Brno - Když si prodavač pustí v obchodě vlastní rádio, nemusí kvůli tomu provozovatel platit kolektivnímu správci autorských práv. Požadovat licenci by bylo v podobných případech přepjatě formalistické. Ústavní soud ve středu vyhověl firmě Velo CZ, která měla podle původního verdiktu právě kvůli rádiu v prodejně kol platit 2093 korun Ochranné asociaci zvukařů - autorů.

Sporem se musí znovu zabývat Krajský soud v Hradci Králové.

V podobných případech by měla justice podrobněji zkoumat konkrétní okolnosti, zdůraznil Ústavní soud v nálezu. Pokud hraje rádio jen pro personál nebo v prodejně zní jako tichá kulisa, nelze to pokládat za šíření díla veřejnosti ve smyslu autorského zákona.

"Zákazníci tam nechodí proto, aby tam poslouchali hudbu z rozhlasu. Chodí tam nakupovat a mnohdy tu kulisu ani neposlouchají," řekl novinářům soudce zpravodaj Stanislav Balík.

Unijní precedens

Firma Velo CZ nález soudu přivítala, a to nejen kvůli vlastní soudní při, ale i kvůli širšímu přesahu. Podobný verdikt firma podle právníka Petra Molnára očekávala, a to mimo jiné díky staršímu rozhodnutí Soudního dvora EU v podobné kauze.

Podle původního verdiktu krajského soudu firma při svém podnikání zpřístupňovala zákazníkům rozhlasové vysílání, a tím se obohatila na úkor mistrů zvuku, s jejichž asociací neměla licenční smlouvu. Firma v ústavní stížnosti tvrdila, že se hradecký soud vůbec nevypořádal s jejími argumenty - například s tím, že rádio patřilo prodavačce a že provozovatel obchodu z pouštěné hudby neměl žádný přímý ani nepřímý obchodní prospěch.

Krajský soud se podle ústavních soudců nevypořádal s podstatnými okolnostmi. Vždy je prý potřeba zodpovědět otázky, zda firma skutečně po celou dobu uvedenou v žalobě provozovala zařízení umožňující šíření autorských děl a zda to skutečně byla díla autorů, jejichž práva asociace chrání na základě zákona či smlouvy. Pouhé konstatování, že v provozovně byl technicky způsobilý přístroj, k rozhodnutí nestačí.

Mezi umělci teprve chvíli

Ochranná asociace zvukařů - autorů (OAZA) patří do skupiny takzvaných kolektivních správců autorských práv, podobně jako třeba známější Divadelní, literární a audiovizuální agentura Dilia a Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA). Oficiální uznání ministerstvem kultury si OAZA vynutila až před několika lety. Ministerstvo zprvu zastávalo názor, že činnost zvukaře je v převážné míře technická a řemeslná, nikoliv umělecká.

Podle informací z loňského roku OAZA zastupuje téměř 400 zvukařů. Chrání jejich autorská práva u hudebních i audiovizuálních děl. Výběr většiny poplatků pro asociaci v současnosti zajišťuje Intergram, další kolektivní správce autorských práv.