Švarcsystém je v kultuře normou

Situací, kdy by právní zakotvení statusu umělce mohlo zlepšit pracovní podmínky lidem, působícím v kulturní sféře, je mnoho. Tvrdí to nejen sami umělci na volné noze – tanečníci, herci, výtvarníci, divadelníci a například pracovníci z audiovize i jejich oborové organizace. Na sociální nezajištěnost upozorňují také právníci.

„Mezi lidmi v kultuře, nejen umělci, ale například i administrativními a produkčními zaměstnanci, panuje často chudoba,“ tvrdí advokát a specialista na autorské právo Rudolf Leška, jehož klientelu tvoří především kulturní organizace. „Zaměstnanci v kultuře pracují za patnáct dvanáct tisíc čistého. Také platy v příspěvkových organizacích, jako jsou muzea, galerie, městská divadla, jsou velmi nízké.“

Advokát si všímá, že mnoho lidí v kultuře pracuje jako OSVČ, aniž by si to vybrali. „Někteří umělci chtějí být volní a svobodní, ale mnozí vůbec ne, byli do situace postaveni. Švarcsystém, který je v kultuře normou, prosazují i státní a městské příspěvkové organizace. Stát, který tvrdí, že švarcsystém potírá a dává za to pokuty, se jako zaměstnavatel chová stejně,“ myslí si Leška.

Podle mluvčí ministerstva kultury Michaely Lagronové souvisí fakt, že příspěvkové organizace ministerstva posílají své zaměstnance do režimu OSVČ, s dlouhodobým podfinancováním kulturní sféry. „Platové podmínky v kultuře nejsou dobré, jeden stálý příjem často nestačí a díky zkráceným úvazkům je běžné, že lidé svůj příjem skládají z více zdrojů,“ vysvětluje.

Nutnost shánění několika zdrojů obživy považuje mluvčí za pozitivní. „Systém koprodukcí a operativní spolupráce má své výhody – zvyšuje vzájemnou provázanost, umožňuje předávání zkušeností, inspiraci a další rozvoj. Kulturní scéna, fungující z velké části na principu sítě relativně nezávislých aktérů, je dynamická a životaschopná,“ uvádí Lagronová.

Proti tomu, že příspěvkové organizace část svých zaměstnanců převádějí na externí smlouvy nic nenamítá. „Není cílem ministerstva kultury někomu nařizovat, jakým způsobem by se měl institucionalizovat a jak by měla která organizace fungovat. Můžeme ale například podpořit ty, kdo chtějí své stálé spolupracovníky zaměstnat, tím, že jim navýšíme dotace na celoroční činnost. To také v posledních letech aktivně děláme – kontinuálně navyšujeme finance na výběrové dotační řízení v oblasti profesionálního umění,“ uvádí v mailové odpovědi mluvčí.

Nahrazování zaměstnaneckých úvazků smlouvami s OSVČ, které zaměstnance zbavuje důležitých sociálních jistot, by se v kultuře nemohlo tolik rozšířit, kdyby neplatilo jedno pravidlo. „Lidé tam často na své práci emočně lpí, stojí jim to i za ty malé peníze. A zaměstnavatel toho využívá,“ myslí si advokát Rudolf Leška a připomíná další pravidlo: kde nejsou zaměstnanci, nejsou ani odbory a šancí, jak vyjednat lepší pracovní podmínky, ubývá.

„Absurdní je, že i kdyby se například herci na volné noze dali dohromady a požadovali, že za představení budou všichni chtít alespoň tisícovku, může to být označeno za kartelovou dohodu soutěžitelů a Úřad na ochranu hospodářské soutěže nebude váhat se stíháním,“ říká Rudolf Leška.

Jeho slova potvrzuje Jan Pohribný, prezident Asociace profesionálních fotografů České republiky. „Na našem webu jsme měli léta vyvěšenou Metodiku autorského honoráře. Je to pomůcka, jak správně sestavit honorář, ale není to ceník, jen návodná metoda. Pak nás ale Úřad pro ochranu hospodářské soutěže varoval, že je to kartelová dohoda, a museli jsme metodiku stáhnout.“

Totéž se stalo Asociaci českých kameramanů, která podle informace na svých webových stránkách na základě „důrazného upozornění“ Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže stáhla dokumenty, které členům asociace pomáhaly se stanovováním ceny za jejich práci.

