Oběti na oltáři těžby

Radek spoléhal na to, že mu důl nezavřou dřív, než bude moci jít v 55 letech do předčasného hornického důchodu. Jenže to bude až za tři roky, zatímco na poslední jámě v dole Československé mládeže, kam teď každý den chodí fárat, by se mělo těžit nejdéle do konce příštího roku. A ani to není jisté, stejně jako výše odstupného pro horníky.

Nejvíce havířů pochází z Karviné, Orlové a Havířova, a právě na Karvinsku je už nyní nejvyšší nezaměstnanost z celé republiky: s březnovými 8,9 procenta je na úrovni více než dvojnásobku celostátního průměru. V posledních měsících tu lidí bez práce přibylo také v souvislosti s útlumem v OKD. Na jedno volné pracovní místo připadá skoro 13 zájemců, v celém Česku je to méně než jeden.

„Zaměstnavatelé nejvíce poptávali montážní dělníky, pomocné pracovníky ve výrobě, obsluhu strojů na výrobu potravin, dělníky v oblasti výstavby budov a svářeče,“ vyjmenovává možnosti uplatnění Vladana Purdeková, vedoucí oddělení zaměstnanosti na Úřadu práce v Ostravě. Úřad nabízí horníkům v rámci speciálního projektu Outplacement také možnost rekvalifikací. Zájem je hlavně o kurzy na řidičské oprávnění na kamion, přeškolení na strážné, strojníky nebo truhláře.

Pozornost veřejnosti si i díky stejnojmennému dokumentárnímu filmu, který loni na festivalu v Jihlavě vyhrál hlavní cenu, získal rekvalifikační projekt samotného OKD s názvem Nová Šichta. Jeden z bývalých havířů v něm podstoupil proměnu v programátora, což časosběrný snímek mladého režiséra Jindřicha Andrše zachycuje.

Jenže nezaměstnanost je pouze jeden z mnoha problémů, se kterými se Karvinsko i další české uhelné regiony v časech útlumu těžby potýkají. Zdejší obce se opakovaně umisťují na nejhorších pozicích žebříčku kvality života v zemi. „Chudobu tu lze vidět na ulicích. Lidé mají exekuce, žije zde víc těch takzvaně sociálně slabších,“ popisuje Zuzana Klusová, pirátská zastupitelka Moravskoslezského kraje a zároveň Karviné.

Data její dojem potvrzují. „Ačkoliv příjmy v těchto regionech nejsou nijak výrazně pod mediánem celé republiky, vyšší procento domácností nemá finanční rezervy. Nebo je lidé mají mnohem nižší než ve zbytku země,“ vysvětluje hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. „Město trpí pocitem toho, že se obětovalo na oltář těžby, a když teď už není lukrativní, všichni se na Karvinou vykašlali,“ popisuje tamní rodačka Klusová.

Bývalí havíři jsou skutečně skeptičtí. „Po náměstí skoro nikdo nechodí, lidé mizí pryč, když vidí, že tu je mrtvo. Mám obavu, že sem nebudou chtít přijít ani žádné nové firmy,“ popisuje jeden z horníků.

Dějiny těžby na Karvinsku

Přelom 18. a 19. století: rozvoj černouhelné těžby na Karvinsku

Po roce 1945: znárodnění dolů dalo základ dnešnímu OKD. To je jediným producentem černého uhlí v Česku.

1971: v OKD se v tom roce vytěžilo historických 28,8 milionu tun uhlí

1990: v celém revíru funguje 13 šachet se 104 tisíci zaměstnanci, začíná postupné uzavírání těch prodělečných

2004: končí privatizace OKD, firma přechází do rukou společnosti Karbon Invest, o něco později ji získává společnost RPG Industries podnikatele Zdeňka Bakaly, dnešního majitele vydavatelství Economia, do jehož portfolia patří i on-line deník Aktuálně.cz.

