Věra
Básnířka z Malé Strany: „Mé vnitřní dítě dostalo na frak“

Verše Věry Provazníkové jsou mezi dětmi oblíbené už dlouho. Příběh o kůzlátkách a zlém vlkovi napsala před čtyřiceti lety. „Stal se z něj skoro šlágr, ale to jen díky oné kozí říkance. Tak si ji děti zamilovaly. A žádaly si ji znovu a znovu. Musela jsem proto napsat ještě dvě podobné kozí pohádky s trochu obměněným obsahem, ale byly to vlastně jen záminky k opakování téže říkanky. Jako by to bylo nějaké kozí zaklínadlo,“ usmívá se čtyřiasedmdesátiletá autorka, která zasvětila život především psaní pro děti.

Vydala desítky knih, věnovala se televizní a rozhlasové tvorbě. „Když chcete psát pro děti, musíte si nejdříve v sobě uklidit a stát se také dítětem. Teprve když je v duši čisto, nevinno, bezelstno, začnete si hrát a pak je to veliká radost,“ říká pražská básnířka.

Smutněji dodává, že v posledních letech její vnitřní dítě dostalo pěkně „na frak“. Nejdříve si zlomila nohu v krčku a chodila o hůlce. Když se úraz téměř zhojil, upadla znovu, uhodila se přesně do místa zlomeniny a od té doby musí bojovat.

Jak ale říká, existuje i štěstí v neštěstí. Tak trochu i díky úrazu získala své současné útočiště. Bydlí v domě s pečovatelskou službou na Malé Straně, které je věrná od malička. Vyměnila svůj velký nájemní byt za garsonku.

„Ještě jsem ale úplně nezabydlela, a to jsem tu už druhým rokem. Zapustit kořínek, to trvá. Těší mě ale, že žiju hned vedle domu, ve kterém jsem měla skoro padesát let milovaný ateliér. Tam jsem byla opravdu šťastná. Bohužel jsem o něj přišla, ale krásná a tajemná adresa mi zůstala. Jen místo dvojky píšu jedničku,“ říká.

Paní Věra má minimální důchod – pouze pět tisíc korun měsíčně. „Nikdy jsem peníze moc neřešila, ale vždycky jsem měla, co jsem potřebovala. Můj malý důchod je důsledkem toho, že jsem si z honorářů neplatila sociální pojištění. Nevěděla jsem, že je to povinnost. To mě ovšem neomlouvá, a tak jsem za svou nevinou vinu přísně potrestána. Když jsem asi před 15 lety šla do předčasného důchodu, začínala jsem na tisícovce měsíčně. I to se dá přežít,“ říká umělkyně tělem i duší. Manžela ani děti nemá, aby jí finančně pomohli.

S minimální penzí dosáhne alespoň na příspěvek na bydlení ve výši kolem tří tisíc korun. Na ostatní dávky už nárok nemá. „Agentury Dilia a Osa mi během roku posílají autorské odměny. Nejsou velké, ale bohudíky za ně,“ doplňuje.

Tvrdí ale, že to s tak nízkým příjmem zvládá. „Za nájem dám i s telefonem asi čtyři tisíce, zbytek mám na léky a jídlo, které si nechávám vozit z on-line supermarketu. Někdy musím sáhnout i do peněz, které mám naspořené na účtu, ale snažím se to dělat minimálně. Občas mi pošle na přilepšenou peníze kamarád z Německa a to si vyhodím z kopýtka a dopřeju si třeba náruč exotického ovoce, které miluju,“ svěřuje se držitelka několika cen.

Získala například Zlatou stuhu za přínos v oblasti knižní tvorby pro děti a mládež. Cenu dostala také za televizní pohádku O labuti nebo za nejkrásnější knihu roku 1994 – Don Quijote Bohuslav Reynek.

