Aukční síň Sotheby’s patří mezi ty, které pravidelně pořádají dražby na významných srazech veteránů. Její letošní účast na akci Car Week v kalifornském Monterey zaznamenala jeden z nejdražších prodejů vůbec. Jaguar D-Type, závodní vůz z roku 1955, který se účastnil legendárních závodů v Le Mans, změnil majitele za téměř 21,8 milionu dolarů, tedy asi 540 milionů korun.
Přitom nešlo zdaleka o celkový rekord. Ten se datuje ještě o dva roky dříve. Tehdy si na téže akci, jen pod taktovkou aukčního domu Bonhams, našlo cestu k novému sběrateli vzácné Ferrari 250 GTO z roku 1962. Musel za ně zaplatit 38,1 milionu dolarů. To je asi 945 milionů korun.
Obrovské sumy, za které se historická vozidla prodávají, lákají movité zájemce k zajímavé investici. Nejvyšších částek nyní dosahují sportovní auta značky Ferrari, vyráběná převážně v šedesátých nebo sedmdesátých letech. Z podobné éry se objevují i vzácné Mercedesy nebo Jaguary. Italská značka má ale dosud převahu, i když postupem času stále menší. Například v roce 2014 bylo deset nejdražších aut prodaných prostřednictvím aukce pouze Ferrari, přičemž roky výroby se pohybovaly v rozpětí 1956 až 1967. Letos už ale byly z deseti nejdražších jen čtyři Ferrari.
„Obecně zaznamenávají nejdynamičtější nárůst poptávky i ceny sportovní či raritní vozy staré zhruba 40 až 50 let. Zjednodušeně řečeno: velcí kluci si rádi plní své dětské sny. Když už je jim čtyřicet padesát, dosáhli určitého společenského postavení, mají finanční zdroje a děti vylétly z hnízda, přichází spolu s druhou mízou čas konečně si koupit auto, které kdysi dostali jako angličák nebo stávalo v ulici a oni ho toužebně obhlíželi,“ vysvětluje často emotivní rozhodnutí ke koupi klasického vozu Zdeněk Vacek, odborník na automobilovou historii magazínu Auto TIP Klassik.
Nejdražší auta prodaná v roce 2016 na aukcích
1. Ferrari 335 Sport (1957)
Cena: 35 711 359 USD
2. Jaguar D-Type (1955)
Cena: 21 780 000 USD
3. Alfa Romeo 8C (1939)
Cena: 19 800 000 USD
4. Ferrari 250 GT LWB (1959)
Cena: 18 150 000 USD
5. Ferrari 250 GT SWB (1961)
Cena: 17 160 000 USD
6. Shelby 260 Cobra (1962)
Cena: 13 750 000 USD
7. Ferrari 250 GT SWB (1960)
Cena: 13 500 000 USD
„Jde zpravidla o vůz něčím výlučný, rychlý, elegantní a zároveň stejně starý jako kupující, případně jen o chloupek starší. Naopak předválečná produkce určitým způsobem stagnuje, udržuje si vysoké ceny. Případy poklesu jsou však výjimečné, vždy se najde dost těch, kteří jdou proti proudu. Takový movitý sběratel pak stahuje z trhu vše, co zapadá do jeho koncepce,“ dodává Vacek. Podobné sbírky existují i v Česku, jde třeba o kolekci zaměřenou na produkci luxusních značek 20. let s vazbou na letectví.
Nákup veteránů za stovky milionů korun je vždy velkou a celosvětově sledovanou událostí i proto, že aukce pořádané v Monterey, Pebble Beach, Le Mans nebo Goodwoodu lákají stovky tisíc fanoušků a tisíce sběratelů. Podle expertů na klasické vozy se ale více obchodů odehrává mimo aukce, přímo mezi sběrateli nebo společnostmi, které je zastupují. A tam se ceny mohou šplhat ještě výš.
Za nejdražší auto, které se kdy na světě prodalo, se považuje Ferrari 250 GTO z roku 1963 (tedy o rok mladší než rekordní vůz na aukci), které si neznámý sběratel pořídil za 52 milionů dolarů, což je v přepočtu skoro 1,29 miliardy korun. Obchod se uskutečnil v roce 2013. Od té doby tedy mohlo dojít i k dalším prodejům, o nichž se zprávy na veřejnost ani nemusí dostat.
Boom mladých „veteránů“
Rekordní Ferrari prodané za více než jednu a čtvrt miliardy korun znamenalo pro daný model nárůst hodnoty o 49 procent v porovnání s jinými kusy tohoto vzácného modelu prodanými dříve. Velký potenciál na zhodnocení ale dnes mají také vozy, které lze jen stěží označit za veterány. Patří mezi ně takzvané youngtimery z osmdesátých let, ale boom zažívají i výjimečné stroje z devadesátých let, nebo dokonce z přelomu tisíciletí.
To je případ sportovního roadsteru BMW Z8, který se na trhu objevil v roce 2000. Tehdy jako nový přišel na 120 tisíc eur.
„Do roku 2003 vzniklo 5703 kusů, z toho 555 v provedení Alpina. Během uplynulých dvou let registrují aukční domy živý zájem o tento model a poslední měsíce už jsou ve znamení přímo explozivního nárůstu cen. Loni v listopadu se podařilo jednu z prvních Z8 prodat za 280 700 eur, což je 7,6 milionu korun,“ vypočítává Vacek. Za podobnou cenu se letos v červnu prodalo i další auto, tentokrát z roku 2003.