2016: OKD vyhlašuje úpadek kvůli klesajícím cenám uhlí a předluženosti

2018: OKD znovu přebírá stát prostřednictvím firmy Prisko a zavazuje se uhradit náklady na útlum těžby prostřednictvím státního podniku Diamo

2021: poslední uhlí vyvezeno z dolů Darkov a ČSA, pod Diamo přechází uzavřené doly Lazy, Dukla, Staříč a Frenštát

2022: předpokládaný nejzazší termín ukončení těžby na posledním fungujícím Dole ČSM

Lidé odcházejí z celého Moravskoslezského kraje už od poloviny 90. let. Vloni jich bylo nejvíc od sametové revoluce. Nejhorší je situace opět na Karvinsku, samotná Karviná za jediný rok ztratila skoro 2,5 procenta obyvatel. V kraji podniká relativně nejméně lidí z celé republiky.

„Je to mizérie, moc východisek není,“ přisvědčuje další z dnes už bývalých havířů, Ruda. Na šachtu šel teprve ve 40 letech, nejdřív se živil jako řidič kamionu. „Jezdil jsem po světě, od Kazachstánu až do severního Švédska, mohl jsem tam zůstat za lepší peníze. Ale vždycky jsem se vracel domů. My, moje generace, jsme tak trochu patrioti,“ vypráví rodák z nedalekého Rychvaldu.

Přímo pro OKD nepracoval nikdy, nechal se zaměstnat jednou z externích firem. Odstupné ani státní podporu proto nedostane, ačkoliv fáral hluboko pod zem a razil šachty. Vloni, když byl oznámen definitivní termín útlumu, ho šéf převelel na stavební práce v Ostravě.

„Musím se modlit. Smlouvu mám jenom do ukončení zakázky, termín vám nikdo neřekne. Jakmile to padne, tak na shledanou,“ popisuje Ruda a kroutí přitom bělovlasou hlavou. Jeho paní je v invalidním důchodu, musí jí pomáhat starat se o dům a malé hospodářství. Nejmladší syn ještě žije s rodiči.

„Když přijdete do nového zaměstnání, pošlou vás nejdřív k lékaři. Na tom pohoří spousta lidí, protože jsou po šachtě zhuntovaní. Neprojdete prohlídkou a nemáte šanci práci dostat. Ti, kteří mají na krku půjčky a úvěry, jsou v zatraceně těžké situaci,“ vysvětluje i své obavy. Sám měl zatím štěstí, staronový šéf po něm potvrzení od doktora nechtěl. Otázkou je i věk. „Mých 45 let nemusí být to, co by si firmy úplně představovaly,“ míní další havíř.

Sedmapadesátiletý Ruda teď doufá, že bude mít nárok na předčasný důchod. Ten se ale řídí počtem odpracovaných směn v podzemí, a Ruda nemá jistotu, že jich stihl dostatek. „Kdyby snížili podmínku z 3300 odfáraných směn třeba na 2500, spoustě starších havířů by to pomohlo,“ navrhuje řešení pro sebe i své kamarády.

Hornická hrdost

Dopátrat se toho, kolik pracovních míst v regionu zanikne, kolik lidí si bude muset hledat nové uplatnění a kolik z nich s tím bude mít problém, je těžké. Existují jen různé odhady. „Je to relativně různorodá skupina, o ty s technickým vzděláním může být zájem v automobilkách nebo strojírenství. V situaci o něco složitější budou ti, kteří pracovali v šachtách,“ popisuje Ondřej Slach, odborník z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity.

„Problémem budou na těžbu navázané firmy. Ty teď zaměstnávají asi čtyři až pět tisíc lidí, kteří na mzdách dostávají dvě až tři miliardy korun ročně,“ dodává Zdeněk Karásek, moravskoslezský zastupitel za ANO, který se transformací regionu zabývá.

Kraj počítá s tím, že s útlumem dolování uhlí ukončí nebo omezí svou činnost skoro polovina firem na těžbu navázaných. Největší nápor nastane podle Karáska letos a příští rok. Propuštění deseti procent všech zaměstnanců už oznámil polostátní energetický koncern ČEZ, který provozuje elektrárnu Dětmarovice nedaleko Karviné. Jediný černouhelný zdroj elektřiny v Česku přejde na ekologičtější plyn.

