Optimistický scénář pro Českou republiku? V letech 2050 - 2100 nepoklesne ve srovnání s dneškem roční úhrn srážek. Daň za ty dary: voda spadne jen v zimních měsících, takže v létě vyschnou koryta některých řek. Zdejší obyvatelé budou muset vodu jímat. Pro srovnání: v roce 2040 nebudou mít podle prognózy Světové banky přístup k pitné vodě až 2/3 světové lidské populace. Téma udržitelnosti, kterému se nelze vyhnout.
Podle odborníků na udržitelnost vodních zdrojů existuje v České republice celá řada dílčích projektů, řešících místní nebo specifické problémy týkající se vody a vodních zdrojů. Celková strategie ovšem neexistuje žádná. Jde o starý problém v novém kabátě: ať jde o jakýkoli obor, Češi jen neradi koncepčně předcházejí budoucím potížím. Dokud nehoří, na požárním rybníku se hraje hokej.
Je samozřejmě těžké přijmout představu možného budoucího sucha za reálnou ve chvíli, kdy doma i v zaměstnání stačí otočit kohoutkem - a ona teče! Čistá, dostatečně mocná, a vlastně i levná. Přitom jde jen o úhel pohledu. Není třeba ukazovat prstem kamsi k Africe, i v dnešní České republice existují lokality, v nichž obyvatelé dobře vědí, co znamená nemít vody dost.
Jak už to bývá, na budoucnost se připravuje ten, kdo cítí ohrožení vlastních zájmů. Ačkoli byznys zdaleka není největším uživatelem vody (tím jsou domácnosti), jsou to spíše firmy a ne veřejnost, kdo myslí na budoucnost, kdo si citlivěji uvědomuje vztah mezi kvalitou vodních zdrojů a vlastní udržitelností.
To se samozřejmě může ještě změnit, zvlášť pomůže-li koncepčněji stát. Ten stát, od kterého kromě jiného očekáváme, že nedopustí porušení stavebních uzávěr, uvalených na území vytipovaná pro budoucí zadržování vody. Ten stát, od kterého čekáme, že bude moderovat koncepční spolupráci všech, kdo mají na vodní zdroje jakýkoli významný vliv. Ten stát, od kterého čekáme, že přivede své obyvatele k šetrnému nakládání s vodou ještě dřív, než to bude životně nutné - a tedy pozdě.
Kam vede vodní stopa
Když britský Guardian nedávno popisoval příběh texaských farmářů Lucy a Edwarda Sundermanových, jejichž rodina pěstuje rýži od čtyřicátých let dvacátého století, šlo o obraz zmaru: vodní zadržovací nádrže jsou téměř prázdné, státní úřady musely dát přednost zásobování domácností a zakázalo farmářům využít vodu na pole. 60 000 akrů rýžových polí zřejmě zůstane vůbec poprvé neoseto.
Tento příběh ovšem neilustruje jen fakt, že i v jedné z nejbohatších zemí světa mají velké potíže vyřešit zásobování vodou. Nýbrž poukazuje na obrovskou závislost potravinářské výroby na vodě. Zatímco potravinářství spotřebuje podle údajů OSN 70% tzv. modré vody (v rozvojových zemích jde dokonce o 95%), průmysl pouze 22%.
Z diskusí, jež se odehrávají především za hranicemi České republiky, je patrné, co také bude obsahem budoucí diskuse: západní styl konzumace potravin má tak velkou vodní stopu, že je třeba začít konat. Ale jak?
Čechům se to nebude líbit. International Water Institute sídlící ve Stockholmu například loni varoval, že pokud se konzumenti nezačnou orientovat na vegetariánskou stravu, která je obecně mnohem méně náročná na vodu, může se prý stát, že kolem roku 2050 nebude na planetě dost vody k uživení lidstva. „Vegetariánská strava nespotřebovává ve srovnání s masitou stravou pouze méně vody, ale je i méně náročná na půdu a spotřebu energie," říká profesor Jan Lundquist ze zmíněného institutu.
S obecným odhadem, že nedostatek vody a tím pádem i potravin bude největší hrozbou lidstva, souhlasí i výkonný ředitel britského Food Ethics Council Dan Crossley. „Ale není to tak černobílé," řekl Guardianu, „abychom mohli říct, že problém vyřeší vegetariánská strava či jídelníček založený na nízké vodní stopě. Voda je velmi lokální téma a problémem zde není jen kvantita, ale i kvalita."
(Článek vyšel v časopisu CSR fórum 1/2013)
