépe v samostatné škole, kde nebudou zdržovat výuku ostatních žáků, pak lokální politická reprezentace dokáže najít způsob, jak této poptávce voličů vyjít vstříc,“ odhaluje Habart jedno z veřejných tajemství – existenci desítek segregovaných škol v Česku, kam se koncentrují zejména romští žáci.
Za vše hovoří čísla ze zprávy někdejší ombudsmanky Anny Šabatové z roku 2019: ačkoliv v Česku žije jen kolem 2,5 procenta obyvatel romské národnosti, existuje zde 70 základních škol – běžných i speciálních – s nadpolovičním podílem romských žáků. Do dalších třinácti před třemi roky docházelo přes 90 procent Romů. A v asi 130 základních školách tvořili Romové třetinu žáků.
Proměna běžné devítiletky v segregovanou školou je podle Lucie Pleškové v Česku snadná. Ve spádové oblasti některé základní školy se například ocitne ubytovna pro sociálně slabé. Ve třídách se proto zvýší počet dětí z vyloučených lokalit, někteří žáci z majority kvůli tomu přestoupí na jinou školu a rodiče prvňáčků sem už ani své děti nepřihlásí a zapíší je na jinou, nespádovou základku. Tam je přijmou radši než děti z „problémových rodin“.
Vedení města tomuto trendu napomůže třeba tím, že změní spádovost škol. Pod jednu z místních základek převede všechny problémové lokality, aby ostatní devítiletky zůstaly „ušetřené“ sociálně slabých rodin. Vznikne tak jedna segregovaná škola a ředitelé „lepších“ základek mohou „díky“ této úpravě problémové děti legálně odmítat, popřípadě sociálně a ekonomicky znevýhodněným rodičům segregovanou devítiletku doporučí – s vysvětlením, že v kolektivu „mezi svými“ bude dítěti lépe, nikdo se mu nebude posmívat a učitelé si tam s ním dokážou lépe poradit.
V Česku jsme dlouhodobě Romy vylučovali ze vzdělávání a dodnes se to děje i tím, že téměř v každém okrese existuje segregovaná škola, ze které se dostat na střední s maturitou je téměř nemožné. Děti z téhle školy nemohou zvládnout tempo standardních základek, i když se jim povede na ně ze segregované školy přejít, říká koordinátorka programů sociální integrace v Člověku v tísni Vlastimila Feistinger Sachrová.
A do jisté míry to bude pravda. Segregovaná základka se skutečně musí více zaměřit na zvládnutí inkluze a na schopnost vyučovat žáky s různými speciálními potřebami. Díky tomu opravdu lépe zvládne i vzdělávání dětí s poruchami chování nebo se specifickými poruchami učení. Rodičům dětí s handicapem ji proto začnou doporučovat rovněž poradenská pracoviště, líčí situaci Plešková.
Vznikne tak regulérní, avšak neoficiální speciální škola, která ale postrádá tahouny mezi žáky a nadšené učitele – tamní pedagogové dříve nebo později „vyhoří“. S takovýmto stavem nicméně bývají spokojeni jak rodiče „problémových“ dětí, tak rodiče z většinové společnosti, protože mají k dispozici školy bez „potížistů“. A tak nikdo netlačí, aby se situace změnila.
Přesně v těchto třídách segregovaných škol si stát vychovává budoucí příjemce nákladných sociálních dávek a jiných státních podpor, neboť jim hned na začátku nedal šanci na dobré vzdělání. „V Česku jsme dlouhodobě Romy vylučovali ze vzdělávání a dodnes se to děje i tím, že téměř v každém okrese existuje segregovaná škola, ze které se dostat na střední s maturitou je téměř nemožné. Děti z téhle školy nemohou zvládnout tempo standardních základek, i když se jim povede na ně ze segregované školy přejít,“ říká koordinátorka programů sociální integrace v Člověku v tísni Vlastimila Feistinger Sachrová.
Bydlí na ubytovnách, autobus sem odpoledne nejezdí
Kromě dělení škol na lepší a horší jsou v Česku desítky dalších překážek, které stojí v cestě za dobrým vzděláním dětí ze sociálně a ekonomicky slabých rodin. Lucie Plešková z Nadace OSF zmiňuje například kvalitu a stabilitu bydlení, která má značný vliv na úspěšnost vzdělání. „U nás ale děti stále vyrůstají na ubytovnách a dostupné sociální bydlení je spíše raritou,“ uvádí Plešková.