Finanční problémy hlásí britský majitel ostravské hutě Liberty, která dává práci šesti tisícům lidí. Právě sem chtěl nastoupit jeden z havířů, se kterým deník Aktuálně.cz mluvil. Slíbené rychlé potvrzení přijetí ještě v den pohovoru nakonec vystřídalo mlčení, a s tím také obavy, že firma nabírání nových lidí zastavila.

Ocelárny i elektrárna patřily mezi největší odběratele uhlí z OKD, a útlum se jich proto bezprostředně dotkne, stejně jako zdejších tepláren. „Přechod na jiné zdroje bude trvat dlouho, teplo proto nejspíš o něco zdraží,“ odhaduje zastupitel Karásek.

Už nyní přitom Moravskoslezský kraj v Česku vyniká mírou takzvané energetické chudoby. Šest procent lidí v kraji, tedy přes 70 tisíc osob, nemá peníze na to, aby si doma dost zatopili. Vyplývá to z průzkumu Vysoké školy ekonomické v Praze. Hůř je na tom z celé republiky jenom další uhelný region, Ústecký kraj. Zde chudoba dosahuje alarmujících 14 procent.

Problém bude podle sociologa Slacha v tom, jak vymyslet, čím ztracená místa nahradit. „Protože horníci mívají určité dovednosti, ale také zvyky, které nemusí úplně korespondovat s tím, co firmy chtějí,“ vysvětluje. Kromě vyšších nároků na mzdu souvisí opatrnost také s obavou, že by havíři nemuseli do pracovního kolektivu dobře zapadnout. Některé firmy proto nechtějí přijímat vyšší než určitý podíl bývalých havířů.

Rozmluvy s těmito muži naznačují, že na své bývalé profesi oceňují „polovojenský režim“, který na šachtách panoval, ale také adrenalin z fárání do až kilometrové hloubky, spojený s odhodláním nasadit v případě nebezpečí život za kamarády. „Neočekávám, že bych takový kolektiv někde znovu potkal,“ říká jeden z nich.

Miliardy z Bruselu

Moravskoslezský zastupitel Zdeněk Karásek odhaduje, že na Karvinsku může nezaměstnanost vystoupat až k deseti procentům. To je stále relativně málo v porovnání s obdobím okolo let 2003 a 2004, kdy bez práce zůstala pětina místních. Podle sociologa Slacha tehdy situaci zachránil vzestup automobilového průmyslu, který se stal s 25 tisíci pracovními místy největším zaměstnavatelem v kraji.

Podobným směrem teď upíná naděje také sociálnědemokratický primátor Karviné Jan Wolf. „Nejvíc by se mi líbilo, kdyby se tu zopakoval příběh z Frýdku-Místku, kam se podařilo na základě státní pobídky téměř pěti miliard korun přilákat společnost Hyundai. Dnes v Nošovicích nabízí přes deset tisíc pracovních míst včetně navazujících profesí. Ale nemusela by to být nutně automobilka,“ říká Wolf.

Jenže spoléhat se na několik málo velkých zaměstnavatelů s sebou přináší obavy. „V případě ekonomických problémů by riziko ztráty zaměstnání postihlo značnou část obyvatel,“ připouští strategické podklady z loňského roku, které definují hlavní výzvy kraje. „Je otázka, jestli automobilový průmysl dokáže i nadále generovat další pracovní místa,“ pochybuje také sociolog Slach. Už nyní je jasné, že nošovická Hyundai letos přes 200 lidí naopak propustí. Důvodem je mimo jiné snížení poptávky po autech. Analytici odhadují, že s pokračující robotizací a automatizací bude zaměstnanců výhledově potřeba méně a méně.

Miliardy korun nicméně k dispozici jsou: Karvinsko a celý Moravskoslezský kraj jsou jedním ze tří uhelných regionů, které mohou v následujících letech čerpat 40 miliard korun z takzvaného Fondu spravedlivé transformace (JTF) Evropské unie. Část připadne i Karlovarskému a Ústeckému kraji, kde se stále ještě těží hnědé uhlí v povrchových lomech.

