"Nikdy jsem neměl auto a jednou jsem byl na Rujáně." Exekuce dál zbytečně ničí životy
Musel by žít snad tři sta let, aby své dluhy splatil. Na začátku byly převážně jízdy načerno v MHD. Postupně se na tisícikoruové pokuty nabalovaly poplatky, úroky, daně, odměny exekutorům, soudní výdaje... Rázem z toho byly skoro dva miliony korun. Jiří Peigert ale své finanční problémy neřešil. A tak ho pohltil tvrdý byznys s exekucemi. Podobně jako stovky tisíc dalších lidí.
Projekt vznikl za podpory
Nedávno oslavil osmapadesáté narozeniny. Žije sám v garsonce pečovatelského domu ve Vlašimi. Po zaplacení nákladů na bydlení už Jiřímu Peigertovi moc peněz nezbývá – čtyři pět tisíc na měsíc. Pracuje za minimální mzdu jako ostraha objektu jedné firmy. Na nájemné a živobytí mu po uhrazení splátek dluhů zůstává něco málo přes devět tisíc korun, z nichž 7873 korun je takzvané nezabavitelné minimum dané zákonem. Jiří Peigert má šedesát exekucí. Většina z nich je za nezaplacené jízdné v MHD z dob, kdy se mu život tak trochu vymkl z ruky.
Po vojně se z Vlašimi, odkud pochází, odstěhoval do Prahy. Našel si tam práci v Laktosu, seznámil se s budoucí ženou a měl s ní dvě děti. „Jenže pak se to v práci začalo mlít, byla devadesátá léta. Vyměnilo se vedení, řadu z nás vyhodili. Začal jsem pít a manželství se rozpadalo. Žena se s dětmi odstěhovala, pak jsme se rozvedli,“ vypráví. Jiří Peigert situaci nezvládal. Přestal platit nájem, takže ho vystěhovali z bytu. A protože neplatil ani alimenty, skončil ve vazbě.
Když Jiřího Peigerta propustili, žil na ulici, přespával ve vagonech, na chodbách paneláků, kde se dalo. „A tehdy mě několikrát chytli v tramvaji nebo autobuse bez jízdenky,“ říká. Jeho vyprávění o tom, co zažil a dělal, se neposlouchá lehce.
Později se rozhodl jít na léčení do protialkoholní léčebny. Po návratu bral práce, které se zrovna namanuly. Některé načerno, jiné na dohody, vystřídal jich spousty – byl závozníkem, řidičem, uklízečem, topičem, pracoval ve skladu, hlídal objekty, obchody. Pak si vážně poranil páteř. Dnes chodí o berlích a pracovní možnosti se mu výrazně zúžily.
„Nedávno mi nabídli práci hlídače v supermarketu, to by bylo dobrý, akorát bych musel chodit, ale to dlouho nevydržím, oteče mi noha a začne se mi špatně dýchat,“ stěžuje si.
Chyby, které v životě udělal, si prý uvědomuje. Poslední roky se snaží znovu začlenit do normálního života. Vrátil se z Prahy do Vlašimi a obrátil se s prosbou o pomoc na oblastní charitu. Kromě potravinové podpory mu nabídli, že mu poradí s řešením finančních problémů.
„Pan Jiří se skutečně resocializoval. Jenže jeho původní dluhy ve výši několika desítek tisíc korun se vyšplhaly už skoro ke dvěma milionům. Nemá šanci se z toho dostat. To by musel žít snad tři sta let,“ říká pracovnice vlašimské charity, která nechce uvést své jméno.
Jiřího Peigerta chválí za to, že má konečně klasický zaměstnanecký poměr. Když jel do Prahy navštívit syna, všiml si v metru inzerátu s nabídkou práce ostrahy objektu. Zavolal na uvedený telefon, pozvali ho na pohovor a „plácli si“. Se šéfem se Jiří domluvil na plném úvazku s hodinovou mzdou 90,50 koruny, což je minimum, které zaměstnavatel musí zaplatit.
Jak podle vlašimské oblastní charity narostl od roku 2010 jeden z dluhů Jiřího Peigerta:
| Jistina – tedy původní dluh | 968 Kč |
|---|---|
| Úroky do roku 2021 | 791 Kč |
| Náklady právního zastoupení | 3 448,50 Kč |
| Náklady nalézacího řízení Jedná se o řízení, ve kterém soud potvrdí, kdo je věřitel a kdo dlužník, jak vysoká je dlužná částka a stanovuje, dokdy má být uhrazena. | 6 420 Kč |
| Odměna exekutora | 3 000 Kč |
| Náhrada hotových výdajů Takzvané hotové výdaje zahrnují soudní poplatky, cestovní náklady, poštovné, telekomunikační poplatky, odborná vyjádření či opisy. | 3 500 Kč |
| DPH | 1365 Kč |
| Celkem nyní | 19 577 Kč |
I když by Jiří Peigert mohl za takovou práci dostat jinde víc peněz, je to snesitelné řešení pro obě strany. Pro něho znamená zaměstnanecký poměr šanci, že bude moci časem zažádat o invalidní důchod druhého stupně. Sice ho má připsaný, ale zhruba na 8500 korun měsíčně zatím nemá nárok. Nesplňuje podmínku, podle které dávku může pobírat jen ten, kdo během posledních 10 let odpracoval alespoň pět roků se mzdou, z níž bylo odváděno sociální pojištění.