Kateřina Dunovská, jež má v SOS dětských vesničkách na starosti právě podporu ohrožených rodin, postrádá systémově koordinované a dostupné doučování znevýhodněných žáků. „Podpora dobrých výsledků se tak nedostává všem potřebným dětem. Ve chvíli, kdy má dítě zameškané či neomluvené hodiny, tedy kvantitativně nesplňuje nároky, přichází místo podpory kontrola a represe,“ upozorňuje.
Selhávání ve školních výsledcích by se podle ní mělo předcházet. „Dětem, které neprospívají, by mělo být umožněno finančně dostupné doučování, a pokud je třeba, tak i podpůrná sociální služba pro jejich rodiny,“ nastiňuje a připomíná, že příležitost k doučování často znemožňuje skutečnost, že do mnohých vyloučených lokalit jezdí autobusy jen jednou denně, a to hned po vyučování.
Podpora dobrých výsledků se tak nedostává všem potřebným dětem. Ve chvíli, kdy má dítě zameškané či neomluvené hodiny, tedy kvantitativně nesplňuje nároky, přichází místo podpory kontrola a represe.
„I kdyby děti chtěly zůstat na doučování v odpoledních hodinách, nemohou, protože později se již do bydliště nedostanou,“ upozorňuje. Jako jedno z řešení se nabízí možnost, kterou ukázala pandemie: soukromé on-line vyučování zaostávajících žáků, kterému by se v rámci praxe věnovali studenti pedagogických fakult.
Dunovská postrádá i systémové vyhledávání talentovaných dětí ze znevýhodněných podmínek. Existují sice možnosti, jak je finančně podpořit, také různé nadace a prestižní školy nabízejí stipendia, jenže výběr dětí je spíš nahodilý a často z vůle rodičů. To ovšem stále neřeší problém s žáky z nemotivovaných rodin, kde matky a otcové nepovažují vzdělání za podstatnou životní metu.
Potom se podle Dunovské stává problémem i taková „maličkost“, jako jsou domácí úkoly, jimiž učitel přenáší spoluzodpovědnost za vzdělávání dětí na rodiče. Žáci, jejichž matka či otec jim neumí nebo nechtějí pomoci, proto zůstávají pozadu ve srovnání s potomky motivovaných rodičů. Nerovnosti ve vzdělávání se tak opět prohlubují.
Jestliže velké finanční výdaje na školní pomůcky či na stravování za chudou rodinu často uhradí neziskovky nebo stát prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci, finančně nedostupné zůstávají „nadstandardy“ jako přípravný kurz na gymnázium či výdaje na dojíždění na střední školu. To opět dětem znesnadňuje vystoupit z chudinských poměrů a mít se v životě lépe než rodiče.
A protože socioekonomicky slabí rodiče se na zdárném vzdělávání potomků obvykle nepodílejí, učitel brzy jejich dítě odepíše – věnovat se takovému žáku zabírá příliš času, kterého se učiteli v třicetihlavé třídě bez asistenta pedagoga nedostává. „Pakliže učitel nebo žáci označí některé dítě za černou ovci třídy a vyloučí ho z kolektivu, častou reakcí těchto znevýhodněných dětí je, že se zatvrdí, naschvál se začnou špatně chovat a dostávat špatné známky,“ upozorňuje Radim Kejík z SOS Kajuta.
Výjimky existují, jedna z nich se jmenuje Šárka
Kromě stovek negativních příběhů, které potvrzují, jak se na další generace propisuje chudoba, chabá gramotnost i neúcta ke vzdělávání, dokážou ovšem sociální pracovníci uvést i jednotky pozitivních výjimek. Mnohdy jde o znevýhodněné děti, které dokázaly vystudovat spíše navzdory rodičům než s jejich pomocí. Někdy odešly od rodiny, která je táhla ke dnu, jindy narazily na obětavého a chápajícího učitele.
Karolína Jelínková, vedoucí Domu na půl cesty SOS Kotva v Brně, vypráví příběh jejich klientky Šárky. Ta nejprve vyrůstala ve své biologické rodině. Otec měl jen základní vzdělání, matka vystudovala střední školu, ale propukla u ní schizofrenie, začala pít alkohol a nakonec skončila na ulici. Dívka se proto dostala do dětského domova. Měla štěstí na vychovatelky i učitelky, které ji dokázaly motivovat a táhnout nahoru.