„Karvinsko je v přípravě na útlum těžby o poznání dále než regiony na severozápadě Čech. Je to ovšem dáno především tím, že musí jednat prakticky okamžitě,“ míní Zuzana Vondrová z Centra pro dopravu a energetiku. Otázkou, jak lze regiony zatížené těžbou a spalováním uhlí proměnit v oblasti spoléhající na čisté zdroje energie a ekologičtější průmysl, se zabývá dlouhodobě. Stejně tak tím, jak tuto proměnu provést spravedlivě, tedy aby z ní vyšli co nejlépe právě lidé, kterým končící odvětví ekonomiky až dosud dávala obživu.

Havíři se ale shodují především na jedné věci: dokud je v zemi uhlí, mělo by se těžit dál. Nebo šachty aspoň nezasypávat a těžební budovy nebourat. Věří totiž, že černá surovina bude znovu potřeba, vrátí se její vyšší ceny a tím i zisky. Pak by znovu sfárali do hlubin. A to třeba i za cenu poddolování dalších částí novodobé Karviné. To přitom jenom podporuje negativní jevy, se kterými se region v posledních letech potýká: z karvinského Starého města kvůli plánům na další těžbu mizí obchody, hospody, domy i lidé. Nechali se od těžařů vyplatit a odstěhovali se, někteří už poněkolikáté za život.

„Pokud se doly jednou uzavřou, nebude ekonomicky výhodné ani technicky možné jejich znovuotevření,“ namítá primátor Karviné Wolf. Podobně se vyjadřují zástupci kraje i experti. Evropské peníze – kromě transformačního také z takzvaného modernizačního fondu – jsou navíc určené jen na podporu čistých zdrojů energie, jako je slunce, vítr nebo biomasa a přechodně nejspíš i zemní plyn. Jejich využívání na rozdíl od spalování uhlí zlevňuje.

„Peníze z Evropské unie chceme maximálně využít. V letech 2021 až 2029 sem plánujeme dostat až 100 miliard korun, významná část by měla směřovat i na Karvinsko,“ popisuje moravskoslezský zastupitel Karásek. Pro kraj by rád získal celou polovinu prostředků transformačního fondu, Ústecký a Karlovarský kraj by se musely podělit o zbytek. „A to jsou jen veřejné peníze. V Německu po útlumu těžby na jednu státní marku nebo euro přišlo sedminásobek investic ze soukromého sektoru. Ten sem chceme přilákat i my,“ vysvětluje ambice na další roky.

S vlastním návrhem přichází také karvinská a krajská pirátská zastupitelka Klusová. „Mělo by se řešit sociálně odpovědné veřejné zadávání zakázek. Aby, až se tu bude něco stavět, zaměstnavatelé dávali práci především místním lidem a materiál brali od lokálních dodavatelů, hlavně pro velké zakázky. Třeba se to tím trochu prodraží, ale pak by se mohla podařit skutečně spravedlivá transformace,“ je přesvědčená.

Podobná praxe je běžná také jinde. Například v Rakousku nebo Německu je podle Slacha běžnou praxí v některých odvětvích upřednostňovat místní podnikatele. „A není to vnímáno jako nic nekalého,“ říká sociolog Slach. Na Karvinsku by se podle něj podobný model mohl osvědčit u velkých zakázek na rekultivační a sanační práce.

Z černé na zelenou

Kraj, stát i město Karviná v posledních měsících a letech vytvořily řadu strategických dokumentů, kterými se má proměna řídit. „Zastřešující vizí je odklon od černé technologie k zelené. Tím směrem musíme jít, nejen protože na to Evropská unie dává peníze, ale protože je to zároveň i velká příležitost,“ míní Petr Birklen. Jako jeden z expertů krajské firmy Moravskoslezské Investice a Development (MSD) má na starosti strategii s názvem POHO2030. Věnuje se přímo budoucnosti „pohornické oblasti“ Karvinska, území o rozloze 62 kilometrů čtverečních. Karvinsko podle něj může nabídnout právě specializaci na zelená odvětví, ale třeba i zajímavou formu úspor nákladů: například když se bude přímo v místě spotřebovávat elektřina, která se tu vyrábí.

