Kroměříž - Cirkus byl vždycky tak trochu svět sám pro sebe. Která jiná živnost taky potřebuje zimoviště? Teď jsme ale na okraji historické Kroměříže a jaro je v plném proudu.
Těsně před polednem tam v labyrintu maringotek a klecí kolem žlutého šapitó Cirkusu Humberto vládne zdánlivý klid. „Navrátil? Zavedu vás k němu," mžourá mladík na hosta v ostrém slunci.
Medvědi v sousední kleci se zatím lenivě protahují, až jim tlapy s obrovskými zahnutými drápy čouhají ven z mříží. Pár kroků kolem nich a mladíka polyká tma a vůně stanu. V jeho šeru už to jen tlumeně zvoní, jak parta chlapíků nosí mříže a skládá jednu ke druhé.
„Strejdó, je tu nějakej novinář." „Nemám čas."
„Chystají cvičení lvů," vysvětluje pak na cestě z šapitó synovec jednoho z bratrů Bohumila a Hynka Navrátilových, kterým dnes Cirkus Humberto patří. Bez okolků pak vychází ven, jakoby ani neminul jedno z nejmagičtějších míst světa - cirkusovou manéž.
Za rok zase vyjedou
„Vím o cirkusech, kde to zavřeli, a šli k někomu pracovat do angažmá. Za rok ale zase vyjedou. To se týká těch menších cirkusů bez zvířat. Někdo to zase předělá na poloviční divadlo, teď třeba nějakej cirkus vystupuje se zpěvákama. Snaží se. Musí se nějak živit," shrnuje dopady krize na život světských Marie Navrátilová, rozená Fialová-Wertheimová, které mladík novináře předal.
„Bejvávaly lepší časy, ale to ještě před krizí. Že by nám kvůli ní ubylo diváků, to bych ani neřekla," uvažuje pak za červenými nosy a papírovými vystřihovánkami cirkusu pokladní a spolumajitelka jejich skutečné předlohy. „Lidi spíš přijdou, ale místo tří suvenýrů si koupí třeba jen jeden. Míň se prodává i popcorn a cukrová vata," dodává dědička cirkusáckého rodu, jejíž předkové zakládali roku 1857 cirkus Henry, podle kterého Eduard Bass napsal svůj Cirkus Humberto.
Vraťme se teď přesně o dva roky nazpět. Jsou dvě hodiny odpoledne, konec dubna roku 2007. Na opačné straně Kroměříže sedí v lóži přímo u manéže tehdy šestadvacetiletý zástupce sedmé generace cirkusáckého rodu Berousků, drezér šelem a umělecký šéf Jiří. A pronáší prorocká slova: "Krize byly vždycky a nejen u cirkusu. Takže vydržet, vydržet, vydržet!"
Berousek: Všichni plujeme na jedné lodi
Připomněl tak, v čem je síla podniku jménem cirkus. Především se nedělá jenom pro peníze. „Je to tvrdý chleba a boj o každého zákazníka. Ale pokud vás to nebaví, pak to nejde dělat pořádně. Na té práci je to okamžitě znát," řekl Berousek.
Jeho prapraděda dostal první licenci na provozování cirkusu kolem roku 1850. Z pouličního kejklířství pak vzniklo první cirkusové šapitó až v roce 1918. Do dnešních dnů ho drží pohromadě "flexibilita a loajálnost lidských zdrojů", na kterou jsou všechny manažerské příručky krátké.
"Je nás kolem padesáti lidí. Všichni plujeme na jedné lodi, všichni se známe, všichni děláme všechno. Po sedmi generacích máte to kočování v krvi. S takovou historií by byla škoda s tím přestat."
Cirkusy Henry i Berousek tak přežily rozpad monarchie, Velkou hospodářskou krizi i obě války. Oběma se ale v roce 1948 nevyhnulo znárodnění. Berouskovi, Fialovi a Wertheimovi se tehdy museli rozloučit s podnikem i se zvířaty, která považovali za členy rodiny.
Cirkusy pamatují horší časy
„To pamatuju já, moje rodiče i prarodiče. Komunisti nám sebrali všechno. Nechali stát na place jednu maringotku, kam jsme se všichni nastěhovali. Někteří si pak našli běžnou práci, někteří pracovali v lesích, jiní šli do angažmá," navazuje Marie Navrátilová v pokladně Humberta, na který komunisté roku 1951 cirkus Henry přejmenovali.
Oba cirkusy však nakonec přežily i složitou společenskou transformaci po listopadu 1989.
„Za totality u nás byly tři státní cirkusy, které jezdily po celém Československu. Když pak přišla revoluce, založila se najednou spousta malých rodinných cirkusů. Dnes je jich tady kolem třiceti a spousta jich je nekvalitních," popsal polistopadové konkurenční prostředí v branži Berousek mladší, jehož otci se podařilo cirkusu jako jedinému v Česku získat ministerstvem posvěcený titul Národní.
Ke svému cirkusu se nakonec dostali roku 1993 i potomci zakladatelů cirkusu Henry. „Teď už jsme zase zpátky a máme to svoje," směje se Marie Navrátilová a ťuká něco do malinkého bílého laptopu.
"Přežili jsme všecko, přežijeme i tohle."