Jednou by se Jiří Peigert třeba mohl dostat k oddlužení, i když to není jednoduché. „Nyní o osobní bankrot soud požádat nemůžeme. Musel by mít delší dobu stabilní příjem. Ideální je pracovní smlouva na dobu neurčitou,“ říká pracovnice vlašimské charity. Jiří Peigert je ale v nové práci zatím jen krátce, má smlouvu na rok a je těžké odhadnout, zda v zaměstnání vydrží. „Někdy může soud přihlédnout také k časově omezené smlouvě, ale dotyčný už za sebou musí mít stabilní pracovní historii,“ dodává žena, která pomáhá desítkám lidí v exekuci. Oddlužení se podařilo zhruba jen u třetiny z nich.
Kromě stabilního zaměstnání a určité výše mzdy je podmínkou k tomu, aby soud schválil oddlužení, ještě pravidelné splácení určené částky po dobu pěti let. Dlužník rovněž může prodat majetek, pokud nějaký má, a získanými penězi uhradit dluh nebo jeho část. Po pěti letech, u důchodců po třech letech, soud zhodnotí dlužníkovo chování a buď mu zbytek dluhů odpustí, nebo ne.
Pro firmy je vyplácení minimální mzdy, jakou bere Jiří Peigert, schůdná varianta, jak zaměstnat člověka s mnoha exekucemi a nestrávit při jejich vyřizování hodiny času. Zaměstnavatelé mají povinnost ze mzdy dlužníků každý měsíc strhávat exekutory stanovené částky a rozesílat je na jejich čísla účtu. Zároveň musí s exekutory často komunikovat. Platí, že čím více exekucí zaměstnanec má, tím více času stráví mzdová účtárna firmy s jejich vyřizováním. Ovšem při nízké mzdě nelze všechny pohledávky uspokojit a účtárna posílá splátky jen za část exekucí. Takže s exekučním papírováním nemá tolik práce.
„Častokrát jsem se setkala s tím, že když zaměstnavateli začnou do datové schránky chodit exekuce na dotyčného zaměstnance, představuje to pro ně tak obrovskou práci a náklady navíc, že se většinou s takovými lidmi rozloučí ještě ve zkušební době,“ říká pracovnice vlašimské charity.
Srážky ze mzdy zaměstnance začnou exekutoři požadovat po firmě ve chvíli, kdy zjistí, že je u ní dlužník v pracovním poměru. Poznají to podle toho, že firma zaměstnance přihlásí k platbě pojistného. Exekutoři mají přístup do databází sociální správy.
Oddlužení: Jak přejít z exekuce do insolvence a co to vlastně znamená
Zastavení exekuce a přechod do insolvenčního řízení, které trvá pět let, znamená, že dlužník může zase volně nakládat se svým běžným účtem a nemusí se obávat návštěvy exekutora. A když za pět let splní podmínky, tedy bude pravidelně splácet soudem určenou částku, vrátí se do normálního života „očištěn“ od dluhů.
Do insolvenčního řízení se může dostat dlužník, který má více věřitelů, má dluhy, jejichž lhůta splatnosti uplynula před více než 30 dny a není schopen je uhradit. Návrh na insolvenci nemůže podat dlužník sám, ale bezplatně prostřednictvím neziskové organizace. Případně prostřednictvím advokátní kanceláře nebo insolvenčního správce. To už ale stojí 4800 korun.
Aby soud oddlužení schválil, musí být dlužník schopen splácet nad nezabavitelné minimum, které je letos pro jednotlivce stanoveno na 7873 korun, ještě částku rovnající se dvojnásobku měsíční odměny insolvenčnímu správci. Ta je zhruba 1100 korun, pro dlužníka to znamená tedy asi 2200 korun. Pokud má děti, musí hradit také výživné, případně ještě dlužné výživné.
- S dluhy je možné se vypořádat dvěma způsoby: Splátkovým kalendářem, kdy po dobu pěti let (v případě důchodců tří roků) dlužník platí alespoň minimální splátku. Proto je nutné, aby měl legální příjem s pracovní smlouvou. Prodejem majetku, který dotyčný vlastní – například nemovitosti.
- Výhody oddlužení: Dlužník zaplatí během pětiletého insolvenčního řízení (důchodce tříletého) pouze část svých závazků (může to být i méně než 30 procent). Pokud soud zjistí, že člověk zatížený exekucí vyvinul maximální úsilí pro uhrazení dluhů, může ho od zbytku dluhů osvobodit. Od chvíle, kdy dlužník podá prostřednictvím neziskové organizace, advokátní kanceláře nebo insolvenčního správce návrh na oddlužení k soudu, jeho dluhy se už nezvyšují a ani není možné provádět exekuce. Z měsíčního příjmu je srážena jedna částka, kterou pak insolvenční správce rozděluje všem věřitelům.