Plány, jak by to mohlo vypadat, zatím nejsou příliš konkrétní. Státní podnik Diamo zvažuje využití důlního plynu pro výrobu elektřiny na dolech ČSA a Lazy, soukromá Veolia přemýšlí o instalaci plovoucích fotovoltaických panelů na vodních plochách, původně odkalištích. Kompenzace, které za těžbu dostane ještě příští rok od OKD karvinská radnice, chce město využít na přípravu průmyslové zóny Smart Park v areálu dolu Barbora. Projekt existuje už pět let, měl by přinést až dva tisíce pracovních míst. Brzdí ho ale spory o vlastnictví pozemků. V jednání je i možnost výstavby skleníků využívajících teplo z podzemí, nebo vertikálních farem v někdejších provozních budovách dolů.

Jedním z hlavních cílů strategie je udělat z Karvinska lákavou lokalitu pro nové investory. „Ti se dívají na peníze, aby se jim to vyplatilo. Druhá věc je image – když firma podniká v zelených technologiích, může jí to pomoci v tom, aby se stala součástí příběhu zelené transformace,“ míní expert na investice a rozvoj Briklen. „A investoři se nás samozřejmě také ptají, jak je to na Karvinsku s dostupností pracovní síly. Na obsluhu fotovoltaiky nebo zařízení na důlní plyn by rekvalifikace současných pracovníků možná byla. Dostat je do výroby nějakých sofistikovanějších zařízení by ale bylo složitější,“ připouští.

Během letoška MSD počítá se vznikem konkrétních plánů pro jednotlivé důlní areály, aby si vzájemně nekonkurovaly. Ještě předtím bude potřeba území rekultivovat, což je úkol pro státní Diamo. Náklady mají do konce roku 2035 činit 13,7 miliardy korun. Zaplatí je stát, a vypomoci si chce také v tomto případě penězi z Evropské unie.

„Má to samozřejmě svá úskalí. Kdybych zastavil někoho na náměstí v Karviné a tu strategii mu popsal, možná se na mě bude dívat v lepším případě jako na blázna,“ říká Petr Birklen. Právě důraz na místní obyvatele, kteří představují zásadní proměnnou nejen ekonomické budoucnosti Karvinska, se z plánování trochu vytrácí. Birklen uznává, že plány pro Karvinsko se zatím řídí spíš tím, jak budoucnost uhelných regionů vidí Evropská unie, než že by je aktivně utvářeli místní lidé. Jejich zapojení je přitom jedním ze základních předpokladů naplnění spravedlivé transformace. „Je potom mnohem pravděpodobnější, že se proměna podaří a místní ji přijmou za svou,“ upozorňuje Zuzana Vondrová z Centra pro dopravu a energetiku.

Jiný nedostatek v aktuálním plánování vidí sociolog Slach z Ostravské univerzity. „Změna na Karvinsku je vnímána až příliš ekonomicky. Musíme řešit i sociální aspekty, kvalitu života, bydlení, školství,“ vysvětluje. Z dat, která má k dispozici, vyplývá, že lidé jsou ochotni přistoupit i na o něco nižší mzdy výměnou za vyšší kvalitu života. Tu by podle Slacha zajistily třeba plány na výstavbu dostupného bydlení nebo podpora výzkumných a vzdělávacích institucí.

Konkrétním návrhem z této oblasti jsou třeba připravované nové obory studia na Obchodně-podnikatelské fakultě Slezské univerzity v Karviné. „Měly by být zaměřené na fyzioterapii, protože ve městě jsou lázně Darkov, a také on-line marketing. Chceme vzdělané praktiky, nejen akademiky,“ dodává moravskoslezský zastupitel Karásek.

Území nikoho

Zatraktivnit Karvinsko pro život je ale náročný úkol. „To území bylo systematicky vystěhováváno, vyděděno, odlidštěno. Patřilo především těžařům a nikdo tam nechodí,“ popisuje expert na investice a rozvoj Birklen.