Cyklus grafických listů významného českého básníka a výtvarníka doplnila svými verši. Reynek byl na sklonku života jejím blízkým přítelem. Věra Provazníková ho navštěvovala na statku v Petrkově. „Setkání s panem Reynkem – to byl pro mě dar a živý zázrak. Svět vnímaný okem čisté lásky, setkání s rodným bratrem svatého Františka z Assisi. Dodnes pan Reynek září na mé cestě, jako hvězda Betlémská a bude tomu už stále.“

Při vzpomínání na svůj umělecký život připomene i přátelství s dalším významným básníkem, Vladimírem Holanem.

„Bylo to v době ještě před setkáním s panem Reynkem, tehdy pan Holan už nikoho nepřijímal. A já se stala výjimkou. Byly to zasvěcené hovory s bohem na Olympu. Jednoho dne ale mezi námi došlo k roztržce a já byla neodvratně vykázána z jeho domu. Vyhnána z ráje. Přesto jsem cítila, že naše pouto nebylo zpřetrháno. Pro blízkost myšlení a podobnost básnického směřování,“ svěřuje se.

K vlastnímu psaní paní Věru přivedl vztah k češtině. „Vždy jsem ji obdivovala. Je to úžasná řeč, nejgeniálnější jazyk, jaký znám. A chtěla jsem s ním pracovat. Zpočátku jsem psala jen v próze, teprve později jsem se odvážila psát dialogy postav v rýmech. Poprvé při realizaci jedné z mých nedělních pohádek pro rozhlas. Objevila jsem nové kouzlo češtiny, jemuž jsem dodnes věrná,“ vysvětluje.

Ráda by prý pokračovala v psaní nebo malovala své vize, jako dřív, ale zatím má zábrany, nevěří si. „Připadám si teď jako pecka. Svět se mi nějak ztratil. Celý život ke mně přicházely různé výzvy, nabídky, nouzi jsem o ně neměla. Teď výzvy ustaly a realizace jistých projektů ustrnuly. Ale asi je to i koronavirovou dobou,“ doplňuje.

Je to už dlouho, kdy se byla projít venku. Kvůli koronaviru i zhoršené pohyblivosti se uzavřela v malém bytě.

„Teď se na světě cítím hodně sama, rodiče a mnozí přátelé mi zemřeli a je to nový pocit. Hrstka přátel mi zůstala, ale v každodennosti se vídám převážně s paní pečovatelkou, rehabilitační sestrou a s báječnou společnicí, se kterou mě propojila nadace Krása pomoci. Zároveň mi v nadaci pomáhají, s čímkoliv potřebuji. Vždy, když jde do tuhého, tak jim volám. Vyřizují za mě úřední věci, ve kterých se vůbec nevyznám. Třeba mi nabídli skvělou pomoc – vnést pořádek do mých úředních listin. Bez těchto lidí by byl můj život těžší,“ svěřuje se.

Teď se ale paní Věra chce co nejdříve vzpamatovat, osvobodit se z koronavirového vězení a chodit zase ven. A také dokončit práci, kterou má rozepsanou. „Tentokrát to ovšem není pohádka, ale dílo s těžším tématem, faustovským.“

Živnostníci mají nižší penze, sociální systém na ně moc nemyslí

Starobní důchod do 10 tisíc korun bralo k poslednímu dni loňského roku zhruba 120 tisíc penzistů. Mezi nízkopříjmové seniory patří z velké části lidé, kteří byli osobami samostatně výdělečně činnými (OSVČ) jako právě paní Drahomíra a paní Věra.

Důchod se jim vypočítává jinak než lidem, kteří byli před odchodem do penze zaměstnáni. Více o výpočtu penzí viz box.

„Prevenci nízkých starobních důchodů OSVČ je třeba řešit. Není možné, aby určité skupiny seniorů zůstávaly pod hranicí chudoby,“ doplňuje ministerská zpráva.