- Nevýhody pětiletého procesu oddlužení: Z příjmu zůstává dlužníkovi pouze nezabavitelná částka a potom ještě jedna třetina ze zbytku čisté mzdy, ze které bylo nezabavitelné minimum odečteno. Povinné měsíční splátky dluhu se nesmí zpožďovat. Vyplněná žádost o oddlužení včetně všech příloh je zveřejněná v Insolvenčním rejstříku na internetu, což pro dlužníka znamená částečnou ztrátu soukromí. Záleží také jen na rozhodnutí soudu, zda bude dlužník osvobozen od splácení zbytku dluhu. Soud přezkoumá, zda dlužník v průběhu určené doby vyvíjel maximální úsilí o úhradu pohledávek, a pokud uzná, že nikoliv, může pětileté či tříleté insolvenční období zastavit. „Tato vágní definice znamená, že velká část dlužníků prožije pět let s minimálními příjmy a v nejistotě, zda se dluhů na konci procesu zbaví a neupadne zpět do exekuce,“ uvádí analýza centra Spot.
Ačkoliv Jiří Peigert dlužil za každou svou černou jízdu jen necelou tisícikorunovou pokutu, jeho dluhy se vyšplhaly do závratných výšin. Důvodem je to, že dopravní podnik prodal jeho dluhy inkasním agenturám, tedy vymahačským společnostem. Jejich finanční náklady, které mohou od dlužníků požadovat, nejsou státem regulované. Tyto společnosti často spolupracují s advokátními kancelářemi a exekutorskými úřady, přičemž některé na obchodu s dluhy postavily lukrativní byznys.
Na několik největších kauz upozornila média. Například na případ exekutora Milana Makariuse, který byl obžalován ze spáchání trestného činu přijetí úplatku, zneužití pravomoci úřední osoby a poškozování věřitele. Nedávno zase Hospodářské noviny psaly o spolupráci předsedy sněmovny a třetího nejvyššího ústavního činitele v zemi Radka Vondráčka (ANO) s odsouzenými kroměřížskými lichváři. Ti si nyní odpykávají dva a půl roku ve vězení za to, že podvodně připravili lidi o nemovitosti nebo se o to alespoň pokusili.
Kauz je ale mnohem více, lze je najít třeba na webu exekucninerad.cz.
Exekuční řád dlouhodobě kritizovali odborníci, kteří ho nazývali exekučním „neřádem“ a velkým byznysem s chudobou. V současné době se s exekucemi potýká 720 tisíc Čechů, na které je vedeno 4,5 milionu exekucí v miliardových hodnotách. Z toho necelou polovinu představují nevymahatelné exekuce, které dlužníci nejsou schopni nikdy zaplatit – buď nemají žádný příjem ze zaměstnání, nebo jen minimální mzdu. Částečně zlepšit situaci má novela exekučního řádu, kterou 7. července schválila Poslanecká sněmovna po připomínkách senátorů.
Extrémní počet exekucí Jiřího Peigerta se pracovnice vlašimské charity pokusila alespoň o něco snížit. Neúspěšně. „Požádali jsme jednoho pražského exekutora, u kterého má pán Jiří 28 exekucí, zda by je mohl sloučit do jedné. Posílá totiž Jiřímu o každé exekuci usnesení zvlášť a na každém tomto usnesení vyčísluje svoje náklady, náklady věřitele a úroky. Kdyby exekutor posílal všechny tyto exekuce v jediném dokumentu, úžasně by tím pan Jiří ušetřil, protože náklady by byly počítány jen jednou, a ne osmadvacetkrát. Od exekutora nám ale přišlo zamítnutí. Odůvodnil to tím, že by to byl závažný zásah do pravomocně nabytých práv exekutora a věřitele,“ říká pracovnice charity, která je ráda, že exekuní řád konečně doznal změn, což usměrní byznys s dluhy.
Nově platná novela exekučního řádu pomůže významně snížit i dluh Jiřího Peigerta, a to až o stovky tisíc korun, protože jeden z bodů zákona zastavuje bezvýsledné exekuce s jistinou do 1500 korun. Bezvýsledné exekuce jsou ty, které dlužník není schopen řadu let splácet, protože nemá dostatečné příjmy. U Jiřího se to týká exekucí za jízdu načerno. Tedy o dluhy, které z původní nezaplacené pokuty nižší než 1500 korun mnohonásobně narostly.
„Bylo by to dobré. Jinak se z dluhů do smrti nevyhrabu,“ konstatuje smířeně Jiří Peigert a přiznává, že udělal chyby, které už zřejmě nenapraví. „Nikdy jsem neměl vlastní auto, jedinej pořádnej dar, kterej jsem dostal, byl pionýr od táty, když mi bylo patnáct. A jednou jedinkrát jsem se dostal na Rujánu s firmou, kde jsem pracoval,“ líčí a pak si povzdechne: „To je život, to vám teda povím.“
„Představte si, že si půjčíte 10 tisíc a legálně po vás exekutor najednou vymáhá 300 tisíc,“ líčí zkušenost zadlužených lidí Daniel Hůle z Člověka v tísni, který dosavadní exekuční systém považuje za nemravnost povýšenou na standard. Podkopává to důvěru dlužníků v politický systém.
„Samostatnou kapitolou jsou děti dlužníků, které často nemohou kvůli nedostatku peněz zažívat to, co jejich vrstevníci, například nemůžou jet na tábor, na lyžařský zájezd se školou, nemají moderní elektroniku,“ upozorňuje Hůle na stav, kdy děti z chudých rodin čelí frustraci, protože si z finančních důvodů nemohou dovolit takové činnosti a věci jako jejich bohatší spolužáci.