Pro rozsáhlé areály historických i modernějších dolů, stejně jako prostranství někdejší historické Karviné a přilehlých kolonií se mezi místními vžila přezdívka „území nikoho“. Ve skutečnosti ale většina půdy patří několika velkým vlastníkům: kromě státního OKD také Veolii či Asentalu, firmě někdejšího majitele dolů Zdeňka Bakaly, který vlastní vydavatelství Economia, v jehož portfoliu je i on-line deník Aktuálně.cz.

„Poklesová jezera si pronajímají rybáři, některé rekultivované pozemky slouží zemědělství, ojedinělé projekty jsou třeba letiště pro modeláře nebo Dinopark. Většina ploch ale leží ladem, zavalená odpadky,“ popisuje geograf z Ostravské univerzity Jan Lenart. Karvinsko a okolí mapuje posledních pět let, podílel se i na přípravě strategie POHO2030.

Petr Birklen vidí přírodu a cestovní ruch jako další nezbytnou součást budoucího Karvinska. Za pravdu mu dává i anketa, kterou si nechal kraj v rámci strategie POHO2030 zpracovat. „Střídání vodních ploch a zeleně, roztroušené stavby hornické minulosti v krajině, to by mělo zůstat zachováno. Snažíme se dívat i do Polska, mají tam muzeum v Zabrzi, kde je zpřístupněno podzemí dolu. Líbilo by se nám se s nimi spojit, plánujeme tu totiž povrchovou expozici připomínající hornický život. K té bych rád jednou přijel na kole a cestou se zastavil někde na svačinu,“ dodává s úsměvem Birklen.

Naplnění zdánlivě obyčejné tužby by dnes bránily kromě chybějící infrastruktury i fyzické zátarasy na menších cestách protínajících řídké lesíky, všudypřítomné zákazy vstupu nebo hromady odpadků na nelegálních skládkách. Kulturně-vzdělávací park na dolech Gabriela a Barbora a rozvoj pěších i cyklistických tras jsou společně s nápadem na výrobu elektřiny z důlního plynu zatím jediné projekty, které je na webu strategie POHO2030 možné najít. „My můžeme jen nastavit směr, pak už to bude na dalších aktérech – firmách, místních samosprávách a aktivních lidech,“ dodává Birklen.

Sami horníci se na podobné nápady dívají skepticky. „Než si tu zadělávat na nějakou kulturu, měl by tu být zase průmysl. Asi těžko půjdu prodávat klobásy k jezeru,“ říká důlní elektrikář Radek s odkazem na zaplavené poklesy půdy, kam si v posledních letech někteří místní zvykli jezdit na výlety. Jak by podle nich měla spravedlivá transformace vypadat, havíři z Karviné většinou neví, pojem jako takový jim nic neříká. Nejsou zdaleka sami: heslo, kterým Evropská unie distribuci miliard do uhelných regionů zaštiťuje, nezná 62 procent obyvatel Česka, jak vyplývá z nového průzkumu agentury Kantar pro organizaci Greenpeace.

Změnit by to chtěla občanská iniciativa RE-SET. „Zajímají nás způsoby, jak mohou obyčejní lidé do toho plánovacího procesu vstoupit, k čemu jim to může být a jak ho mohou ovlivnit,“ říká Mikuláš Černík, jeden ze zástupců organizace. Uspořádali kvůli tomu už dvě besedy s místními lidmi v severních Čechách, jejichž cílem bylo oslovit a propojit nejen havíře, ale kohokoliv z místních lidí, neziskových i jiných organizací z regionu. Karvinsko mělo následovat, plány ale zhatila koronavirová pandemie. Navázat chtějí letos.

„Co by tu mohlo vzniknout? To nevím. Ale z budoucnosti obavy nemám. Když vás pořád někdo něčím straší, přestanete se bát,“ krčí rameny havíř Vasil a dívá se při tom na zvlněnou travnatou pláň pokrývající areál někdejšího dolu Doubrava. Právě tady Vasil kdysi zažil svou první šichtu. Teď má za sebou i tu poslední a při úvahách o budoucnosti se nemůže zbavit pocitu, že někdo měl pro záchranu těžby na Karvinsku udělat mnohem víc.