Rychlý vzestup ceny pak zaznamenaly i další výjimečné modely. Například Bugatti EB 110, což je supersportovní vůz z roku 1993, měnil před dvěma lety majitele za 286 tisíc eur. Letos hned dva kusy atakovaly milionovou hodnotu, vyšly tedy na třikrát tolik peněz. Třiapůlnásobně pak vzrostla hodnota Ferrari F50 z roku 1997. Z původních 560 tisíc eur za zbrusu nové auto na dnešních 1,98 milionu eur, tedy 53 milionů korun. Podobně stoupalo i o deset let starší Ferrari F40. Před pěti lety vyšlo na 400 tisíc eur, dnes se může pohybovat kolem 1,3 milionu.
Přes zajímavá zhodnocení u Ferrari doporučují někteří znalci investice i do méně populárních značek.
„Jelikož automobily značky Ferrari už zmizely někdy až do nesmyslných výšin, poohlížel bych se osobně jinde. U těch známějších jsou hodně v kurzu klasická Porsche – různé verze kultovního modelu 911, ale také staršího 356. Překvapuje mě, že byla dlouho poměrně dostupná Toyota 2000 GT, což je nejdražší japonské auto. Dnes se cena po jistých výstřelcích ustálila na zhruba 750 tisících eur. To znamená, že se během posledních sedmi let hodnota více než dvakrát znásobila,“ říká František Vahala, odborník na youngtimery, který vede internetový portál Classicblog.cz.
Milionové vraky ze stodoly
Ne vždy musí být úspěšně prodaný veterán vyleštěný a v bezchybném stavu. Na popularitě nabývají takzvané „barn finds“, tedy kousky, které byly po letech objeveny ve stodole nebo dlouho neotevřené garáži, obvykle zasypané prachem a harampádím, zkorodované a na první pohled v podstatě bezcenné vraky. Jejich majitelé se je často pokoušejí prodat ještě před renovací a mnohdy za ně získají velmi zajímavé částky.
„Koncem dubna zaplatil německý sběratel rekordní sumu 331 900 liber (asi 10,6 milionu korun) za motocykl Brough Superior BS4 z roku 1938. Jde o historicky nejvyšší částku vydanou za jednostopé vozidlo britského původu. Z asi tří tisíc strojů vyrobených v období 1919–1940 se dochovala zhruba třetina. I proto v říjnu 2015 zaplatil ve Staffordu zájemce 96 700 liber, tedy přes tři miliony korun, za pouhé torzo modelu SS 100, sestávající z rámu, nádrže, ráfků plus několika drobností,“ říká Zdeněk Vacek.
Dalším trendem v automobilovém sběratelství jsou naopak absolutně dokonalé kousky, odpovídající prakticky takovému stavu, v jakém byly jako nové. „Tato auta jsou bohužel spíš sochy a jezdí jen výjimečně. Pro mě osobně je to smutné, auto má totiž jezdit, proto bylo stvořeno. Přerenovované kousky stojí ve vyhřáté garáži a vlastně nežijí,“ zlobí se Vahala.
Zhodnocení za pár korun
Radost z nákupu a prodeje starého auta, jehož hodnota roste, ale nemusí mít jen velmi bohatí sběratelé. Zajímavá může být i investice za několik desítek tisíc korun. „Je dobré, aby šlo o auto, které je něčím zajímavé. A může jít klidně i o lokální záležitost, podporovanou národní hrdostí na vlastní značku nebo základnou fanoušků a různými kluby,“ vysvětluje sběratel Miro Mihalík, který právě takové vozy vyhledává.
„Dobrým příkladem je třeba typický Maluch čili Fiat 126. Zatímco v Česku se dá koupit za 30 nebo 40 tisíc korun, v Polsku, kde je doma, se může pěkný kousek vyšplhat na dvojnásobek,“ dodává Mihalík. Obdobná situace je podle něj v Česku. Na hodnotě tu získávají stále populárnější Škody 1000 MB nebo MBX, pomalu se ale začaly zvedat i dosud zapomenuté „stovky“ či „stopětky“.
I o taková auta je ale potřeba se starat. „Musíte ho mít kde schovat. Postavit ho na trávu a hodit přes něj plachtu znamená jistou smrt. Proto je potřeba k ceně připočíst i poplatky za garáž, pojistku a samozřejmě občasné opravy nebo díly,“ dodává Mihalík. Proto bývá zhodnocení takových vozů spíš menší.
„U levných aut musíte spíš náhodou narazit na velmi dobrý kus, například vzácnou verzi, výjimečně dobrý stav nebo třeba slavného majitele. Výhodou pro běžného nadšence je, že youngtimer už většinou neklesá, alespoň si tedy drží hodnotu, za kterou ho sběratel pořídil,“ doplňuje Vahala.
Hodnotou ale nemusí být jen zhodnocení investice. „Vybírejte nejlépe takové auto, které vám opravdu udělá radost, a nehledejte v něm pouze investiční příležitost. Radost z jízdy a vlastnictví něčeho unikátního totiž představuje samo o sobě nemalou hodnotu,“ uzavírá Vacek.