Podle Hůleho to opět posiluje averzi k systému, a navíc se děti dlužníků učí špatným vzorcům chování. „Nápor na psychiku je to ohromný. Zcela běžně se kvůli předlužení rozpadají manželství,“ dodává.
Zaměstnanec s exekucemi je pro firmy pohromou
Samotný dlužník a jeho rodina však nejsou jedinými, kdo v současném systému exekucí trpí. Nepříjemně totiž dopadá i na firmy, které člověka v exekuci zaměstnávají.
Každému zaměstnanci, který je v exekuci, musí zaměstnavatel od výplaty odečíst nezabavitelné životní minimum a částku na vyživované osoby. Mzdová účtárna firmy musí také hlídat, které dlužníkovy exekuce jsou přednostní (většinou jsou to dluhy za zdravotní či sociální pojištění a za alimenty) a které nikoliv (obvykle za černé jízdy v MHD, za nesplacené půjčky, neuhrazené nájemné či energie). Údaje o dlužníkovi a splácení jeho pohledávek jsou uvedeny na portálu exekutorského úřadu, do něhož mohou firmy za poplatek nahlížet.
Účtárna zaměstnavatele musí částky stržené z dlužníkova platu rozeslat exekutorům, kterých má dlužník obvykle několik a působí na různých místech republiky. Pokud zaměstnavatel pošle dokumenty o zaměstnanci exekutorům se zpožděním, hrozí mu ze zákona pokuty.
Věřitel na tom může být někdy ekonomicky hůře než jeho dlužník
Rozhovor s prezidentem Exekutorské komory ČR Janem Mlynarčíkem
Jak jste spokojen s novelou exekučního řádu?
Jako hlavní problém vidím, že nebyla přijata žádná verze místní příslušnosti, která by zavedla princip „jeden soudní exekutor rovná se jeden dlužník“, a současně by s ním byla zavedena zásada zákonného soudního exekutora, která platí u insolvenčních správců nebo notářů. Veřejnoprávní „milostivé léto“, v jehož rámci dojde k zastavení vymahatelných exekucí, pokud dlužník uhradí jednorázově jistinu, je mylný koncept. Návrh milostivého léta se týká pouze exekucí vedených exekutory. Jiné dluhy stát neodpustí a exekuce vedené například daňovou správou budou pokračovat. Milostivé léto se týká i nestátních veřejných dluhů, tedy obcí, krajů, zdravotních pojišťoven. Celý proces navíc proběhne na náklady exekutorů, neboť náhrada, kterou exekutor dostane za exekuci ukončenou v rámci milostivého léta, neodpovídá jeho skutečným nákladům na vymáhání dluhu.
K Ústavnímu soudu hodláte podat žalobu kvůli bodu novely, který má zastavit nevymahatelné exekuce, a to bez nároku na úhradu nákladů exekutorů. Myslíte si, že uspějete?
Tento návrh zasahuje do práva exekutora na úhradu nákladů exekuce. Šokuje nás, že vůbec někoho napadlo, že exekutor po šesti letech práce nemá nárok ani na úhradu minimálních nákladů exekuce. Vzhledem k předchozím výrokům Ústavního soudu nepochybujeme o tom, že budeme s případnou žalobou úspěšní.
Co ještě považujete za nesprávné a co s tím budete dělat?
V části týkající se nahrávání hovorů mezi exekutorem a dlužníkem je novela v rozporu s úpravou na ochranu osobních údajů, navíc neřeší kompenzaci nákladů exekutorům za nutnost pořízení potřebného hardwaru a softwaru k pořizování záznamů a jejich bezpečnému uchovávání po dobu mnoha let. Vadí nám i zasílání CD s těmito nahrávkami poštou dlužníkům. Jistě existují modernější způsoby, jak zpřístupnit údaje elektronickou formou. Komora exekutorů digitalizaci aktivně řeší a je v této oblasti lídrem.
Budeme iniciovat vznik exekuční pracovní skupiny, protože už je načase začít tvořit nový moderní exekuční řád. V jejím čele musí být ministerstvo spravedlnosti, jak tomu bylo v minulosti.
Zatímco řadu lidí potěšilo, že novela omezí zabavování majetku zadlužených lidí, takzvané mobiliární exekuce, vy jste proti. Není i vám nepříjemné chodit bez pozvání do bytů a domů a odnášet odtud zařízení?
Mobiliární exekuce jsou součástí naší práce. Na základě novely dojde k omezování naší činnosti. Nikdo nám nevysvětlil, proč se toto omezení týká pouze exekucí prováděných soudními exekutory, zatímco exekuce státní správy nebo nástroje insolvenčních správců zůstaly nedotčeny. Veřejnost si to samozřejmě neuvědomuje, ale mobiliární exekuce je pro nás často jediná možnost, jak se kontaktovat s dlužníkem, který nepřebírá poštu a nereaguje na výzvy soudního exekutora, a domluvit se s ním třeba na splátkovém kalendáři.
Takže zabavování majetku je až poslední možností?