Ovšem do parlamentních voleb daňovou reformu politici nestihnou uskutečnit. Kdy se komplikovaný český důchodový systém dočká změn, proto nikdo nedokáže odhadnout. A tak i letos jsou mezi lidmi, kteří odcházejí do důchodu, ti, již pobírají nejnižší penzi – 4310 korun měsíčně.

Některým nízkopříjmovým důchodcům mohou v určitých případech pomoci sociální dávky. Ale velká sláva to není. Nejčastěji dosáhnou na příspěvek na bydlení, který se pohybuje kolem tří tisíc korun měsíčně. Jen minimum ze seniorů pak ještě může žádat stát o doplatek na bydlení nebo o dávky v hmotné nouzi.

„Na žádné další sociální dávky čeští senioři nárok nemají, pokud nejde o specifické situace. V případě, že by se zhoršil jejich zdravotní stav a nebyli se schopní o sebe starat, mají ještě nárok na příspěvek na péči,“ říká Lucie Trlifajová z Centra pro společenské otázky – SPOT.

Systém sociálních dávek je ovšem poměrně složitý a ani člověk, který běžně s úřady jedná, se v něm neorientuje snadno. Natož senior, který je v této situace nováčkem. Nezastupitelná je tak pomoc neziskových organizací, které se zaměřují na pomoc starým lidem. V Česku je takových organizací několik – mezi nejznámější patří Diakonie, Charita, Život 90, Elpida, Člověk v tísni, Maltézská pomoc nebo nadace Krása pomoci.

„Nabízíme individuální péči. Obstaráme pomůcky, zařídíme asistenci, pomůžeme se vyznat ve složitém systému sociálních služeb včetně dávek a prolomíme tak začarovaný kruh, ve kterém služby sice existují, ale senioři o nich nevědí nebo o ně neumějí požádat. Součástí naší nabídky je také psychologická pomoc,“ představuje práci nadace Krása pomoci její šéfka Soňa Morawitzová.

Jen loni se nadace „starala“ o zhruba 500 klientů a uskutečnila více než dva tisíce konzultací se seniory nebo dalšími osobami, o které pečuje. „Naši klienti jsou často osamělí lidé, kteří nemají rodinu nebo rodinné vazby nefungují. Mají zhoršené zdraví a nemohou si některé služby dohledat či zařídit osobně. Ve většině případů se také neorientují v on-line světě. Proto v pražských nemocnicích, kde máme i kontaktní místa, spolupracujeme s tamními sociálními pracovnicemi, které nás na seniora upozorní. My ho potom doprovázíme při cestě z nemocnice domů a pomáháme mu zajistit vše, co potřebuje, aby mohl v domácím prostředí zůstat,“ říká Morawitzová.

Služby nadace jsou zadarmo. Peníze neziskovka dostává především od firemních partnerů, ale mohou se zapojit i jednotlivci a pomáhat pravidelně – buď finančním příspěvkem, nebo ve volném čase navštěvovat seniory a dělat jim společníky, doprovázet je třeba na procházku nebo do muzea, zajít s nimi na kávu.

Poptávka po službách nadace je veliká. „Ale daří se nám zatím pomáhat všem, kteří zájem projeví. S ohledem na demografickou situaci ovšem předpokládám, že poptávka bude narůstat, a proto bychom rádi naše služby stále rozšiřovali,“ dodává sociální pracovnice.

Příjmy snižují exekuce i TV shopping

Nízké důchody jsou podle Morawitzové častý problém, který u klientů Krása pomoci řeší. Jedenáct procent seniorů je ohroženo chudobou, zejména pak ženy, které mají v průměru o pětinu nižší důchody než muži. Finanční problémy se mohou násobit dalšími komplikacemi, třeba zhoršením zdraví.