„Nikdy jsem nenosila výrazně špatné známky. Na druhém stupni jsem sice měla horší prospěch, ale byla jsem schopná to na konci deváté třídy vytáhnout na vyznamenání,“ líčí Šárka. Poté šla studovat střední zdravotnickou školu, a jak vzpomíná, tento přechod i samotné studium pro ni byly velmi náročné, protože zrovna procházela špatným obdobím.
Určitě mi pomohlo to, že jsem se setkala s několika učiteli, kteří byli laskaví, vlídní a uměli podpořit a pomoct. To, jací učitelé jsou, má velký vliv na vztah žáka k učení. A později jsem si začala uvědomovat, že by byla škoda, kdybych nevyužila svého potenciálu.
Hodně ji prý podporoval ředitel dětského domova a také třídní učitelka, takže studium zvládla. Dokonce potom zamířila na vyšší odbornou školu obchodní. „V posledním ročníku na střední jsme měli ekonomiku a ta mě nadchla natolik, že jsem ji chtěla studovat dál. Změnila jsem tedy obor. Hlavní motivací bylo to, že mě učení bavilo a chtěla jsem mít hlavně víc než jen střední školu, abych získala větší šanci sehnat si dobrou práci,“ vysvětluje. V novém oboru se našla a nakonec vystudovala s vyznamenáním.
V dětském domově vyrůstala až do 21 let, následně přešla do brněnského Domu na půl cesty SOS Kotva. Aktuálně se chystá na bakalářské studium na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity v oboru ekonomika a management.
„Kdyby zůstala ve své rodině, rozhodně by neměla bezpečné prostředí na to, aby mohla studovat. Bylo tam hodně stěhování, změn a nepříjemných situací. Ve vzdělávání by Šárku asi rodiče nepodporovali a ona by neměla na studium finance,“ líčí sociální pracovnice Karolína Jelínková a dodává, že problém není ani tak v tom, jaké vzdělání či práci rodiče mají, ale spíše jaké hodnoty dítěti předávají a co od života chtějí. „Když si dítě z rodiny odnese, že důležité je být na úřadu práce a brát dávky, potom většinou jeho život vypadá podobně,“ říká Jelínková.
„Po Novém roce, až budu mít po zkouškách, bych si chtěla začít hledat práci v oboru,“ plánuje její klientka Šárka. Při zmínce, že dívčin příběh zní trochu jako sci-fi vzhledem k tomu, že Česko znevýhodněným dětem cestu ke vzdělávání „neumetá“, přemýšlí, v čem by byl jiný. „Určitě mi pomohlo to, že jsem se setkala s několika učiteli, kteří byli laskaví, vlídní a uměli podpořit a pomoct. To, jací učitelé jsou, má velký vliv na vztah žáka k učení. A později jsem si začala uvědomovat, že by byla škoda, kdybych nevyužila svého potenciálu.“
Dětem, které jsou dnes na podobné startovní čáře, jako byla ona, Šárka vzkazuje, aby nic nevzdávaly. „Ať si jdou za svými sny a dělají, co je baví. Ať se nenechají zastrašit tím, že jim někdo řekne, že na studium nemají,“ vyzývá. „Věřím, že pokud si člověk za něčím opravdu jde, může dokázat cokoliv, i když k tomu nemá dobré podmínky.“
| Autor textu | Zuzana Hronová |
|---|---|
| Editor | Ivan Hartman |
| Fotografie | Shutterstock | Aktuálně.cz |
| Grafika a kódování | Jiří Kropáček |
 | Chudé Česko 21Aktuálně.cz přináší pokračování seriálu reportáží, rozhovorů a analýz zaměřených na sociální nerovnost a skrytou chudobu. Oběti systémových problémů Česka jsou často pro ostatní neviditelné. Rozhodli jsme se hledat jejich příběhy a ukazovat na nich díry v sociální záchranné síti naší země. |
| Vedoucí projektu Chudé Česko 21 | Jan Nevyhoštěný |
| Partner projektu Chudé Česko 21 | Česká spořitelna |