Přistupujeme k němu zpravidla až ve chvíli, kdy se ostatní, méně invazivní způsoby provedení exekuce – jako srážky ze mzdy nebo přikázání pohledávky z účtu – ukážou neúčinnými. Mobiliárních exekucí je v řádech desetitisíců za rok. Ani zdaleka tedy nejde o takovou masu, jak to na základě medializace vypadá. Jistěže mobiliární exekuce je nepříjemná pro všechny zainteresované. Vykonavatel musí vstoupit do míst, kde dlužník bydlí, tomu to není příjemné, často to vyvolá spoustu emocí.
Proto jsme vydali během nouzového stavu doporučení, aby exekutoři pečlivě zvažovali všechny případy individuálně, a tam, kde je to možné, tento způsob exekuce neužívali. Ale třeba u vymáhání výživného takový odklad spravedlivě požadovat nelze.
Řada lidí na exekutory pohlíží jako na ty, kteří mají z lidského neštěstí lukrativní byznys.
To je spíš otázka na média a jejich ochotu ukazovat soudní exekutory jako ty, kteří napomáhají tomu, aby byla zaručena vymahatelnost práva. Média si vybírají jen některé příběhy. Neukazují případ řemeslníka, jemuž exekutor vymohl peníze za realizovanou zakázku, nebo samoživitele, který konečně dostal prostředky, které patří jeho dítěti. Vybírají si takové případy, které soudní exekutory staví do nepříznivého světla.
Ale některé případy jsou křiklavé.
Neříkám, že exekutoři nechybují, jsou to lidé a člověk není neomylný. Nezastíráme, že k excesům dochází, ty ale řeší sama Exekutorská komora ČR či jiné dohledové orgány.
Počátek všeho je v devadesátých letech, kdy v Česku vymahatelnost práva prakticky neexistovala. Po zavedení soudních exekutorů se situace výrazně změnila. Věřitelé zjistili, že své pohledávky mohou vymáhat, že se ke svým prostředkům skutečně dostanou, což vedlo k tomu, že zájem o exekuce rostl. A logicky spolu s tím stoupal i počet lidí, kteří se do exekuce dostali. A protože se často domnívali, že vše vyřeší tím, že si nebudou přebírat dopisy od exekutorů, rostla výše jejich dluhů a často i počet exekucí, které proti nim byly vedeny. Téma exekucí se začalo medializovat a z exekucí se stalo politikum. Kvůli problematice vícečetných exekucí se měnily zákony a na soudní exekutory se začalo pohlížet nikoli jako na ty, kteří hájí vymahatelnost práva, ale jako na původce všeho zla. Jejich pravomoci i nástroje se začaly oklešťovat, zákonodárci začali stranit dlužníkům. To vše vede k tomu, že vymáhání je čím dál tím složitější i delší.
Věřitel přece není jen velká banka, ale také rodič samoživitel, kterému ten druhý neplatí výživné, nebo řemeslník, který odvedl svou práci a nedostal za ni zaplaceno. Exekutor je jejich poslední nadějí, že aspoň část svých peněz dostanou zpět. Takže je třeba pracovat na tom, aby veřejnost věděla, že tam, kde je dlužník, je i věřitel, který na tom může být paradoxně ekonomicky i mnohem hůře.
„Máme kolegyni, která zpracovává exekuční agendu na plný úvazek. Řeší pouze exekuce a komunikaci s exekutorskými úřady,“ říká František Jareš z Agentury Student. „Náklady na tuto agendu, tedy mzda kolegyně, software na zpracování, poradenství, udržování a archivaci, se pohybují ve stovkách tisíc korun ročně. Tyto peníze nám nikdo nevrátí a jedná se pouze o náklad za to, že zaměstnáváme lidi s exekucemi,“ říká Jareš.
Podle něho je náročné i samotné zpracování exekucí, neboť každý exekutorský úřad používá jiný vzor dokumentů o exekucích, podstatné informace jsou na těchto listinách vždy na jiných místech, a dohledat veškeré potřebné údaje proto zabírá čas.
„Stává se nám, že když nesrážíme na konkrétní exekuci, opakovaně se nás exekutorský úřad, který dluh vymáhá, ptá, proč nesrážíme ve prospěch jejich exekuce. Opakujeme, že před nimi jsou exekuce jiné, a tedy nemůžeme srážet ve prospěch jejich pohledávky – jsou v pořadí. Za půl roku se zeptají znovu,“ dodává Jareš.
Komplikovanou agendu, která mnohé zaměstnavatele odradí od toho, aby lidi s exekucemi zaměstnali, by podle odborníků zásadně zjednodušilo zavedení pravidla „jeden na jednoho“ – tedy když by dlužník podléhal se všemi svými exekucemi jednomu exekutorovi.
„Zjednodušila by se tím komunikace pro věřitele i pro dlužníka. Jediný exekutor bude určovat pořadí splácení dluhů, zaměstnavatelé by měli méně administrativních povinností a tím by se zvýšila ochota zaměstnávat zadlužené lidi. Ti by zase nemuseli propadat do šedé ekonomiky, mohli by lépe splácet své dluhy a vracet se k běžnému životu,“ říká Iva Kuchyňková, koordinátorka pro sociální oblasti Charity České republiky.
Ve schválené novele exekučního řádu ovšem zrovna zavedení principu teritoriality chybí.