Advokát Rudolf Leška se to s kolegy pokoušel změnit. „Chtěli jsme do autorského zákona vrátit klauzuli, že když se sdruží autoři za účelem kolektivní správy, není to zakázaná dohoda podle zákona o ochraně hospodářské soutěže. A také že sdružení umělců ve svobodném povolání mohou kolektivně vyjednávat podmínky práce pro své členy. Neprošlo nám to,“ říká advokát, jenž několik let spolupracuje s organizacemi, jako je Česká obec hudební nebo Vize tance, které se snaží získat lepší podmínky pro pracovníky v kultuře.

Za důležitý bod považují tyto organizace ustanovení statusu umělce. Česká republika patří k menšině evropských států, které nemají v zákoně definici umělce stanovenou. „Měl by to být základní stručný předpis, na který by mohl být navázán další systém podpory pro ty, kdo budou splňovat kritéria profesionálního umělce,“ vysvětluje Leška. Status by pomohl především umělcům ve svobodném povolání, kteří mají nejtíživější pracovní podmínky. Kategorie „podnikatel“ na ně často „nepasuje“.

Příjmy nahoru dolů a nejistota

Peripetie výtvarných umělců dokumentuje anketa Spolku Skutek z roku 2017. Například Petr Dub, popisuje své příjmy jako nestálé, nevypočitatelné a nejisté. „S mými příjmy ‚nahoru dolů‘ jsem prakticky vyřazen z možnosti vzít si hypotéku či půjčku. Mé ‚podnikání‘ navíc pro nepoučený finanční úřad působí nedůvěryhodně. Dokládám náklady, které nejsou běžné, výše příjmů je každý rok diametrálně odlišná. Obecně mou situaci definuje nejistota a nestálost.“

Také další účastníci čtyři roky staré ankety líčí nejistou, občas přímo neutěšenou finanční realitu, ve které žijí. „Přijal jsem místo vedoucího ateliéru na Fakultě umění a architektury v Liberci, kde jsem zaměstnán na plný úvazek. Má čistá mzda pedagoga je ale zhruba 15 tisíc korun, což zcela nepokrývá mé životní potřeby. U pedagoga se očekává, že má i jiné příjmy; děkan mu pak dává souhlas k další činnosti přes OSVČ,“ popsal svou situaci výtvarný umělec Richard Loskot.

K otázce danění příjmů uvádí Loskot běžnou nespravedlnost: „Často se stává, že dostanu na projekt určitou sumu, z níž většina padne na materiál a na autorský honorář zbývá minimum. Daň ale musím odvádět z celé částky.“

Nejsmutnější částí ankety Spolku Skutek jsou odpovědi kurátorky a teoretičky umění v té době třiasedmdesátileté Hany Rousové, která pracovala například v Galerii hlavního města Prahy či jako hlavní kurátorka sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze.

Odpovídala na otázku, v jaké finanční situaci se ve svém důchodovém věku a v závislosti na životní dráze nachází. „Moje finanční bilance je přesto, že neustále pracuju, tak katastrofální, že vůbec nevím, jestli ji mám číslo po číslu zveřejnit. Je to jednak kvůli příšerným kunsthistorickým platům, potažmo penzím za naše výkony (vlastně instituce parazitují jedna na druhé a u externistů počítají s tím, že práci vykonají v pracovní době jinde), jednak mou mimořádnou situací, že žiju sama a nevlastním vůbec nic, co by mi dělalo potenciální finanční zázemí,“ vysvětlovala.

Pořád tu panují předsudky

S definicí umělce a otázkami jeho sociálního zabezpečení se pracuje také na úrovni Evropské unie, což by mělo motivovat i české úřady. „České ministerstvo kultury opakovaně zmiňuje, že status umělce chce, ale nikdy se to moc dál nerozvinulo, stále jsme jen na úrovni diskusí. Jsem už z toho frustrovaný, točíme se v kruhu,“ říká advokát Rudolf Leška.

Mluvčí ministerstva Lagronová ale popisuje malý posun od debat k činům. „Status umělce je obsažen v našem novém strategickém dokumentu Státní kulturní politika,“ říká o návrhu, který prý nyní prochází meziresortním připomínkovým řízením.

„Aby mohl status umělce fungovat, je potřeba legislativní změna, tedy revize zákona č. 203 o některých druzích podpory kultury. Do října připravíme jeho věcný záměr. Zákon samotný už bude muset schválit další vláda a sněmovna,“ dodává Lagronová.