V některých případech se třeba senior kvůli zdravotnímu stavu nemůže vrátit z nemocnice domů, a tak dočasně využívá služeb některého sociálního zařízení, kde hradí ubytování a stravu. Současně ale musí platit náklady za byt, v němž jinak žije. „Pokud nemá oporu v rodině, je pro něj velmi těžké situaci finančně zvládnout. Setkali jsme se i s případem, kdy jsme pomáhali s prodejem bytu, aby měl klient dostatek peněz na živobytí,“ přibližuje praxi Morawitzová.

Nízké příjmy podle ní občas ovlivňují také exekuce. Dluhy vznikají například kvůli půjčkám, které si senioři vzali, aby pomohli svým potomkům k překonání existenčních potíží. Děti nebo vnoučata jim slíbily, že budou půjčku splácet, ale to se neděje. „Přes 66 tisíc lidí nad 65 let čelí exekucím, skoro 40 tisíc dokonce vícečetným,“ upozorňuje odbornice.

A je tu ještě jeden velký problém, který narostl s koronavirovou pandemií – sociální izolace, jež může navíc vést ke ztrátě peněz. „Celá společnost musela omezit kontakty a návštěvy. Pro seniory je toto období velmi náročné a přerušení osobních setkávání s rodinou, přáteli či dobrovolníky nesou těžce. Projevuje se to na jejich psychické pohodě i fyzickém zdraví,“ nastiňuje problém Morawitzová. Někteří klienti nadace se izolovali, protože se obávají nákazy covidem. Neopouštějí byt, odmítají sociální služby či vyšetření lékařů.

Podle Morawitzové narůstá také počet nákupů přes TV shopping a následné potíže s reklamací zboží. Po získání kontaktních údajů pak prodávající seniorům manipulativně vnucují další nevyžádané zboží.

Má-li senior nízký důchod, pomohou mu podle odbornice sociální dávky. „Probereme s ním možnosti a zjistíme, zda má klient na dávky nárok. Mnohdy o těchto možnostech neví. A pokud je to možné, zapojíme rodinu, která může přispět na nákup léků, jídla a dalších potřebných věcí,“ říká.

Trh práce se musí změnit

S výší důchodů mohou z dlouhodobého hlediska pomoci změny na trhu práce. „V Česku je stále málo firem, které podporují zkrácené a flexibilní úvazky. Rodiče při rodičovské dovolené nebo po ní mají ztížené podmínky k návratu do práce. Totéž platí i u lidí, kteří pečují o své blízké a je pro ně náročné skloubit péči s prací. Volí pak třeba práce v takzvaném švarcsystému, na různé dohody nebo v extrémním případě práci načerno,“ říká Morawitzová.

Kdyby stát podle ní snížil odvody na důchodové pojištění, byla by to motivace pro firmy, aby se zaměstnanci častěji uzavíraly pracovní smlouvu. Pokud by se snížila i zásluhovost důchodů, vzrostly by penze lidem také z nízkopříjmových skupin. „Stát by musel výpadek nahradit z jiných zdrojů, ale současně s tím by ušetřil na vyplácení dávek seniorům, kteří se svým důchodem nevyžijí,“ doplňuje šéfka nadace.

Na trhu práce vidí Morawitzová ještě jedno minus, a to jsou předsudky zaměstnavatelů vůči starším pracovníkům. Ti pak, když nemohou najít vhodné místo, volí často odchod do předčasného důchodu, čímž se jim penze výrazně krátí. Loni byl rozdíl mezi průměrným důchodem a předčasným 1500 korun měsíčně. Za rok je to 18 tisíc korun.

Kromě toho, že předčasný důchod snižuje penzi, má ještě jednu nevýhodu. Při výplatě předčasného starobního důchodu není možné až do data dosažení důchodového věku standardně pracovat či podnikat. Lze si jen přivydělat.

Morawitzová proto apeluje na lidi ve středním věku, aby se s předstihem připravovali na odchod do důchodu i finančně. „Vytvářeli si rezervy, a pokud podnikají, měli by myslet na to, že nízké pojištění představuje vyšší čistý zisk, ale později nižší důchod,“ dodává.