Nový exekuční řád: Sice pomůže, ale jen někomu
Právě tato novela je zásadním tématem ve dluhové problematice. Prosazovali ji všichni zainteresovaní – exekutoři ale vidí priority jinde než nadace a společnosti, které pomáhají dlužníkům. Možná i proto dlouho trvalo, než se novela začala v parlamentu řešit. Schválena byla po dvou letech projednávání 7. července 2021.
Novela umožní zastavit exekuce v případě, že výše původního dluhu nepřesahovala 1500 korun a dlužník nebyl schopen nejméně šest let pohledávku splácet, protože neměl peníze. Velmi často jde o pokuty za jízdu načerno. Věřitelé by na oplátku získali část pohledávky zpět od státu ve formě daňové úlevy. Bezvýsledné exekuce by se měly zastavovat už od 1. ledna 2023.
Dlužník bude moci přednostně splácet svůj původní dluh, tedy třeba pokutu ve výši 960 korun za jízdu načerno, nebo dlužnou částku za nezaplacené energie. Doposud dlužník v exekuci přednostně splácel takzvané příslušenství dluhu, tedy úroky plynoucí z dluhu, penále za pozdní splátky či náklady na vymáhání dluhu exekutorovi. Teprve poté splácel samotný dluh. To vedlo k tomu, že dluh i přes splácení neustále narůstal a dlužník se cyklil v dluhové spirále.
Zásadní je také úprava, která dlužníkovi umožní přednostní splácení jistiny před úroky a před penále z dluhu. Díky tomu už nebude docházet k prohlubování dluhové pasti. Pomůže to také částečně omezit exekuční byznys,“ vysvětluje Hábl.
Zavádí se takzvané „milostivé léto“. To se týká pohledávek, které po dlužníkovi vymáhá veřejná správa – státní, krajské či obecní instituce, ale také třeba zdravotní pojišťovny a firmy, ve kterých má stát podíl. Pokud dlužník jednorázově zaplatí dlužnou částku a k tomu uhradí 750 korun na náklady zastavení exekuce, dluhu se zbaví. Musí to ale stihnout do půl roku ode dne účinnosti novely, která byla schválena 7. července.
Úpravy se dočkaly i takzvané mobiliární exekuce – tedy zabavování dlužníkova majetku exekutorem. Jsou to například ty případy, kdy exekutor navštíví dlužníka a odnese si vybavení bytu. Budou se však týkat pouze občanů (tedy fyzických osob), kteří nesplácejí dluhy, nikoli právnických osob – firem či obecně prospěšných společností. Podle novely by dlužník mohl odvrátit prodej svých movitých věcí exekutorem v případě, že by nad rámec zákonných srážek z příjmu, kterými dluh umořuje, dobrovolně hradil peníze navíc, a to od 1500 do šesti tisíc korun měsíčně podle výše příjmů.
Exekutor bude mít nově povinnost nahrávat veškerou ústní komunikaci, kterou on nebo jeho zaměstnanci s dlužníky vedou. Dlužník má také nově nárok na zaslání celého exekučního spisu na datovém nosiči. Nemá-li dlužník přístup k informacím o své exekuci, znemožňuje mu to, aby si mohl zajistit efektivní právní pomoc nebo poradu s organizacemi, které se lidem ve finanční nouzi věnují.
Za největší přínos novelizace exekučního řádu považuje Radek Hábl z nezávislého think-tanku Institutu prevence a řešení předlužení zastavování historicky bezvýsledných exekucí už od 1. ledna 2023. Původní návrh počítal teprve s rokem 2028. Podle Hábla to umožní výrazně snížit počet neférových dluhů z dob, kdy chyběla regulace spotřebitelských půjček. „Zásadní je také úprava, která dlužníkovi umožní přednostní splácení jistiny před úroky a před penále z dluhu. Díky tomu už nebude docházet k prohlubování dluhové pasti. Pomůže to také částečně omezit exekuční byznys,“ vysvětluje Hábl.
Jak šel čas s exekucemi
2001 – Začíná platit takzvaná přísudková vyhláška, která znamenala revoluci v odměňování advokátů. Zatímco do té doby byly podle advokátního tarifu právní služby advokátů oceňovány na základě provedených úkonů, nová vyhláška stanovila pro advokáty paušální odměny bez ohledu na počet či časovou náročnost jednotlivých úkonů. Původním záměrem této změny bylo zkrácení a zefektivnění soudního řízení. Jenže přísudková vyhláška na druhou stranu výrazně zvýhodnila vedení krátkých sporů o bagatelní částky. Přísudková vyhláška dala první impulz k rozvoji výnosného podnikání specializovaných firem a advokátních kanceláří. V ten samý rok navíc vláda Miloše Zemana umožnila vznik soukromých exekutorů. „Privatizace výkonu státní moci před dvaceti lety v oblasti exekučního vymáhání vedla ke vzniku klientelistických vazeb. Celý proces – od vzniku pohledávek k jejich vymáhání – se mohl realizovat prakticky bez jakékoli přímé kontroly státu. Primárním cílem není a nebylo často vymoci původní dlužnou částku, ale spíše vydělat na celém procesu vymáhání,“ přibližuje Radek Hábl z Institutu prevence a řešení předlužení. Podle něj prorůstání exekučního byznysu do politiky vedlo k tomu, že klíčové zásadní změny byly dlouhá léta blokovány.