Větší vstřícnost státu ke kulturní oblasti by přitom mohla proměnit i všeobecné mínění. „Pořád tu panují předsudky, že umělecká práce není prací, ale jen hobby,“ myslí si advokát Leška a má po ruce příklad týkající se autorských odměn. „Veřejné mínění je proti náhradním odměnám z nenahraných nosičů. Platí se při koupi prázdného CD nebo externího harddisku. Piráti tomu říkají výpalné,“ popisuje poplatek, který z prodaného zboží putuje k autorům a umělcům kolektivních správců. Jedním z nich je například Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním – OSA.

„OSA nikdo nemá rád, ale peníze, které vybere, končí u umělců na volné noze. OSA si z toho vezme na režii nějakých 12 procent, což považuji za velmi disciplinované hospodaření, a zbytek putuje skladatelům. I těm, kteří nejsou hvězdami. Tímto systémem, prostřednictvím organizací zastupujících umělce, se získávají stovky milionů korun vyplácených autorům ze všech tvůrčích oblastí,“ vyčísluje advokát, podle kterého by bylo načase odměny zvýšit. Výše poplatku, jež v závislosti na kapacitě nosiče, činí desítky, nanejvýš stovky korun za největší harddisky, se naposledy měnila v roce 2009. A tehdy byla snížena.

I když by bylo logické s nárůstem inflace a rozmachem elektronických nosičů a dostupnosti „volné“ hudby či například audioknih zvýšit i autorské odměny, které by podpořily tvůrce, veřejná diskuse jde přesně opačným směrem. „Obchodníkům s elektronikou se velmi daří, ale přesto je společensky nepřípustné debatovat o tom, že by se autorské odměny zvedly třeba o 10 procent. Toto by ministerstvo kultury mohlo změnit vyhláškou, ale politici mají pocit, že by jim to veřejnost neodpustila,“ připouští Rudolf Leška.

Například pro Pirátskou stranu se stal boj proti nárokům organizací, jako je OSA, populárním tématem. Na svých webových stránkách radí například provozovatelům pohostinství, jakým způsobem lze legálně postupovat, pokud se chtějí placení autorských odměn vyhnout a přitom nějakou hudbu svým zákazníkům reprodukovat.

„Chápu, že není populární, když musí hospodský platit za hudbu, ale když ji v lokále pustí, už si tam nevezme klavíristu, aby mu v restauraci hrál. Hospodský ušetří a zároveň připraví muzikanty o příležitost. Nerozumím proto, proč by za to neměl platit. Vždyť hudba stejně jako oběd není zadarmo,“ myslí si advokát.

Nebyl čas myslet na druhou kariéru

Tanečník a renovátor nábytku Milan Odstrčil je rád, že s profesionálním vystupováním skončil v nejlepší čas na svém vrcholu. „Když na vaši zkoušku přijde Jiří Kylián nebo Ohad Naharin a radí vám v choreografiích, když můžete pracovat s lidmi, jako je Václav Kuneš, Nataša Novotná nebo Zuzana Herenyiová, je to zenit vaší práce,“ připomíná Odstrčil významné choreografy a tanečníky, s nimiž se při své divadelní kariéře setkal. „Když má člověk tohle za sebou a doma dvě děti, odchází se mu líp, než když chce ještě něco dodělat,“ dodává.

Krátká kariéra je noční můrou všech, kteří se živí tancem nebo novým cirkusem na nejvyšší úrovni. Málokdo může vystupovat ještě po pětatřicítce. Také Odstrčil si považuje toho, že odešel z vlastního rozhodnutí. „Nejsem chlapík před čtyřicítkou, který se dělá, že to vedle těch sedmadvacetiletých hravě zvládne,“ říká. Zápřah taneční kariéry je tak veliký, že málokdo má čas mezi tréninky a vystoupeními myslet na druhou kariéru, nebo se dokonce na ni připravovat.

„Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Věděl jsem jen, že musím odejít a zastavit se. Chvíli jsem učil herce na mezinárodní konzervatoři v Praze, dělal jsem kurzy osobního rozvoje,“ vzpomíná na začátek svého profesionálního přerodu. V té době si uvědomil, že už nechce potkávat davy lidí. S rodinou se odstěhoval do bytovky za Prahou. „V garáži jsem začal opravovat známým poličky a zjistil jsem, že mě to baví.“

Kamarád ho zaučil a teprve potom si Milan Odstrčil založil vlastní dílnu. Má čtyři pomocníky, opravují okna, dveře a starý nábytek, manželka rozvíjí profesionální marketink firmy, která se rozrostla o druhého společníka Borise Blechu. „Je to také člověk odjinud – lingvista, překladatel,“ směje se tanečník v montérkách.