"Už si nevzpomenu, kdo položil tu první kostičku domina," přemýšlí Josef Polášek nad otázkou, jestli s nápadem na pořízení obytného auta přišel on sám, nebo jeho manželka Míša. "Oba máme rádi Brno, kde jsme i studovali, uvažovali jsme tedy, že bychom si tam pořídili garsonku. Nakonec jsme to ale přehodnotili a koupili si garsonku na čtyřech kolech. Takže teď máme svůj malý byt všude, kam vede silnice."
Do Brna se s bílým Citroënem vydal herec zatím jen jednou. "Měl jsem tam představení, po kterém jsem přenocoval na parkovišti. To je výhoda přestavěných dodávek, že jsou hodně nenápadné. Když zrovna nevysunete markýzu a nepostavíte vedle auta stolek a židle, nikdo vás odnikud nevyhání, protože vypadáte jako pekař nebo instalatér. Kdekoliv jsem po Evropě zastavil na odpočívadle mezi osobními auty, nikdy jsem neměl problém."
A jaká místa už Poláškovi se svým obytňákem navštívili? "Pokoušeli jsme se už třikrát dojet do Bretaně, ale vždycky jsme zjistili, že bychom potřebovali mnohem víc času. Naštěstí si nikdy neříkáme, co všechno musíme stihnout nebo kam musíme dojet. Pro nás je cílem už samotná cesta, protože na obytňáku je hezké právě to, že dává člověku svobodu měnit plány podle libosti."
Na cestách po Evropské unii tedy oba manželé sledují hnědé cedule, které cestovatele upozorňují na zajímavé památky v okolí. "Takže sjedeme z dálnice, za dalších dvacet minut bublá kafe, když je hezky, sedneme na kola. Je to příjemné, nebýt ve stresu, že někde musíme být načas. Že si ten čas určujeme my sami."
Když se Poláškovi o Bretaň pokoušeli naposled, měli na to asi čtrnáct dní. "To jsme zrovna točili seriál Varhanní NEJ a Míša potřebovala cvičit (manželka Josefa Poláška je varhanice - pozn. red.). Dojeli jsme do Champagne, Míša v autě hrála na klávesy, já na kole obrážel místní vinice. Pochopili jsme, že letos ta Bretaň zase nevyjde."
Na cestě domů ze Champagne se Poláškovi zastavili v Lucembursku, které je nadchlo. "Myslím, že je to země, kterou čeští turisté opomíjejí, stejně jako Bavorsko, kudy jen projíždějí na cestě do Itálie. Přitom obě místa jsou nádherná a stojí za prozkoumání," doporučuje Josef.
Oba cestovatelé si pochvalují i Dánsko - nejdál dojeli až na Skagen, nejsevernější bod země. "Dánsko jsme navštívili už třikrát nebo čtyřikrát. Jezdí se tu pomalu, ale příjemně, protože řidiči se tu k sobě chovají slušně. Často se tam dá v autě přespat i nadivoko, i když samozřejmě nekempujeme na místech, kde se to nesmí, to bych se styděl. V Dánsku se člověk cítí svobodně, stát tu lidem dává velkou důvěru, kterou zase na oplátku nikdo nechce zklamat."
Nocovat se Poláškovi snaží vždy na bezpečném místě, které jim doporučí specializovaná aplikace. A kvůli domácké atmosféře dávají přednost "stellplatzům" před kempy, To jsou místa, kde se dá za malý poplatek přenocovat se souhlasem majitele pozemku.
Ačkoliv teď v zimě jsou obytná auta na silnicích k vidění podstatně méně, u Polášků je obytňák v permanenci i mimo hlavní letní sezónu. "Nedávno jsme s ním byli na koncertě v Drážďanech. Má plynové topení, takže se dá používat celoročně. Když se mi v diáři rýsuje týden volna, už přemýšlím, kam bychom zase mohli vyrazit."
Na Vánoce ale Poláškovi žádnou cestu neplánují, jejich garsonka teď stojí zazimovaná vedle domu. "V zimě nám slouží jako lednička, teď v ní bude nocovat bramborový salát," uvažuje herec, který se mnohým vybaví v reklamě na limonádu, jak za doprovodu divočáka prchá z lesa s kradeným stromkem. "Pro ten chodíme tradičně do Ikey," bere poslední iluze těm, kteří věří, že role prožívají herci i ve skutečném životě.
"Trochu jsem doufal, že bychom v příštích letech mohli postupně použít smrčky, které nám dorůstají na zahradě. Jenže můj syn je zbavil několika důležitých větví, takže teď už to tak jistě nevidím," uzavírá Josef Polášek, který všem přeje klidné Vánoce a v novém roce jen to dobré.