2007 – Pokud lidé dlužili za sociální a zdravotní pojištění, rychle jim do roku 2007 dluh narůstal. Penále z prodlení při zpoždění plateb bylo vysoké. Dluhy za pojistné se dále navyšovaly tím, že pro zahájení exekuce nebylo potřeba rozhodnutí soudu. Uplatňovalo se zákonem stanovené penále ve výši 0,1 procenta dlužné částky za každý den prodlení, tedy 36,5 procenta za rok. Od roku 2007 do současnosti je penále nižší, a to 0,05 procenta. To znamená, že se penále z prodlení za rok vyšplhá na 18,25 procenta dlužné částky. Česká správa sociálního zabezpečení evidovala k červnu 2020 pohledávky na sociálním pojištění v celkové výši 9,6 miliardy korun, z čehož dlužné pojistné bylo 7,8 miliardy, zbytek bylo penále. U zdravotního pojištění byla výše pohledávek v polovině roku 2020 podle dat zdravotních pojišťoven 33 miliardy korun, z toho dlužné pojistné činilo 15 miliard, zbytek penále.
2008 – Po ekonomické krizi z roku 2008 přišla vlna exekucí. Počet nově zahájených exekucí se oproti předkrizovému období více než zdvojnásobil. Někteří odborníci se obávají podobného nárůstu i po koronavirové pandemii v příštím roce.
2013 – Ústavní soud na návrh skupiny senátorů zrušil přísudkovou vyhlášku z roku 2001. Systém odměn exekutorů nezohledňující náročnost ani složitost případu se neosvědčil, a jako důvod pro zrušení senátoři uvedli organizovaný obchod s pohledávkami, při kterém se advokáti s věřiteli dělili o zisk z nepřiměřených advokátních odměn.
2014 – Senátoři podali návrh na zavedení teritoriality exekutorů – tedy principu, že pohledávky jednoho dlužníka vymáhá jeden, a ne několik exekutorů –, který odstraňuje z exekucí tržní prvky, a tím byznys s exekucemi. Návrh schválila vláda v červenci 2015. Přesto se nikdy nedostal k prvnímu čtení v Poslanecké sněmovně.
V lednu 2014 začal platit nový občanský zákoník, který snížil poplatek z prodlení za dluhy na obecním nájemném. Do té doby tento poplatek, který navíc obec nebo jiná veřejná instituce často neměla možnost odpustit, dluhy každý rok zdvojnásobil. Pokud se takovýto dluh dostal do fáze exekuce, rostly náklady pro dlužníka ještě strměji, neboť výše odměny soudního exekutora stoupala s výší dlužné částky. Pro mnoho lidí se tak dluhy spojené s bydlením stávaly po určité době prakticky nesplatitelnými.
V letech 1994 až 2013 byl poplatek pevnou sazbou ve výši 0,25 procenta za každý den prodlení, nejméně však 25 korun za každý i započatý měsíc prodlení. Při přepočtu denní sazby na roční úrok šlo o 91,25 procenta.
S novým občanským zákoníkem se výše snížila na 0,1 procenta dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 10 korun za každý započatý měsíc prodlení. Od 1. ledna 2016 poplatek z prodlení z českého právního řádu úplně zmizel. Dluhy, které do konce roku 2015 vznikly, nicméně nadále zůstávají a dlužníci je musí splácet.
2015 – Byla přijata novela exekučního řádu zrušen byl postih mzdy manžela či manželky v případě, že má partner exekuce. Do té doby mohl exekutor strhnout peníze na splácení exekuce také z příjmů dlužníkova zákonného partnera. Nově se stanovilo, že v první řadě se na úhradu dluhu strhávají peníze ze mzdy dlužníka a z jeho bankovních účtů. Platí, že kdokoliv pošle na účet dlužníka jakoukoliv částku, je zabavena ve prospěch exekuce.
2016 – Zásadní posun – začal platit zákon o spotřebitelském úvěru, který znamenal výrazný krok vpřed v boji proti obchodu s dluhy ze spotřebitelských půjček. Do té doby nebyly drobné nebankovní půjčky regulovány zákonem a znamenaly „systémové příležitosti“ k expanzi nemorálních obchodních praktik, které prostřednictvím kombinace vysokých úroků a nepřiměřených smluvních sankcí způsobovaly prudký a kontinuální nárůst původních dluhů. Z dluhu ve výši jedné koruny se tak snadno stal dluh ve výši 21 tisíc korun. Nový spotřebitelský zákon stanovil, že každý, kdo chce poskytovat spotřebitelské úvěry, musí mít licenci od České národní banky, která od té doby má dohled i nad nebankovním trhem se spotřebitelskými úvěry. Česká národní banka také může zrušit smlouvu o půjčce v případě, kdy věřitel před poskytnutím úvěru řádně neposoudí, že klient je schopen úvěr splácet. Regulace byla rozšířena i na mikroúvěry do pěti tisíc korun, které do té doby nikdo neřešil. „Nový zákon vedl ke kultivaci trhu s nebankovními úvěry. Dříve zcela běžné nepřiměřené sankce a smluvní pokuty se tak staly až na výjimky minulostí. Ačkoli rovněž v nových podmínkách si licencované i nelicencované společnosti našly způsoby, jak zákon obcházet, prostor pro tyto praktiky se výrazně omezil. V současné době je evidováno 85 subjektů, které mají oprávnění poskytovat na území České republiky spotřebitelské úvěry,“ říká Radek Hábl.
2017 – Dochází ke změně výpočtu odměn exekutorů. Zákonná odměna soudního exekutora se nově odvíjí od výše vymáhané peněžité povinnosti. Do výše tří milionů korun se jedná o odměnu ve výši 15 procent z vymáhané částky, minimálně 2000 korun. Dále se započítávají paušální náklady exekučního řízení ve výši 3500 korun plus příslušná sazba DPH.
2018 – Skupina 25 senátorů podává ústavní stížnost na současnou podobu exekučního řádu. Ústavní soud dosud nerozhodl.
2019 – Historický okamžik. Vládní návrh novely exekučního řádu spolu s pirátským návrhem na zavedení teritoriality prochází konečně prvním čtením v Poslanecké sněmovně.
2021 – Novela byla schválena 7. července 2021.
Podle Daniela Hůleho z neziskové organizace Člověk v tísni přináší novela několik klíčových změn. „V první řadě humanizaci mobiliárních exekucí,“ říká. Ta zbaví dlužníka neúměrného tlaku, aby se ještě více zadlužil, když ho exekutor nutí do druhého dne zaplatit třeba desítky tisíc korun, jinak mu odveze veškerý majetek. „A dále zadlužený člověk bude mít nárok na zaslání celého exekučního spisu. To umožní nejen dlužníkům, ale také těm, kteří jim pomáhají, situaci řešit, efektivněji volit vhodnou strategii. Je tam řada dalších skvělých věcí,“ konstatuje Hůle na konto novely exekučního řádu.
Důležitým bodem, který ovšem nebyl schválen, je zavedení místní příslušnosti neboli teritoriality obsahující princip „jeden dlužník rovná se jeden exekutor“. Zjednodušila by se tím komunikace pro věřitele i dlužníka. Jediný exekutor by určoval pořadí splácení dluhů. Tím by také zaměstnavatelé dlužníků měli méně administrativních povinností a zvýšila by se i jejich ochota zaměstnávat zadlužené lidi. Omezilo by to i kšeftování se zakázkami na vymáhání dluhů.
Na nutnost zavedení teritoriality upozornily tři desítky podnikatelů, specialistů z různých oborů a zástupců neziskových organizací v dopise poslancům za ODS a ANO ještě před hlasováním ve sněmovně. Právě tito poslanci byli ve většině proti přijetí návrhu. „Vyzýváme, abyste důkladně zvážil podporu předložených návrhů a podpořil alespoň kompromisní řešení zavádějící princip '1 dlužník - 1 exekutor',“ stojí v dopise. Mezi podepsanými jsou například bývalá ústavní soudkyně a senátorka Eliška Wagnerová, podnikatelé Zbyněk Frolík z firmy Linet či Ondřej Krátký z Liftaga, sociolog Daniel Prokop, rektorka Mendelovy univerzity a šéfka důchodové komise Danuše Nerudová, ekonomové Štěpán Jurajda či Filip Pertold.
V platnosti přesto zůstane, že dluhy bude moci nadále od jednoho člověka vymáhat několik exekutorů. Neprošel ani návrh, aby exekutora určil soud, nadále si ho bude moci vybrat věřitel. Přitom jedním z velkých problémů současného stavu je ekonomická závislost exekutora na věřiteli. Bez jeho pohledávek si nemůže exekutor zajistit příjmy, a tedy své živobytí. Přidělování exekucí velkými věřiteli je tak často založeno na korupci, uvádí web exekucninerad.cz.
Fakt, že nebyla přijata místní příslušnost, tedy aby jeden exekutor řešil jednoho dlužníka, vadí rovněž exekutorům. „Také veřejnoprávní ,milostivé léto‘, v jehož rámci dojde k zastavení vymahatelných exekucí, pokud dlužník uhradí jednorázově jistinu, je mylný koncept,“ tvrdí prezident Exekutorské komory ČR Jan Mlynarčík.
Novelu kritizuje i proto, že ta nepočítá s vyplacením odměny exekutorům za zastavené bezvýsledné exekuce. Komora exekutorů proto dokonce hodlá podat žalobu k Ústavnímu soudu.
Další výhrady exekutorů k novele najdete v rozhovoru s Janem Mlynarčíkem.
| Autor textu | Kateřina Hovorková |
|---|---|
| Editor | Ivan Hartman |
| Fotografie | Tomáš Vocelka |
| Grafika a kódování | Jiří Kropáček |
 | Chudé Česko 21Aktuálně.cz přináší pokračování seriálu reportáží, rozhovorů a analýz zaměřených na sociální nerovnost a skrytou chudobu. Oběti systémových problémů Česka jsou často pro ostatní neviditelné. Rozhodli jsme se hledat jejich příběhy a ukazovat na nich díry v sociální záchranné síti naší země. |
| Vedoucí projektu Chudé Česko 21 | Jan Nevyhoštěný |
| Partner projektu Chudé Česko 21 | Česká spořitelna |